Příspěvky uživatele

Mléko bylo výživné a výborné, protože malá vlčka si ho dopřávala často a do sytosti. Nejspíše i proto byla taková kulička. Snažila se dál, aby uměla brzy chodit a nyní ji k tomu ještě pomáhal ten veliký vlk.

Když jí začal pobízet a pomohl jí nadzvednout její kulaťoučkou sedinku, šlo to lépe a Kana tak mohla udělat první neohrabané krůčky. Pomáhala si dokonce i ocáskem, který sloužil jako takové jakési chlupaté kormidlo.

Spokojeně se usmívala na svět kolem sebe. Byla ráda, že se jí povedlo s tátovou pomocí udělat několik kroků. Přemýšlela, jak by toho velkého černého vlka nazvala a jako by jí to někdo napověděl, z tlamičky ji vyjelo: "Tá...ta." i tady šlo teprve o první slabiky, které se do slov skládaly, ještě ne pevně, leč přesto bylo zřejmé o co jde.

Probudila se do nového dne a zamžourala. Co, že se to nového událo? Zjistila, že svět se z dvou prostorového změnil na tří prostorový. Kana měla otevřená obě očka.
A od maminky dostala také jméno. Nyní už i krásně slyšela dokonce se snažila zapojit své malé tlapičky, aby se na ně postavila. To jí nešlo hned. Musela udělat mnoho pokusů, které končili buď pádem na bříško, tlamičku, nebo odrazem a přesunem způsobem po staru.

Zakňučela, jak jí to nešlo. Začala se zlobit a zkoušela to ještě horlivěji. Přitom se jí podařilo použít první slabiky. "Má...ma." snažila se podsunout tlapičky pod tělíčko a to po té vyzvednout do vzduchu. Nebylo to snadné, protože ona sama byla poměrně baculatá kulička.

Malá vlčka se opět probudila, aby dala najevo, že má hlad. Potřebovala se posilnit, aby mohla růst do krásy svých rodičů. Okamžitě začala čumáčkem hledat svůj struk. Ale byla zde jedna novinka, která stála za pozornost. Kana a ne jenom ona, ale i její rodiče, mohli objevit, že jí do jednoho očka proudí světlo. Měla totiž pootevřené jedno své očko.
Nejdříve to byla jenom taková malá úzká štěrbina a tak zvědavě otáčela hlavičkou ze strany na stranu, přičemž mrkala. Samozřejmě o tom rovněž dávala znát i svým hlasitým pískáním, které se už více podobalo kňučení malých vlčat.
Po několika pokusech se jí podařilo očko otevřít úplně, aby odhalila světu své nádherně modré oči, které zdědila po své mamince.

Ještě neměla jméno, ale kdyby ano, stejně by netušila, že je její. Jediné, co nyní cítila byla zima a potřeba se najíst. Po nějaké chvilce už ucítila na svém těle hřejivé chlupy své mámy a protože nos byl orgán, který fungoval dobře už nyní, nechala se jím plně navigovat k matčině struku. Zatínala všechny svaly na svém baculatém tělíčku a i když nedokázala využít tlapky k jejich pravému účelu, pomocí nich se dostrkala přímo k tomu nejlahodnějšímu výstupku a přisála se.
Lahodné mléko ji teklo do tlamičky a ona pila plnými doušky. Tlapičkama přitom masírovala bříško a udržovala si své místo, kterého se nehodlala vzdát.
Když byla sytá, klidně usnula s lahůdkou v puse a pravidelně se budila, aby se opětovně nasytila, kdykoliv bylo třeba.

Malá kulička tmavého zbarvení, pokryta krátkou novorozeneckou srstí temně fialovočerné barvy se pohnula, jako už mnohokrát, ale nyní to bylo jiné. Kolem ní vládla náhlá bouře. Jako by se celý svět spikl proti ní a jejímu vaku. Navíc vše bylo každým okamžikem těsnější. Cítila tlaky, vibrace, to vše doprovázeno tlukotem srdce její matky, jako by jí to mělo připravit na novou zkušenost.
Bouře sílila a slábla ve stále kratších intervalech až utrhla placentu od stěny a vak s malou vlčí slečnou se sunul k východu. Díky luně, malá z toho nic neviděla, ale bylo to proto snad lepší? Bylo to těžké i po slepu. Naštěstí ona nemusela dělat nic, než to všechno přetrpět.
Úzký tunel a pak zima a prostor, velký tlak gravitace. Už se nevznášlela v bříšku, ale ležela na zemi a snažila se bojovat s tíhou zemské přitažlivosti a se svou bublinou.