Zcela upřímně jsem zůstala stát jako opařená. Pokud jsem byla předtím v šoku z pojmu armáda, teď by se mi čelist měla dotýkat země. Neříká mi nic jediné stvoření o kterém mluví. Samozřejmě kromě medvědů. Ty jsem znala, naštěstí jsem je zahlédla párkrát a jen z veliké dálky. Stopy jsem ovšem potkávala jeden čas dost často a ani to nebyl příjemný pocit. Tiše jsem si odkašlala a pustila se znovu do pohybu. Chvíli jsem zahanbeně mlčela. Znáš toho tak málo Peith. Tak strašně málo. Byla jsem ráda, že moje překvapení přerušil výzvou k běhu. Byli jsme opravdu dost blízko. Co se stane až budeme v cíli? Řekneme si že: "Páni to je pěkný strom, tak ahoj"? Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, bylo příjemné s někým takhle více mluvit. "Čekáš že najdeme něco více než strom?" Zasmála jsem se tiše, ale následovala jsem ho. Díky své stavbě jsem byla o dost lehčí, než vlk po mém boku, a tak jsem nemusela vynaložit žádné úsilí stačit jeho delším krokům.
Kana, prozatím nespala. Ale když se Isla probudila, cítila, že možná měla spát také. Jenomže ona se naspala hodně a teď by ráda něco jiného. Něco, co tady ani nebylo. Myslela si, že se setká se smečkou. Ale zatím jen potkávala vlky roztroušené po území, které jim Drak dal.
Území, které bylo jejím rodným, ale ji nepřirostlo tak moc k srdci. Možná proto, že tu něco chybělo. Teď tu měla sice kamarádku, dalo-li se tohle setkání tak brát a byla za to ráda, jenže pořád to nebylo to, po čem toužila. "Ahoj, a dobré ráno." řekla a usmála se na Islu. Protáhla se a zamrkala. "Opravdu? To musel být hezký sen. Já takové sny nemám. Ale to nevadí. Já sním o velké smečce plné kamarádů, kde se vlk cítí bezpečně. Bez draků a jiných podivných návštěvníků, kteří vlčici jen zamotají hlavu."
Postavila se a zadívala do dáli. "Ráda jsem tě poznala, Islo. Teď... Asi se půjdu podívat někam dál." Rozloučila se a bez dalších slov zamířila někam pryč.
Isla se probudila když mávala packami a zakňučela.
Otevřela oko a potom i druhé. Podívala se na Kanu a kdyby byla bezsrstá, učitě by se začervenala. ,,Ahoj..” zamumlala a otřela si čumák o trávu. Kýchla a protřepala křídla. ,,Jak se máš?” natočila hlavu na stranu a vyhrabala se do sedu. Určitě nevypadala elegantně.
Vybavila se jí dávno ztracená vzpomínka na vlčice, které i po spánku vypadaly okouzlující a elegantní.
…ona byla ten opak. ,,Nechceš si taky odpočinout? Je to tu super. Měla jsem pěkný sen, že jsem štěně a běhám s nějakými vlčaty. Bylo to pěkný..” stoupla si a protáhla záda.
Sice před sebou měla napůl cizí vlčici a měla by se snažit vypadat elegantně, ale po spánku to prostě nejde.
Po očku mrkla na Kanu a všimla si, že mladá vlčice nevypadá, jako by měla nějaký nedostatek elegance či vychování. Až bude starší, vlci kvůli ní budou zakopávat.. pomyslela si a skryla úsměv.
Nebylo to tak, že by neuznávala ten strom nebo jeho název, ale: "Nemyslela jsem to tak, že bych neuznávala název nebo dokonce tenhle strom, ale tak, že na tomhle místě Vittani vůbec nebyla. Všechno se to odehrávalo na úplně jiném místě. A tak mi nepřijde správné, aby nesl název Strom vlčice Vittani. To je asi celé. Proč mu třeba neříkáme Strom přírody. Nebo strom světýlek nebo jakkoliv jinak." Snažila se to vysvětlit. Ale v podstatě to nemělo žádný jiný důvod. "No, ano." Kana o něm moc nevěděla. Tedy jistě, z vyprávění. Sama ho ale zřejmě nepotkala a tak si ani nebyla tak úplně jistá, jestli skutečně existuje. Možná ano, možná mu zase až tolik na vlcích nezáleží nebo chce být a zůstat tajemný. Tak či tak, Kana se spoléhala hlavně na vlastní zážitky. "Jestli jsi unavená, klidně si odpočiň." Sama si sedla pod strom a dívala se na okolí.
