Přišla za ním a také si to vajíčko prohlédla. "Máš pravdu, ale jaký pták může klást taková vejce?" Zeptal se ji v naději, že bude chytřejší. S ničím podobným se nesetkal, ale kdo ví. I ona potom našla jedno takové, podobné tomu Airovu. "Bezva, vypadá, jako by k sobě patřili, ale je zvláštní, že je každé sneseno jinde. Rozhodně to stojí za prozkoumání." Souhlasil s ní. "Možná, že ano. Můžeme je zkusit hledat. Když už jsme na obhlídce území, tak proč to nespojit s vajíčky." Zamával ocasem a když si své vajíčko vzal, vyrazil k horám. "Pojď Tee."
Přikývla. "Chápu o čem mluvíš.. Taky to nemám ráda, ale většinou držím hubu a krok.." přiznala se. Měla ráda společnost vlků ve smečce, pokud šlo o chtěnou společnost. Vybírala proto smečku, ve které by byla spokojená, ale tady zatím potkala jen dva vlky. Jednoho divného a pak Aira. Podívala se okolo a všimla si, že jaro už se ujalo vlády. Musela se pousmát a seskočila z kořene stromu, aby se podívala okolo. "Snad.." odpověděla vlkovi než taky někam odešel. Sama šla o kousek dál a dívala se okolo. Něco ucítila, ale ve stejnou chvíli na ni zavolal i Airo. Nevěnovala tomu tedy pozornost a šla za ním. Viděla něco zajímavého. "To vypadá jak vajíčko, ale zvláštní... Voní to podobně jako to, co jsem cítila o kousek dál.." čichla si k tomu. Nechápala kde se to tam vzalo, ale hlavně ji zajímalo jestli je toho tady víc. Šla zpět k místu odkud přišla a viděla další podobné vajíčko. "Tady je taky jedno!" řekla překvapeně. Co to sakra bylo? "Myslíš, že jich tu je víc?"
"To máš asi pravdu. Poznat víc členů smečky určitě nemůže být na škodu." Znělo to jako zajímavá úvaha. "Mě jde hlavně o to, že nemám rád, když mi někdo přikazuje a jedná se mnou jako s malým harantem." Snad chápala, jak to myslí. "Jako, nemám problém, pracovat pro smečku, to fakt ne, vždyť jsem v jedné také vyrůstal, ale vadí mi, když se ke mně někdo chová, jako bych potřeboval, aby na mě křičel a rozkazoval mi s čumákem nahoru."
Podíval se kolem sebe. Bylo tady hezky a když už tu bylo i to jaro, hned to bylo kouzelnější. "To je bezva. Tak uvidíme, jestli mi zůstaneš kamarádkou." Nedůvěřoval hned kde komu. Ale bral ji v pohodě. Jenom byl opatrný.
Zavětřil do vzduchu a ucítil něco zajímavého. Zvedl se a začal nasávat pach, aby odhalil, odkud jde. Obešel kořen a uviděl to. Jakési barevné vajíčko. Bylo větší, asi jako pštrosí, ale jinak vypadalo jako vejce, jenom mělo na sobě barevné fleky. "To je zvláštní, nikdy jsem nic podobného neviděl. Podívej?" Zavolal na vlčici, aby se taky šla podívat.
Začala zkoumat strom a čuchat okolo. Bylo to zajímavé místo. Nikdy nic podobného neviděla. Rozhodla se tedy vylézt na jeden z kořenů a sedla si na něj. Nemyslela si, že by se to s ní začalo hýbat i když to tak možná působilo. "Zajímavé. Myslím, že důležité je poznat více členů smečky než se rozhodnout unáhleně a pak toho litovat.." řekla. Podívala se nad sebe a v tu chvíli si připadala jakoby padala dolů. Bylo zvláštní, celkem se jí točila hlava z toho. "Neříkám, že to je tvůj případ.. Myslím to spíš tak obecně," podívala se zpět na Aira a ušklíbla se. "Já můžu být tvoje kamarádka," nabídla se. Rozhodně se chtěla víc seznámit, ale už i tak věděla, že kamarádi být mohou. Hledala vlastně to samé. Nechtěla být sama.
