Příspěvky uživatele

Po nějaké době, ani moc nevnímala kolik asi uběhlo času, se tráva kolem ní začala postupně měnit. Jako by měla méně a méně vláhy. Ze svěží zeleně, která vládla louce zvané Vlčí palouk, bůh nebo drak ví proč se louka zovala právě tak, jako by byla jen pouhým PA-loukem, ačkoliv byla regulérní pastvinou, se tráva a porost kolem měnil na světle hnědé odstíny. Nic už nebylo tak živé a spíše to vše působilo seschle a smutně.
Malý zelený ptáček doprovázel tmavou vlčku s fialovým leskem srsti pořád. Po celou tu dobu, jako by ji sledoval. Což vlastně dělal. Kana si ho všimla. "Ty mě špehuješ?" ptáček zacvrlikal. "Baví tě to? Co z toho máš?" divila se vlčka. Ptáček zase zazpíval. Kana si tedy dál povídala s ptáčkem. Nejdříve mu nerozuměla, ale pak...
Pak se situace změnila a Kana najednou ptáčkovi porozuměla. Kana začala rozumět ptačí řeči. Alespoň zpěvu Zvonka zeleného, který se rozhodl dělat Kaně společnost.
Cink, jak se pěvec jmenoval, poletoval nad Kanou a tak byl první, kdo uviděl v dálce bílý bod u jakéhosi suchého stromu, na němž seděli dva havrani.

Předtím

Zívla si a unaveně se ohlédla na svou kamarádku Luku. Zdálo se, že ta je také unavená. Kana se posadila do trávy a za chvilku, když čekala na odpověď, už ležela a brzy na to usnula. Ani nevěděla jak rychle, ale hnedka byla v lahodné říši snů.

Teď

Zamžourala očima a zjistila, že je nový den. Ve snu měla pocit, že ji někdo volá a možná právě to ji probudilo? Možná ano avšak Luka to nebyla. Tak kdopak jí to volal? Byl to támhle ten zelený ptáček? Byla to hnědá ještěrka? Nebo to byl černý vlk, její otec? Ano! Správně, byl to její otec. Když se Kana protáhla a vyhoupla se na tlapky, viděla ty dva nedaleko. Její taťka a sestra něco řešili. Kana svesila ouška. Její sestra měla to, co ona ne. Křídla. Zhodnotila situaci a usoudila, že řeší právě křídla a let a to nebylo nic pro ni, proto se rozběhla na jih od místa, kde byla smečka.

>>> Mrtvé pláně

Byla, žila, ano, jistěže žila, protože kdyby nežila, tak by nebyla, nebo ano? Kdyby nežila, byla by neživá, ale ona žila, čili byla. Byla jedna vlčí rodina. Tedy ono jich ve skutečnosti bylo hodně vlčích rodin, ale nás zajímá jenom ta jedna, která žila na paloučku v hustém lese, za křovím, kde měli své pelíšky.
V té rodině žila mlaďounká vlčice, která se sice jmenovala Kana, ale nikdo jí neříkal jinak, než-li Červená Karkulko, protože nosila ráda červený plášť a červenou kapuci.
Nedaleko, za lesem, přes pole a přes sídliště, žila karkulčina babička na malém dvorku v jedné psí boudě. Karkulčina babička měla zrovna narozeniny a tak se Karkulka vydala přes nebezpečné sídliště za ní, aby ji přinesla nějakou tu srnčí flákotu, zaječí běhy, nějaké ty houby a ovocný kvas z lesního ovoce. Všechny tyto dobroty si naskládala do košíku z trávy z rákosí a vyrazila na cestu. Rodiče jí říkali, aby se nezastavovala a s nikým nemluvila. Aby šla rovnou k babičce a ideálně, aby šla po hlavní ulici a ne přes sídliště.
Přes pole to bylo snadné a Karkulka si prozpěvovala, přitom si z vesela hopskala k sídlišti. Tam narazila na gang zlých lidí.
"Kam to jdeš ty malá Červená Karkulko?!" Zeptal se vlčky kápo.
"Inu, za babičkou na dvorek."
"A kde to je? Můžeme jít s tebou, doprovodit tě, aby se ti nic nestalo."
"Přes sídliště, už je to jenom kousíček, zvládnu to sama."
"Když sama, tak sama. Ale neříkej potom, že ti nikdo nechtěl pomoci."
Karkulka tedy pokračovala sama, jenže gang se přesunul zkratkou postranními ulicemi do zahrádek a pak až na dvorek, kde bydlela stará černobílá huskyna...