,,To musíš být ze vznešeného rodu..” zamyslela se Isla. ,,Takže ty jméno nebo ten strom neuznáváš?” Isla na ni pohlédla s otázkou v modrých očích.
Znělo to tak, když Kana mluvila dříve. Jako by jí to bylo, neuznávala to- nebo jako by dělala prohlídky po krajině a říkala to už po dvě stě padesáté deváté.
Isla byla trochu smutná, že si nepamatovala příběhy o svých předcích. Ráda by vlčici také něco sdělila, ale… v mysli jí nezůstalo nic, o co by se mohla podělit. ,,Ah.. bájný drak.” Zajímalo by mě, kde žije. Někde na zemi? Nebo má kutloch ve hvězdách? Umí přecházet mezi světy?
Isla se rozhlédla a zaklonila hlavu co nejvíc. Byla unavená.
Protáhla si hřbet a zívla. ,,Možná by byla příhodná chvíle na to, vyspat se pod krásnou oblohou, nemyslíš?”
Popošla trochu dál a ucítila pod tlapkami lehce suchý měkký mech. Bylo to ideální. Párkrát se po tom místě prošla v kolečku a poté si pomalu lehla.
Tak ospalá….
Poskládala křídla a mrkla na Kanu. Jen chvilku si odpočine…
"Vím jenom to, že to byla moje předkyně. Myslím, že to byla praprababička?" zamyslela se nad tím. Ale ona ji skutečně nepoznala osobně. "Konec konců nesu její rod. Ale já ji pochopitelně neznala. Narodila jsem se až tady na novém území a to je podle mě zcela jiné. Je to jiný kraj. A po pravdě, ani matka ani otec mi o ní moc nevyprávěli. Možná ji také neznali." Nejspíš ne, ale kdo to mohl vědět? Kana určitě ne.
Strom, který tu stál, stál tu nejspíš už pěknou řádku let. Světlušky, které se tu zjevily jako tajemná světýlka, dodávaly podivuhodnou atmosféru celému okolí. Kana pohlédla do koruny stromu a byl velký. Takový král, nebo královna? Z přemýšlení ji vytrhl hlas Isly. Pohlédla na ni: "Vůbec nemám ponětí. Možná s tím má co do činění Drak. Ale co já vím, ještě jsem se s ním nesetkala a to poslední setkání bylo, tak nějak fiasko." To si pamatovala i Isla. Jak přiletěla s tečkovaným vlkem a hadem, kterého skoro všichni považovali za draka a přitom to tak nebylo. A to podivné dračí vejce. To vše se jí vybavilo. Byla ještě malá. Ne sice o moc menší, ale... však víme.
,,Víš něco víc o té bájné vlčici?” Isla se okouzleně dívala na ten strom.
Byla už tma, a světlušky začaly poletovat okolo. Jakoby nechtěly, aby ten strom někdo přehlédl. Bylo na něm něco okouzlujícího… možná pocit toho, jak byl starý. Možná pohled na to, jak byl podivný.
Rozhlédla se okolo.
To místo mělo zvláštní atmosféru. Nebyla si jistá, jestli to Kana taky tak vnímá. Vypadala lhostejná.
Isla pocítila zvláštní pocit na křídlech. Protřepala je a zakroutila hlavou. Možná se nechala unést. Přecejen to byl pěkný pohled.
Podívala se na klidnou Kanu a pousmála se.
Ještěrky jsou při zemi, stejně jako černá vlčice. Isla asi má moc často hlavu v oblacích…
Možná je to tak lepší. ,,Co se tady mohlo odehrát? Je to zajímavé místo. Líbí se mi.” řekla a stále se rozhlížela. Pomalu si sedla a pozorovala tanec světlušek. Jsem jedna z vás.. taky svítím! proběhlo jí hlavou. Potlačila nutkání zavítit čumáčkem a komíhat jím, jako by byla jedna ze světlušek.
Nemohla ze sebe udělat naprostého blázna…!
"Říká se mu Strom vlčice Vittani, ale kdo ví proč." Odpověděla Kana. Jasně, měla povědomí o historii Niwatských vlků, ale podle ní tenhle strom neměl s minulostí nic společného. Byl to prostě jenom starý zvláštní strom rostoucí na tomhle místě. Nebyl to strom z bývalého území. "Vittani byla vlčice, která kdysi dávno na úplně jiném místě, založila svou smečku, z níž pochází někteří vlci. Tedy teď už to jsou jen potomkové potomků a potomků a tak dále. Je to vlastně už jen taková legenda. Nejspíš tenhle strom pojmenovali na její počest, ale proč, to nevím, protože podle mě nesouvisí vůbec s ničím, co by měl reprezentovat. Možná jenom z nostalgie." Jenom střihla ušima a zavlnila ocasem, dávala si však pozor, aby třeba neuhodila Islu. "Ale je hezký. A asi hodně starý."