Airo si prohlížel strom, který byl fakt gigantický. "To je prima. Mě se tady celkem líbí, takže neplánuji odejít." řekl. Když už byli u stromu, na chvíli si sedl k jednomu z jeho kořenů, no spíš ke špičce nebo toho, co se zavrtává do země. I tak to bylo velké. "Jedna smečka tady je. Ale nakolik je spolehlivá, to nevím. Na mě zatím dojem moc neudělali, ale já jsem dost náročný vlk." Zasmál se Airo. Protože náročný byl. Potřeboval volnost a rozhodně nesnášel nějaké příkazy a povyšování se. Tedy, aby se někdo povyšoval nad něj. "Já se budu potulovat po okolí a kdo ví, co čas ukáže. Asi bych si chtěl najít kamarády." No jo, kde těm bylo konec? Ale byli svobodní, takže chápal, že se nejspíše přesunuli dál po svých.
Zdálo se jí, že se strom od nich oddaloval. Už na první pohled působil blízko a i Airo nad tím možná přemýšlel. "Zatím si nemám moc na co stěžovat.. Celkem to jde" pokračovala v chůzi. "Mám v plánu zůstat, ale chtěla bych najít nějakou smečku, se kterou mi bude fajn, protože nechci zůstat sama.." dopověděla a usmála se. "Co ty?" zeptala se na oplátku.
Vyšplhali na kopec a před nimi se zjevil strom. Byl obrovský a krásný. Možná i hodně starý. Začínalo se jí tu líbit.
Strom byl dobrým orientačním bodem, takže jen co opustili světlý les, on by i řekl stříbrný les, už ho viděli. Zdál se, že je blíž, než ve skutečnosti byl, protože byl tak velký, že vytvářel klam "A jak se ti tady líbí Tee?" zeptal se Airo. Jednak aby řeč nestála a aby se i něco dozvěděl o jejích pocitech v tuto chvíli. "Tedy, co zatím, jak si vede tenhle kraj? Myslíš, že bys tady mohla chtít zůstat nebo ještě nemáš tušení, zda odtud neuprchneš zase jinam?" On sám tady zatím hodlal zůstat.
Konečně dorazili ke stromu, ale museli zdolat kopec. Však i odtud zdola se strom jevil jako naprostý gigant. Obr mezi stromy.
Cestou z hor se zastavil. Ne k odpočinku, ale protože se mu naskytl výhled na krajinu. Nebylo to tu tak velké. V dálce vidět poušť a sopku. Museli být na nějakém poloostrově, jelikož to obklopovala voda. Do dálky už nedohlédl. Ráj, pomyslel si. Nechtěl žít v ráji. Všechno tu bylo tak mile naskládané na sebe, že se mu to protivilo. Uměle vytvořená krajina. Proč by tu měl žít?
Bolela ho hlava. Jít s tím z kopce bylo naprd. Až když zahlédl podivný úkaz, myšlenky mu to odvedlo jinam. Koruna velkého bílého stromu clonila oblohu. Majestátní strom, ale stejně jako celou krajinu, Argdem to ocenit nehodlal. Všechno bylo jistě umělé. Když vzpomínal na všechno to přecházení ze světů, říkal si, že je to jako žít ve snu. Neměl, kde se pevně zachytit. A už vůbec ho to nenabádalo někomu důvěřovat. Došel až ke kmeni a narazil do něj hlavou. Nikdo tu není, nikdo ho neuvidí. Mohl klidně rozmlouvat. "Vypadni," zavrčel. Hlásek ho trýznil. To kvůli němu ho bolela hlava, určitě. "Ne. Nikdy. Jsem tvou součástí, máš smůlu. A pokud mne nebudeš respektovat a poslouchat, udělám něco, z čeho budeš posraný i ty, horká hlava." Vlk zvedl velkou hlavu a uvědomil si, že není sám. Stál tam vlk. Opodál. Černý, bez očí. "A ty seš?" V domněnce, že se jedná o reálného jedince, se žíhaný naježil a zaujal bojovný postoj. "To jsem já!" Došel až k němu a vycenil zubiska. "Chcípni!" Argdem po něm skočil, ale dopadl na zem. Někdo si s ním hraje. Nebo to vskutku je jen jeho mysl? Zmateně se otočil, ale temná silueta zůstala nepoškozena. Popadla ho panika. Ne! Do uší se mu opřel ječivý pískot a on se nešťastně dal na útěk.
