Příspěvky uživatele

Co ale teď? Kana sice nově kouzlem vytvořená křídla roztáhla, avšak netušila, co by měla udělat dál, aby neskončila na zemi tvrdým pádem. Cítila však jak se do blan opřel vzduch. Nebylo to tak, že by ten vzduch cítila fyzicky. Křídla nebyla citlivá, protože byla nehmotná, svým způsobem. Avšak cítila to trhnutí, když z náhlého pádu se přehoupla do plachtění.
[colors=gray]Jak se dostanu dolů?[/color] položila otázku v mysli. Samozřejmě měla na mysli to, jak přistát, to dá rozum.
Patron křídla neměl, avšak poradit mohl a přinejmenším by ji snad dokázal chytit na zemi. Soustřeď se a zkus pohnout křídly. Měly by jít ovládat myslí, podobně jako normální končetiny. Zkus je různě pomalu naklápět, případně s nimi máchnout proti zemi. Jako když plaveš. radil veliký ještěr.
"O to mi také jde! Jsem Naka, její patronka, nedovolím, abych o ní přišla, sotva jsem ji dostala na starost, to se vsaďte, taťko." zazubila se v rychlosti varaní démonka na černého vlka a rozběhla se za Kanou.
Ta mezi tím zkoušela vše, co ji patronka poradila. Několik pokusů bylo dost neohrabaných, ale podařilo se ji alespoň zbrzdit pád a převést ho na plachtění a klouzání vzduchem. Vnímala otce, na kterého byla hrdá. Nakonec se ji podařilo za pomoci patronky přistát. Křídla zmizela a Kana slezla z ještěra.

Kana se pokusila zakousnout. Tělo hada na ni bylo dost velké a šupiny byly i celkem pevné. Ne tak jako dračí, přece jenom šlo spíše o kůži než-li o zbroj a tak svými drápy, se zaryla do hadího těla, zatímco zuby měly trochu problém.
Slyšela otce. Byla hrdá na to, kým je. Byla hrdá, že může bojovat po boku svého táty a teď byla šťastná.
Všechno kolem zmizelo, byla jenom ona - Kana - a její táta a tvor, který se tvářil jako něco čím nebyl a ona mu teď dávala co proto. A táta tady byl pro ni, čehož si nesmírně cenila. Byl to pro Kanu ten nejlepší okamžik, jaký doposud zažila. Opět se na tátu usmála.
V tom se drak nějakým způsobem uvolnil ze sevření některých vlčích magií a i s Kanou vzlétl. Kana měla zaseknuté drápy mezi šupinami hadího těla a tak ji prudký pohyb přišpendlil k trupu monstra.
Had stoupal k obloze a Kanu táhl s sebou. Když vystoupal do značné výšky, zavlnil se a Kaně se drápy uvolnily ze škvír mezi šupinami.
Začala padat k zemi. Použij tu dračí šupinu, Kano! Mysli na to, abys měla křídla a vyslov nahlas slovo, které se stane aktivačním! Jaké slovo to má být? zděsila se padající vlčice. To je úplně jedno! Ale udělej to hned! Soustřeď se pouze na křídla a představ si, že je máš! Jinak se rozplácneš na zemi.
Kana se podívala na dračí šupinu, kterou našla na Mrtvých pláních. Zavřela po té oči a představila si křídla podobná, jaké měla její sestra Allari. Nahlas vyšťekla: "Agamadraco". Náhle ji ze zad vyrostla dračí křídla, která instinktivně roztáhla, aby zmírnila pád.
Mezitím se na zemi pod ní, zhmotnil veliký ještěr - její patron.