Na chvíli se u těch dvou objevil táta Kany, ale hned se zase vzdálil, takže malá vlčka nestihla ani pořádně na otce zareagovat. Ovšem, nerozhodilo jí to.
A tak se jen na chvilku zadívala, jak táta odchází pryč s její sestrou. Možná jim trošku záviděla, že mohou trénovat létání, protože ji to přišlo, jako zřejmě zábavná, ale určitě též užitečná dovednost. Nicméně to na sobě nedala znát a raději se věnovala své kamarádce Luce.
"Ptala jsem se, jak jsi to udělala to s tím přetočením a jestli mě to naučíš?" zopakovala tedy svou předchozí otázku. Protože si myslela, že by bylo dobré to umět. A určitě se nemýlila, když předpokládala, že se jí to může v budoucnu hodit. Vlastně to byla možná další hra, kterou spolu mohly hrát, taková hra na úniky ze spárů útočníka.

Trénink rychlosti Kana
1 - 27.5.2020 - http://niwatskesmecky.tode.cz/index.php?p=palouk#post-197
2 - 6.6.2020 - http://niwatskesmecky.tode.cz/index.php?p=palouk#post-270
3 - 18.6.2020 - http://niwatskesmecky.tode.cz/index.php?p=palouk#post-286

Náramně se přitom bavila, když svou novou kamarádku pronásledovala. Dávala do toho úplně všechno a tak vlastně trénovala rychlost, přitom jak se usilovně snažila dostihnout Luku. Kromě toho též získávala více zkušeností v obratnosti, což jí bylo jenom ku prospěchu.
Musela uběhnout velkou vzdálenost, při které všechno úsilí dávala do rychlosti, než se dostala Luce do zad. Alespoň si to myslela, protože ji ani nenapadlo, že by jí to Luka mohla usnadnit.
Skočila po šedé a už se smíchem držela šedou kamarádku za chlupy. "Mám tě!" Jenže v tom se jí její kořist vysmekla a Kana se skutálela bokem. Začala se smát. Když konečně smích utlumila, zvědavě se zeptala, "jak jsi to udělala? Naučíš mě to?" Taková klička by se jí v budoucnu mohla hodit.

Prodírala se vysokou trávou, snažila se být co nejrychlejší, aby ji její nová kamarádka Luka nedohonila. Když si tak hrála na babu, tedy no honěnou, trénovala přitom rychlost, aniž by si to uvědomovala. Nebylo však podstatné, aby si trénink uvědomovala přímo, hlavní bylo, že se tak skutečně dělo.
"Nechytíš mě." volala Kana, když ještě měla nějaký ten náskok.
Táty, který byl nedaleko, si ještě ani nevšimla, protože byla zaujatá hrou s šedou vlčkou. Hop, hop, kupředu, stále nezpomalovala, přesto ucítila na ocásku čumák. "Jé!" vypískla a teď už zpomalit musela, neboť Luka právě převzala štafetu a nyní to byla ona, kdo utíkal.
Jana zastavila a po té se rozběhla na opačnou stranu a nyní pronásledovala ona Luku. "Jen počkej, já tě taky chytím!" vyhrožovala se smíchem.

Pozorovala, že i Luka projevovala nadšení ze hry, což jí ještě více nabádalo se uvolnit a naprosto popustit uzdu všemu, co by mělo vlčata chránit před neznámem. S otevřenou tlamičkou, smějící se na šedou parťačku, vyrazila vpřed, aby svou malou tlapičkou plácla větší vlčku do plece.
"Máš ji!" štěkla vesele Kana a hned na to zase utíkala někam od Luky. Jasně, že tuhle hru znala, vždyť ji hrála s Allari, svou sestřičkou. Takže jen pokračovala ve hře, akorát s novou vlčí hráčkou.
Už si to pelášila ve vyšší trávě, jenom to za ní šustilo.

Těšilo ji, že může poznávat nové vlky a tahle vlčí mladá slečna s černou kšticí dlouhých chlupů na hlavě se Kaně opravdu líbila. Když k ní sklonila šedá hlavu, zjistila Kana, že i ona má modré oči, stejně jako naše Kana. Zavrtěla ocáskem, opravdu to musel být zvláštní pohled, neboť ocásek temně fialové vlčky byl o dost delší, než normální vlčí ocas a navíc byl takový ještěrkovitý s jakými si trny na konci. Tohle vlče bylo zkrátka zvláštní.
"Děkuji." řekla malá vlčka té větší. "Luka, to je také hezké jméno." vyjádřila zdvořile poklonu. Když však nabídla Luka hru, Kaně se radostně rozzářila očka a zvesela poskočila. "Ano, ano, ano, budeme si hrát. Na co si zahrajeme?" zvědavost v ní narůstala, neboť moc her ještě neměla šanci vyzkoušet, zajímalo ji, co šedá navrhne.

