Beze slova jsem se jen zazubila. Kdyby věděl jak si pořád hlídám únikové cesty a nejsem si jistá kýmkoliv kolem sebe, možná by změnil názor. Naklonila jsem hlavu ke straně. "Nebudu se hádat s očividným profesionálem přece."
Jeho zívnutí bylo tak nakažlivé, že jsem měla co dělat, abych udržela čelisti zavřené. Uznávám, taky by nebylo špatné se natáhnout a na chvíli se prospat. Překvapilo mne ovšem, jak se zatvářil nervózně a najednou otočil. Pohlédla jsem stejně jako on na strom nad námi. Aha, jasně."Bojíš se, že je tohle území něčím zvláštní?" Zamyšleně jsem hleděla na větve stromu. "Nemůžeš být vzhůru navždy.." Konstatovala jsem pouze fakta. Mírně jsem se pousmála. "Můžu zůstat vzhůru a vzbudit tě, jestli chceš.." Nabídla jsem pomalu.
"Nemyslím si, že to jen hraješ." Řekl Row a sledoval vlčici, jak kouká na kámen. "To by jsi musela trávit dlouhou dobu, se smečkou, aby ses naučila skrývat něco takového." Pak se Row postavil na nohy a lehce zvedl čumák. "Nechci se chlubit, ale v tomhle jsem docela dobrý.""Ještě aby ne, když mi sourozenci lhali v jednom kuse." Usmál se sám pro sebe. Nechtěl si připustit, že se mu ta vlčice dostala tak rychle pod kůži. Vždyť je to jen pár hodin co jí potkal. Najednou otevřel tlamu a dlouze zívnul. Díky tomu mu tak nějak došlo, že je docela unavený. "No teda, myslím že by jsem si měl odpočinout." Jenže v tom se mu vybavili ti spící vlci kolem. "A nebo raději ještě počkám." Znervózněl při té vzpomínce, nechtěl aby se mu stalo to samé. "Co když je tohle začátek? A pak se už neprobudím." Podíval se vyčítavě na obrovský strom, jako by to byla jeho vina.
Lehce jsem se zazubila. "Ty neumíš plavat?" Ale v okamžiku mi to přišlo vllastně logické. Nepotřeboval umět plavat, mohl vodní plochy, řeky a jezera přeletět. Navíc to bylo i mnohem bezpečnější. Ale v létě v horku není snad nic lepšího, než si namočit srst v chladné řece. Zahleděla jsem se mezi stromy a pochopila, že s rozpětím křídel jaké má nemá šanci se mezi ně vejít. "To chápu, co vídá jeden běžně mu pak nepřijde zvláštní, nebo nějak odlišné." Zahleděla jsem se na oblohu nad námi. Jak vysoko je vlk schopný doletět?
Vrátila jsem se očima zpět na Rowa právě ve chvíli, kdy dokončil poslední větu. Kdybych mohla, možná bych zrudla. Zamaskovala jsem překvapení uchechtnutím. "Vždyť to říkám, to co přijde jednomu běžné, je pro ostatní vzácné." Zahleděla jsem se detailně na kresbu na jednom z balvanů, jako bych nikdy žádný předtím neviděla. "A sebevědomí se snadno hraje, horší je ho opravdu získat." Přiznala jsem s lehkým ironickým úsměvem.
"Myslíš padání z výšek? Popravdě, není to nic moc." Řekl s úsměvem. "Výjimečný, co tím..." Row pak mávnul křídlem, aby si narovnal peří a tehdy mu to došlo. "Jo ty myslíš létat." Naklonil hlavu na stranu a zamyslel se. "Nikdy mi to vlastně nepřišlo. Můj bratr i jedna moje sestra taky mají křídla, takže jsem to bral vždycky, jako normální věc. Tyri sice nelétá, ale jako jediná z nás čtyř umí plavat." Posadil se a podíval se k jezeru. "Je to docela fajn, rychle se dostanu kamkoliv, pokud mám trochu místa. Mezi stromy to sice moc nejde a když si něco uděláš, tak je to, jako by jsi přišla o čich, nebo něco podobného." Pak se podíval zase na Peithó. "Myslíš, že nejsi výjimečná? Nenech se vysmát. Ani jedna z mých sester by nepřežily samy v divočině. Navíc jsi..." Row najednou zmlknul. "Sebevědomá." Dořekl opatrně a podíval se zkoumavě na své drápy, jako by je snad ještě nikdy neviděl.