Copak? zeptala se Isla a podívala se stejným směrem. Trochu jí zaskočilo. Protřepala křídla. Byl to zvláštní strom.
Isla si trochu odkašlala a přešlápla. Co to je za strom?
Uvažovala o slovech Kany. Ano.. ano. Vlastně měla pravdu. Isla se více spoléhala na sebe a svá přirozená křídla. Ale občas záviděla jiným, jak se ohánějí magií. Musel to být pěkný pocit.
Její myšlenky byly ale vyrušeny a přerušeny zjevem stromu.
Copak je to za místo? Proč je.. takový?
Ohlédla se na Kanu.
Věděla, co tu je? Vypadá trochu zaskočeně…
Na druhou stranu: "Vlastně to ani nevadí, že magii moc nepoužíváš, alespoň se spoléháš sama na své vlastní schopnosti, ne? To také není špatné. Spíš naopak. Kdyby magie selhala a ty bys na ni spoléhala, mohlo by se stát něco špatného. Tahle víš, že neselžeš, nebo prostě víš, co dokážeš." Být třeba rychlá jako vítr, nebo silná jako býk, či chytrá a důmyslná bylo vlastně fajn. "Není to daleko, jen se projdeme kousek tamhle a..." a opravdu to netrvalo a když les skončil, před vlčicemi se objevil kopeček a na něm rostl ten nejpodivnější strom, jaký kdy Kana mohla spatřit.
Území, které bylo jejím rodným, ale ji nepřirostlo tak moc k srdci. Možná proto, že tu něco chybělo. Teď tu měla sice kamarádku, dalo-li se tohle setkání tak brát a byla za to ráda, jenže pořád to nebylo to, po čem toužila.
"Ahoj, a dobré ráno." řekla a usmála se na Islu. Protáhla se a zamrkala. "Opravdu? To musel být hezký sen. Já takové sny nemám. Ale to nevadí. Já sním o velké smečce plné kamarádů, kde se vlk cítí bezpečně. Bez draků a jiných podivných návštěvníků, kteří vlčici jen zamotají hlavu."
Postavila se a zadívala do dáli.
"Ráda jsem tě poznala, Islo. Teď... Asi se půjdu podívat někam dál." Rozloučila se a bez dalších slov zamířila někam pryč.
Otevřela oko a potom i druhé. Podívala se na Kanu a kdyby byla bezsrstá, učitě by se začervenala.
,,Ahoj..” zamumlala a otřela si čumák o trávu. Kýchla a protřepala křídla.
,,Jak se máš?” natočila hlavu na stranu a vyhrabala se do sedu. Určitě nevypadala elegantně.
Vybavila se jí dávno ztracená vzpomínka na vlčice, které i po spánku vypadaly okouzlující a elegantní.
…ona byla ten opak.
,,Nechceš si taky odpočinout? Je to tu super. Měla jsem pěkný sen, že jsem štěně a běhám s nějakými vlčaty. Bylo to pěkný..” stoupla si a protáhla záda.
Sice před sebou měla napůl cizí vlčici a měla by se snažit vypadat elegantně, ale po spánku to prostě nejde.
Po očku mrkla na Kanu a všimla si, že mladá vlčice nevypadá, jako by měla nějaký nedostatek elegance či vychování.
Až bude starší, vlci kvůli ní budou zakopávat.. pomyslela si a skryla úsměv.
"No, ano." Kana o něm moc nevěděla. Tedy jistě, z vyprávění. Sama ho ale zřejmě nepotkala a tak si ani nebyla tak úplně jistá, jestli skutečně existuje. Možná ano, možná mu zase až tolik na vlcích nezáleží nebo chce být a zůstat tajemný. Tak či tak, Kana se spoléhala hlavně na vlastní zážitky.
"Jestli jsi unavená, klidně si odpočiň." Sama si sedla pod strom a dívala se na okolí.
Znělo to tak, když Kana mluvila dříve. Jako by jí to bylo, neuznávala to- nebo jako by dělala prohlídky po krajině a říkala to už po dvě stě padesáté deváté.
Isla byla trochu smutná, že si nepamatovala příběhy o svých předcích. Ráda by vlčici také něco sdělila, ale… v mysli jí nezůstalo nic, o co by se mohla podělit.
,,Ah.. bájný drak.”
Zajímalo by mě, kde žije. Někde na zemi? Nebo má kutloch ve hvězdách? Umí přecházet mezi světy?