Dobu, kterou strávila rohatá vlčice pod obrovským stromem, využila k blahodárnému spánku a odpočinku. A doopravdy, když se rozhodla vstát, tak se cítila šťastněji. Možná za to mohlo okolní prostředí, které na ni působilo příjemně, a tak když seskakovala z větve, tak jí vlčí tvář zdobil lehký úsměv. Ležela už tam příliš dlouho, už dlouho nenasytila svůj žaludek a už si ani nepamatovala, kdy naposled poznala někoho nového. A tak se rozběhla přesně za čumákem, aniž by věděla, kam ji tlapy zavedou.
Klusala dá a dál a rychle se vzdalovala od bílého stromu s tmavými fleky, který se zmenšoval za jejím hřbetem. Zpomalila až když ji pohltil stín korun stromů ve Stříbrolesí.
Klusala kolem lesa i vody, kde se nezapomněla napít, než se dostala až na místo, kde se tyčil mohutný strom s bílou kůrou, kterou zdobily tmavé fleky. Dalo ji trochu práci vyškrábat se až na jednu zkroucenou větev, která se nacházela dost blízko zemi, aby se na ni dostala. I tak měla dostatečný výhled, ale hlavně přírodu a klid kolem sebe. Spokojeně odpočívala ve stínu velkolepé koruny, která ji poskytovala přívětivý chládek. Obmotala si své chundelaté ocasy s modrou špičkou okolo sebe a přivřela hnědé oči, byť ji větve zakrývaly výhled na slunce. Cítila se tu dobře a možná tomu přispívala také jakási magie, kterou sálalo tohle překrásné místo.
"Možná, že ano. Můžeme je zkusit hledat. Když už jsme na obhlídce území, tak proč to nespojit s vajíčky." Zamával ocasem a když si své vajíčko vzal, vyrazil k horám. "Pojď Tee."
>>> Svingy kaňony
Přikývla. "Chápu o čem mluvíš.. Taky to nemám ráda, ale většinou držím hubu a krok.." přiznala se. Měla ráda společnost vlků ve smečce, pokud šlo o chtěnou společnost. Vybírala proto smečku, ve které by byla spokojená, ale tady zatím potkala jen dva vlky. Jednoho divného a pak Aira. Podívala se okolo a všimla si, že jaro už se ujalo vlády. Musela se pousmát a seskočila z kořene stromu, aby se podívala okolo. "Snad.." odpověděla vlkovi než taky někam odešel. Sama šla o kousek dál a dívala se okolo. Něco ucítila, ale ve stejnou chvíli na ni zavolal i Airo. Nevěnovala tomu tedy pozornost a šla za ním. Viděla něco zajímavého. "To vypadá jak vajíčko, ale zvláštní... Voní to podobně jako to, co jsem cítila o kousek dál.." čichla si k tomu. Nechápala kde se to tam vzalo, ale hlavně ji zajímalo jestli je toho tady víc. Šla zpět k místu odkud přišla a viděla další podobné vajíčko. "Tady je taky jedno!" řekla překvapeně. Co to sakra bylo? "Myslíš, že jich tu je víc?"
Podíval se kolem sebe. Bylo tady hezky a když už tu bylo i to jaro, hned to bylo kouzelnější. "To je bezva. Tak uvidíme, jestli mi zůstaneš kamarádkou." Nedůvěřoval hned kde komu. Ale bral ji v pohodě. Jenom byl opatrný.
Zavětřil do vzduchu a ucítil něco zajímavého. Zvedl se a začal nasávat pach, aby odhalil, odkud jde. Obešel kořen a uviděl to. Jakési barevné vajíčko. Bylo větší, asi jako pštrosí, ale jinak vypadalo jako vejce, jenom mělo na sobě barevné fleky.
"To je zvláštní, nikdy jsem nic podobného neviděl. Podívej?" Zavolal na vlčici, aby se taky šla podívat.
// Vajíčko č1
"Jedna smečka tady je. Ale nakolik je spolehlivá, to nevím. Na mě zatím dojem moc neudělali, ale já jsem dost náročný vlk." Zasmál se Airo. Protože náročný byl. Potřeboval volnost a rozhodně nesnášel nějaké příkazy a povyšování se. Tedy, aby se někdo povyšoval nad něj. "Já se budu potulovat po okolí a kdo ví, co čas ukáže. Asi bych si chtěl najít kamarády." No jo, kde těm bylo konec? Ale byli svobodní, takže chápal, že se nejspíše přesunuli dál po svých.