Tiše jsem stála a pozorovala jej. Ta křídla musejí mít hroznou sílu, aby jeho tělo zvedla do vzduchu.. Byla obrovská. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jaké to je tam nahoře ve vzduchu. Ta svoboda musí být nádherná. Možná jsem pocítila lehkou závist, tu ale přerušilo jeho vypadnutí z rovnováhy. Nestihla jsem se téměř ani nadechnout, než dopadl pod balvan k zemi. Přemohla jsem touhu se rozesmát, protože jsem ho nechtěla naštvat. Stejně mi ale cukal levý koutek tlamy směrem vzhůru. Naklonila jsem zkoumavě hlavu ke straně a uvelebila se nahoře na balvanu. "Jaké to je?" Neodolala jsem tiché otázce. Prohlédla jsem znovu pomalu na jeho křídla. Víš, ne každý máme takové štěstí být něčím takovým výjimečný. Dodala jsem s lehkým podtónem jakéhosi zklamání sama ze sebe.
Row chvílí stál, když v tom si všiml, jak ho Peithó pozoruje. "Čeká co udělám?" A najednou se lehce přikrčil, jako by se už, už chystal skočit. Jenže v tu chvíli vítr zesílil. Row ucítil bodavou bolest v pravém křídle a instinktivně ho složil na záda. Díky tomu ale ztratil rovnováhu a sklouzl na stranu. Stihl ještě zarýt drápy do skály, ale už bylo pozdě. V dalším okamžiku Row spadnul z kamene a jediné co po něm zbylo, byly hluboké rýhy po jeho drápech. O pár metrů níž se ozval kovový zvuk, jak se vlk rozplácl o zem a hlasitě zavrčel. "Uhhhh, to jsem ale idiot." Vrčel a kolem se pomalu snášela černá peříčka. Měl zavřené oči a pomalu se sbíral že země. "To ses zase předvedl." Nadával si v duchu a přál si, aby to neviděla. Nakonec se postavil na nohy a podíval se na vlčici. "Myslím, že budu muset s podobnými věcmi ještě počkat." Pokusil se o úsměv, ale bylo více, než jasné, že se snaží zachránit své poslední zbytky důstojnosti. "Myslím, že odpočinek bude v tuhle chvíli to nejlepší."
Můj hysterický obranný reflex nekomentoval, na což jsem byla vděčná. Naklonila jsem zamyšleně hlavu ke straně. "Nikdy jsem člověka neviděla, takže nevím. Ale netuším kdo by chtěl způsobit komukoliv tolik bolesti." Pohodila jsem hlavou a zašklebila se. "Od té doby si dávám fakt bacha kam šlapu ale." Což byla nutno dodat pravda.
Přikývla jsem. "Odpočinek by možná nebyl úplně od věci, tedy..." Zatřásla jsem hlavou. Neměla bych dávat najevo že jsem unavená, to by znamenalo dát znát nějakou slabost a to bych opravdu nechtěla.
Přerušilo mne šustění křídel. Pohlédla jsem na Rowa a poprvé si všimla křídel. Nebyla jsem zvyklá na to, že je někteří jedinci mají. Nedařilo se mi zvyknout si na tenhle zvláštní nový svět. Opět jsem si přišla trochu obyčejně, tiše jsem se usadila a sledovala ho. Něco ale nebylo pořádku. Hleděla jsem na něj s němou otázkou v očích, ale nepřišlo mi slušné se ptát nahlas. Zranění z poslední bitvy nejspíš..
"Hmm, vlci pasti nekladou, alespoň jsem nikdy o žádném neslyšel. Určitě lidi, ubožáci!" Ta myšlenka Rowa rozčílila tak moc, že nevědomky zatnul svoje drápy do země. Rychle se ale vzpamatoval a zatřepal hlavou, aby to setřesl a doufal, že si toho Peithó nevšimla. Pak se podíval na strom. "Bude tady nejspíš více, než sto let, hádám." Odpověděl na její otázku. "Ale jinak máš pravdu, je to dobré místo. Jsme vysoko a kolem je vidět široko daleko. Můžeme si tady odpočinout. Hele odtamtud bude dobrý výhled." Podíval se na mohutný kámen, který trčel že země. Row se k němu okamžitě vydal a několika skoky se dostal na jeho nejvyšší bod. "Vidím odsud skoro celé jezero." Usmál se a v tom ucítil, jak se mu do tváře opřel příjemně teplý vánek. Row najednou neodolal a roztáhl svá obrovská křídla. Sykl bolestí, když se mu vánek opíral do křídel a snažil se jej zvednout. "Tak to vypadá, že budu ještě pár dní chodit po svých." Pomyslel si ale i přesto, to bojoval s touhou skočit a doplachtit ten kousíček na zem.