Isla se rozhlédla a zaklonila hlavu co nejvíc. Byla unavená.
Protáhla si hřbet a zívla.
,,Možná by byla příhodná chvíle na to, vyspat se pod krásnou oblohou, nemyslíš?”
Popošla trochu dál a ucítila pod tlapkami lehce suchý měkký mech. Bylo to ideální. Párkrát se po tom místě prošla v kolečku a poté si pomalu lehla.
Tak ospalá….
Poskládala křídla a mrkla na Kanu. Jen chvilku si odpočine…
Strom, který tu stál, stál tu nejspíš už pěknou řádku let. Světlušky, které se tu zjevily jako tajemná světýlka, dodávaly podivuhodnou atmosféru celému okolí. Kana pohlédla do koruny stromu a byl velký. Takový král, nebo královna? Z přemýšlení ji vytrhl hlas Isly. Pohlédla na ni: "Vůbec nemám ponětí. Možná s tím má co do činění Drak. Ale co já vím, ještě jsem se s ním nesetkala a to poslední setkání bylo, tak nějak fiasko." To si pamatovala i Isla. Jak přiletěla s tečkovaným vlkem a hadem, kterého skoro všichni považovali za draka a přitom to tak nebylo. A to podivné dračí vejce. To vše se jí vybavilo. Byla ještě malá. Ne sice o moc menší, ale... však víme.
Byla už tma, a světlušky začaly poletovat okolo. Jakoby nechtěly, aby ten strom někdo přehlédl. Bylo na něm něco okouzlujícího… možná pocit toho, jak byl starý. Možná pohled na to, jak byl podivný.
Rozhlédla se okolo.
To místo mělo zvláštní atmosféru. Nebyla si jistá, jestli to Kana taky tak vnímá. Vypadala lhostejná.
Isla pocítila zvláštní pocit na křídlech. Protřepala je a zakroutila hlavou. Možná se nechala unést. Přecejen to byl pěkný pohled.
Podívala se na klidnou Kanu a pousmála se.
Ještěrky jsou při zemi, stejně jako černá vlčice. Isla asi má moc často hlavu v oblacích…
Možná je to tak lepší.
,,Co se tady mohlo odehrát? Je to zajímavé místo. Líbí se mi.” řekla a stále se rozhlížela. Pomalu si sedla a pozorovala tanec světlušek.
Jsem jedna z vás.. taky svítím! proběhlo jí hlavou. Potlačila nutkání zavítit čumáčkem a komíhat jím, jako by byla jedna ze světlušek.
Nemohla ze sebe udělat naprostého blázna…!
"Vittani byla vlčice, která kdysi dávno na úplně jiném místě, založila svou smečku, z níž pochází někteří vlci. Tedy teď už to jsou jen potomkové potomků a potomků a tak dále. Je to vlastně už jen taková legenda. Nejspíš tenhle strom pojmenovali na její počest, ale proč, to nevím, protože podle mě nesouvisí vůbec s ničím, co by měl reprezentovat. Možná jenom z nostalgie." Jenom střihla ušima a zavlnila ocasem, dávala si však pozor, aby třeba neuhodila Islu.
"Ale je hezký. A asi hodně starý."
Copak? zeptala se Isla a podívala se stejným směrem. Trochu jí zaskočilo. Protřepala křídla. Byl to zvláštní strom.
Isla si trochu odkašlala a přešlápla.
Co to je za strom?
Uvažovala o slovech Kany. Ano.. ano. Vlastně měla pravdu. Isla se více spoléhala na sebe a svá přirozená křídla. Ale občas záviděla jiným, jak se ohánějí magií. Musel to být pěkný pocit.
Její myšlenky byly ale vyrušeny a přerušeny zjevem stromu.
Copak je to za místo? Proč je.. takový?
Ohlédla se na Kanu.
Věděla, co tu je? Vypadá trochu zaskočeně…
Na druhou stranu: "Vlastně to ani nevadí, že magii moc nepoužíváš, alespoň se spoléháš sama na své vlastní schopnosti, ne? To také není špatné. Spíš naopak. Kdyby magie selhala a ty bys na ni spoléhala, mohlo by se stát něco špatného. Tahle víš, že neselžeš, nebo prostě víš, co dokážeš." Být třeba rychlá jako vítr, nebo silná jako býk, či chytrá a důmyslná bylo vlastně fajn.
"Není to daleko, jen se projdeme kousek tamhle a..." a opravdu to netrvalo a když les skončil, před vlčicemi se objevil kopeček a na něm rostl ten nejpodivnější strom, jaký kdy Kana mohla spatřit.