Byla připravená na cokoliv. Vlastně, když se na sebe podívala pořádně, nebyla už takové malé vlčátko. Byla už velká. Ne sice jako táta, jak by taky mohla být velká jako on, vždyť on byl samec. Ale kdyby měla možnost porovnat svoji velikost s velikostí své spící matky, zcela určitě by byla přinejmenším stejně tak veliká jako ona. Tuto možnost však neměla, možná proto ji ještě vnímali jako vlče? Na takové úvahy však už nebyla vhodná doba. I když stále ještě ji vytáčelo, že na téměř stejně starou vlčici pohlíželi jako na dospělou.
Ta však nejevila známky toho, že by se chtěla zapojit do boje s hadem. Je to had, tak proč s ním nechce bojovat ve jménu toho svého draka? pomyslela si Kana. Aha, protože ji opustil? Proč by otec, pakliže to byl otec, opustil svoje děti? To je od toho draka dost nezodpovědné ne? Alespoň mi to tak přijde. to nedávalo Kaně smysl. Měla takovou chuť klást další a další otázky, žel, nebyla na to správná doba. Ale už nyní ji začínala tahle zvláštní posedlost dračí vírou smrdět.
Ne, ona musí být silná a věrná smečce a ne nějakému plazovi, kterého ani nevidí, neslyší a ještě se nepostará o své vlčí děti. Raději bude pod ochranou svého vlčího taťky, než pod ochranou neviditelného draka, který na ni vlastně právě v tuto chvíli pěkně z vysoka kálí. Můj taťka pro mně udělal mnohem více než nějaký drak. Dokonce i ten cizí vlk pro mně udělal víc, to, že zastavil hada, aby mne smetl. Ale drak? Co ten udělal? Nic. Já nejsem dcerou draka. ujasnila si alespoň. A to, že je možná bezbožná? No a co má být? Alespoň žiji a nespím jako třeba moje matka. Já kašlu na draka, v kterého věří ona a který pro mně nehnul ani špičkou drápu. Možná věřila v draka její matka a proto spí. Možná. Kana byla rozhodnutá, že od teď bude věřit jenom v to, co je jasné a zřetelné. Onen drak si ji nevybral a proto jej ona následovat nebude.
Pohlédla na svého taťku. "Já budu silná pro tebe, tati!" věnovala černému vlku úsměv a skočila na hadí tělo, aby do něj mohla zarýt ostré zabijákovy drápy a zakousnout se svými, teď už plně vyspělými zuby.

Měla se předvést, ale co by měla udělat, aby se taťkovi předvedla v dobrém? Vždyť do teď nic moc užitečného nedělala. Vlastně nikdo z nich tady. Měla ale jasno, že o rodinu přijít nechce.
Dostalo se jí dalšího potvrzení, že ta obluda opravdu drakem není. Její patron ji souhlasně ubezpečoval, aby na hada pohlížela jako na nepřátelskou entitu a v ten samý okamžik se proti Kaně rozmáchl velký hadí ocas.
Instinktivně se přikrčila a její vlastní ocásek se vztyčil do obranné pozice, připraven do protiútoku. Naštěstí byl hadí konec zachycen a Kana tak nebyla smetena, což by se pravděpodobně stalo, nebýt cizince. "Jsem v pořádku, děkuji." odpověděla vlku a už nechtěla jenom tak stát a čekat na další pokus hada, aby si z ní udělal míček na odpal. Rozhodla se proto a přiběhla k Razielovi, aby mu mohla krýt záda, tak jako to udělal on pro ni. Náhle se Kaně aktivovaly na všech čtyřech tlapkách "zabijákovy ostré drápy", které byly pevné při boji, ostré a dlouhé, ale nepřekážely.

Než se mlaďounká vlčice nadála, odehrál se podivný sled událostí, který by se možná mohl rovnat i příchodu samotného draka. Ovšem kdyby nebyla tato tmavá vlčka příliš zkoumavá a nedůvěřivá.
Poslouchala slova všech přítomných vlků. Jistě, že by byla nerada, kdyby je postihl hněv mocného tvora, kterého se jak mohla vypozorovat, báli i někteří dospělí vlci, ale určité výroky mladé vlčice, která nakonec hovořila, jako by to tady měla vést, se Kaně nelíbily. Jako třeba, proč by oni měli být pravé děti takového divného tvora, jako bylo to na obloze?! Nebo, že by to dlouhé nahaté stvoření měli snad být drak? Zamračila se a rozhodně už byla na všech čtyřech a v pozoru.
Zatím ještě řádně zmatená co by měla udělat. "Tati, tohle má být ten Drak?" nedůvěřivě ale také s trochou bázně se na otce podívala. Ten ji alespoň dodal trochu odvahy. Cizinec tvrdil, že to drak není, ale že to je had. Otec se zdál být přesvědčený, že se jedná o draka. Ale patron Kany ji v hlavě ubezpečoval, že tohle rozhodně není ten drak ke kterému by měli vzhlížet a že on jako ještěr moc dobře ví, jak by drak vypadat měl.
Takže co by měla teda udělat? Jediné, co věděla s jistotou, že nechce přijít o otce a sestru, protože ti byli jediní, kdo ji vlastně zbyl.
"Tak je to drak nebo to není drak?" položila otázku do vzduchu, protože neměla jistotu, koho se zeptat, nebo spíše komu vlastně věřit. "Čí odpověď je správná?"