Stejně jako Row jsem se zahleděla na strom stojící před námi. "Minimálně vypadá jako dobré místo k odpočinku. A ani strategicky to není špatné." Poznamenala jsem, když jsem se zahleděla na výhled. Strom určitě skýtal dostatek stínu v horkých letních dnech. Zhluboka jsem se nadechla vzduchu a cítila jsem tu něco zvláštního. "Něco na tom bude. Ale vlastně nevím jestli je to příjemné, nebo jsem z toho nervózní..." zamyslela jsem se, ale ze slov mne vytrhl jeho pohled, který byl nečekaně blízko. Automaticky se mi naježila srst a svaly se mi zacukaly. Ihned jsem se stáhla, ale bylo dost možné, že si téhle podvědomé reakce všiml. Bezva. Asociál Peitho. Pohlédla jsem rychle dolů a zahýbala onou tlapou. Věděla jsem, že pod srstí se skrývá obrovská jizva, ale vidět už nebyla. Jen odstín srsti byl v tom místě výrazně světlejší. "Chytla se mi tlapa do pasti." Pronesla jsem pomalu. A tak radši vynecháme to, jak jsem se z ní několik desítek hodin nemohla dostat a v horku málem vypustila duši žízní, ne?"Občas na to zapomínám, ale na kamenech mi ten jeden dráp přeci jen chybí. Dá se na to ale zvyknout." Lehce jsem se pousmála a zas se zadívala na strom. "Jak dlouho tady musí tenhle obr stát..?" Rozhodla jsem se odvést téma řeci na něco jiného.
"Třeba nic nenajdeme, kdo ví?" Řekl Row a pomalu došel ke stromu. "Ale podle toho, jak je velký, bude ten strom prastarý." Konstatoval Row, když si prohlížel obrovský kmen. Vzduch kolem byl velice zvláštní, plný magie. "Jeden by řekl, že alespoň tady někdo bude." Ohlédl se po Peithó, jako by čekal co si o tom myslí. A pak si všiml její packy. Přesněji chybějícího drápu na pravé noze. "Jak se ti to stalo?" Zeptal se, když přišel blíž, aby se lépe podíval. Ani si neuvědomil, že teď stál přímo před ní, než zvedl hlavu a podíval se jí do očí. Mohl by jí klidně spočítat řasy, kdyby chtěl. Pak ale uhnul hlavou, jako by na zemi našel něco neskutečně zajímavého. "Teda... jsem jen zvědavý, nic víc."
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Jeho zívnutí bylo tak nakažlivé, že jsem měla co dělat, abych udržela čelisti zavřené. Uznávám, taky by nebylo špatné se natáhnout a na chvíli se prospat. Překvapilo mne ovšem, jak se zatvářil nervózně a najednou otočil. Pohlédla jsem stejně jako on na strom nad námi. Aha, jasně. "Bojíš se, že je tohle území něčím zvláštní?" Zamyšleně jsem hleděla na větve stromu. "Nemůžeš být vzhůru navždy.." Konstatovala jsem pouze fakta. Mírně jsem se pousmála. "Můžu zůstat vzhůru a vzbudit tě, jestli chceš.." Nabídla jsem pomalu.
Vrátila jsem se očima zpět na Rowa právě ve chvíli, kdy dokončil poslední větu. Kdybych mohla, možná bych zrudla. Zamaskovala jsem překvapení uchechtnutím. "Vždyť to říkám, to co přijde jednomu běžné, je pro ostatní vzácné." Zahleděla jsem se detailně na kresbu na jednom z balvanů, jako bych nikdy žádný předtím neviděla.
"A sebevědomí se snadno hraje, horší je ho opravdu získat." Přiznala jsem s lehkým ironickým úsměvem.
Přikývla jsem. "Odpočinek by možná nebyl úplně od věci, tedy..." Zatřásla jsem hlavou. Neměla bych dávat najevo že jsem unavená, to by znamenalo dát znát nějakou slabost a to bych opravdu nechtěla.
Přerušilo mne šustění křídel. Pohlédla jsem na Rowa a poprvé si všimla křídel. Nebyla jsem zvyklá na to, že je někteří jedinci mají. Nedařilo se mi zvyknout si na tenhle zvláštní nový svět. Opět jsem si přišla trochu obyčejně, tiše jsem se usadila a sledovala ho. Něco ale nebylo pořádku. Hleděla jsem na něj s němou otázkou v očích, ale nepřišlo mi slušné se ptát nahlas. Zranění z poslední bitvy nejspíš..