Vyšplhali na kopec a před nimi se zjevil strom. Byl obrovský a krásný. Možná i hodně starý. Začínalo se jí tu líbit.
Strom byl dobrým orientačním bodem, takže jen co opustili světlý les, on by i řekl stříbrný les, už ho viděli. Zdál se, že je blíž, než ve skutečnosti byl, protože byl tak velký, že vytvářel klam
"A jak se ti tady líbí Tee?" zeptal se Airo. Jednak aby řeč nestála a aby se i něco dozvěděl o jejích pocitech v tuto chvíli. "Tedy, co zatím, jak si vede tenhle kraj? Myslíš, že bys tady mohla chtít zůstat nebo ještě nemáš tušení, zda odtud neuprchneš zase jinam?" On sám tady zatím hodlal zůstat.
Konečně dorazili ke stromu, ale museli zdolat kopec. Však i odtud zdola se strom jevil jako naprostý gigant. Obr mezi stromy.
Cestou z hor se zastavil. Ne k odpočinku, ale protože se mu naskytl výhled na krajinu. Nebylo to tu tak velké. V dálce vidět poušť a sopku. Museli být na nějakém poloostrově, jelikož to obklopovala voda. Do dálky už nedohlédl. Ráj, pomyslel si. Nechtěl žít v ráji. Všechno tu bylo tak mile naskládané na sebe, že se mu to protivilo. Uměle vytvořená krajina. Proč by tu měl žít?
Bolela ho hlava. Jít s tím z kopce bylo naprd. Až když zahlédl podivný úkaz, myšlenky mu to odvedlo jinam. Koruna velkého bílého stromu clonila oblohu. Majestátní strom, ale stejně jako celou krajinu, Argdem to ocenit nehodlal. Všechno bylo jistě umělé. Když vzpomínal na všechno to přecházení ze světů, říkal si, že je to jako žít ve snu. Neměl, kde se pevně zachytit. A už vůbec ho to nenabádalo někomu důvěřovat. Došel až ke kmeni a narazil do něj hlavou. Nikdo tu není, nikdo ho neuvidí. Mohl klidně rozmlouvat. "Vypadni," zavrčel. Hlásek ho trýznil. To kvůli němu ho bolela hlava, určitě. "Ne. Nikdy. Jsem tvou součástí, máš smůlu. A pokud mne nebudeš respektovat a poslouchat, udělám něco, z čeho budeš posraný i ty, horká hlava." Vlk zvedl velkou hlavu a uvědomil si, že není sám. Stál tam vlk. Opodál. Černý, bez očí. "A ty seš?" V domněnce, že se jedná o reálného jedince, se žíhaný naježil a zaujal bojovný postoj. "To jsem já!" Došel až k němu a vycenil zubiska. "Chcípni!" Argdem po něm skočil, ale dopadl na zem. Někdo si s ním hraje. Nebo to vskutku je jen jeho mysl? Zmateně se otočil, ale temná silueta zůstala nepoškozena. Popadla ho panika. Ne! Do uší se mu opřel ječivý pískot a on se nešťastně dal na útěk.
>> Bažiny
Klusala dá a dál a rychle se vzdalovala od bílého stromu s tmavými fleky, který se zmenšoval za jejím hřbetem. Zpomalila až když ji pohltil stín korun stromů ve Stříbrolesí.
>>> Stříbrolesí
Klusala kolem lesa i vody, kde se nezapomněla napít, než se dostala až na místo, kde se tyčil mohutný strom s bílou kůrou, kterou zdobily tmavé fleky. Dalo ji trochu práci vyškrábat se až na jednu zkroucenou větev, která se nacházela dost blízko zemi, aby se na ni dostala. I tak měla dostatečný výhled, ale hlavně přírodu a klid kolem sebe. Spokojeně odpočívala ve stínu velkolepé koruny, která ji poskytovala přívětivý chládek. Obmotala si své chundelaté ocasy s modrou špičkou okolo sebe a přivřela hnědé oči, byť ji větve zakrývaly výhled na slunce. Cítila se tu dobře a možná tomu přispívala také jakási magie, kterou sálalo tohle překrásné místo.