OH, děkuji :) potěšilo mě, že se tam objevil i Naberius.
Takže VB poprosím připsat do kasičky (1800) jestli dobře počítám a magii Roztomilost nechám vlčatům (Emrys a Kana), zatímco magii Smích bych poprosila dát Icarovi, pokud možno ;)
Děkuji

A gratuluji výhercům :)

Střihla oušky a prohlížela si neznámou. Byla sice větší než Kana, o tom žádná, ale zase byla menší než třeba maminka.
"Ahoj. Kdo jsi?" odpověděla na pozdrav šedé vlčky a zároveň položila otázku, která ji vyvstanula na mysl. Jasně, že byla zvědavá. Neznámá voněla zajímavě, jako by na kožíšku nesla mnoho pachů ze svých cest. Rozhodně se ji zdála za prozkoumání. Směle vykročila blíž k cizince, jako by neznala strach. Patrně ne. Neměla prozatím důvod se bát, proto se zdála být tak sebejistá.
"Já jsem..." zapřemýšlela, jak že jí to pojmenovali? "Kana."

Oklepala se a postavila na tlapky. Ve své tvářičce měla výraz, pojď si hrát a pátrala po své sestře Allari. Tu našla za chvilku ale v cestě k ní ji překážel šedý rohatý vlček. Zaslechla i hlas taťky, který jim říkal, aby dávaly pozor. Pozor na co? Vždyť tady tihle stojí v cestě. pomyslela si Kana a už už vykročila k sestře, když si všimla pohybu v trávě kousíček od ní. Byl to jakýsi malý tvoreček a Kanu zaujalo jeho hladké šupinaté tělo. Tvor měl čtyři nožky a dlouhý ocásek a byl mrštný. Kana změnila směr a už si to šupajdila za ještěrkou.
Ještěrka byla opravdu mrštná a Kana měla co dělat, aby ji stačila. Jak pronásledovala tvorečka, vzdálila se od skupinky. Ještěrka náhle zmizela v díře a Kana tak přišla o zdroj zábavy.

Nebo... že by ne? Ještěrka ji nevědomky přivedla k neznámé vlčí mladé slečně.

Kana se usmívala na sestru a neváhala ji následovat ihned po jejím plácnutí tlapkou. "Já tě chytím!" vyblafla na sestru zvesela. Rozběhla se za ní. Sestra byla rychlejší, patrně. Neutečeš mi. Já tě brzy dohoním, uvidíš. V duchu už Allari měla. Jenomže v duchu je pouze představa a ta se nemusí odehrát přesně stejně.
Snažila se ze všech sil, aby sestru dostihla. Dokonce by se to dalo brát jako takový první trénink rychlosti.
V tom se to stalo. Její sestra byla rázem na zemi, což o to, Kana by se nejspíše smála od ucha k uchu, kdyby se před ní neobjevila velká šedá tlapa tety Yummi a kdyby se do ní netrefila sama. Sic se snažila ubrzdit to a vyhnout se střetu, jenže to bylo obtížné. A tak skončila na zemi i Kana.

Zavrtěla ocáskem. I když jí to samotnou překvapilo, ale šlo to úplně samo a rozhodně snadněji, než chůze.
Sestřička k ní také šla a když do Kany šťouchla tlapičkou, Kana, překvapivě, rovnováhu neztratila. Usmívala se na sestru od ouška k oušku. "A ty moje!" zopakovala. Klidně mohla být Allařina, ale Allari byla zase Kany.
Kana se pokusila o novou věc. Když už umělá ťapkat, což takhle hopsat? Udělala šťeněcí poklonou a potom legrační skok do výšky, načež se rozplácla na zemi a začala se tomu smát. "Budeme si hlát?" opět vrtěla ocáskem, který byl poněkud delší a legračně se vlnil.

Byla od tatínka pochválena a to jí dodalo sílu k dalším pokusům. Ano! Ono to jde! byla ráda, když už udělala další kroky úplně sama. Spokojeně se na tátu usmála. Můj táta.

Potom šel táta pomocí další z malých kuliček. Jak ji mám říkat? pomyslela si. A pak na to přišla. "Sestla!" vypískla radostně a rozešla se ke své sestře Allari.