Kana střihla ouškem k přicházejícímu bílému vlkovi, hlavu však k němu zatím neobrátila, nebylo k tomu žádného důvodu. Na ní stejně nemluvil, nýbrž ten, kdo byl hoden jeho slov byla šedá vlčka se žlutou tváří. Co jsem udělala jinak, než ona, že s ní se baví jako s dospělým, ale na mě se pořád dívá jako na hloupé vlče? Tomu vůbec nerozuměla. Bylo to snad tím, že by byla opravdu hloupá? Něco na tom prostě nehrálo. Thorny mluvila o Drakovi, jako by snad opravdu nějaký drak existoval. A Snow najednou, jako by s tou bájnou bytostí také hovořil. Copak jsem jediná, kdo nějakou dračí přítomnost vůbec necítí? Bude se muset na Draka zeptat táty. Ale jestli on ji potvrdí existenci Draka, bude to znamenat, že je Kana vadná, když ho neslyší, nevidí a ani nevnímá? Musela se, ať už chtěla nebo ne, mračit, jak hluboce dumala nad problémem té divné potvory. Nechtěla se však otce ptát teď před těmito vlky.
Nejsi jediná, kdo Draka nepoznal. Neboj se. Někteří vlci, ale i ostatní tvorové, Draka nepoznali za celý svůj život. A ty máš ještě mnoho času na to, Draka poznat. No a i kdyby se ti to nepodařilo, tak by se nic tak hrozného nestalo. Zamračila se ještě víc. Takže i její patron o té potvoře věděl, ale ona ne? Jednoduše se jí to nelíbilo.
Přestala se ve své mysli zaobírat myšlenkami, kterými se může zaobírat později a poslouchala další slova Snowa. Zněla jako... jako domov? Možná. Ale co to je? Vždyť ona znala jenom louku a keř. Co je to domov?! A jako na tu potvoru, zakručelo ji v břiše.
Cože? On s ním mluvil? Před chvílí? Kdy jako? Jestli nic, tak tohle divné bylo. Jak stihl mluvit s jejím otcem a zároveň s Drakem? To přece nebylo možné, nebo ano?
Opět ji začalo dopalovat, jakým způsobem hovořil s Thorny. Ale proč by jí to mělo takhle rozčilovat? Nemělo by. Bude to muset nechat být.
Přišel k nim i táta a sedl si vedle Kany. Ta mu věnovala tázavý pohled. Co to? Proč mu má dělat ochranku? přeměřila si jednoho jako druhého. Fajn, táta byl mohutný kus vlka a fakt byl, že Snow byl sice velký, ale za to hubený. Už to jí opět vykreslilo obavy do tváře. Jak může slibovat hojnost a zároveň chtít ochranu po otci? A tu, začínala - možná - chápat tátovy obavy, které projevil na pláních.
"Co teď budeme dělat, tati?" zeptala se a s očekáváním, že to vezme do svých tlap, se mu zadívala do očí - oka.

Ani Thorny si nebyla tak úplně jistá tím, proč to ten mocný a velectěný Drak nechal dojít až takhle daleko, že 'jeho děti', tedy v uvozovkách, usnuli ještě na jaře a spali až do podzimu bez probuzení. No, dobrá, někteří se sice vzbudili, ale jenom na chvíli! Ve finále to ale bylo tak, že vlci spali.
"Hm, tak třeba jo..." zareagovala na větu Thorny o tom, že pokud ji Drak odpoví, dá vědět Kaně o důvodu, tohoto 'snad jeho' počinu. Otázka byla, jestli to mladou vlčku zajímalo. Snad ani ne. Možná s výjimkou její matky. No dobrá, tak možná trochu jí to zajímalo, ale jenom trochu, neboť pokud se situace nezmění, tak vědomí proč bude stejně k ničemu.
"Postavit mu svatyni? No... nejsem si jistá, že by to něco na naši situaci změnilo." stále pochybovala o Dračích úmyslech a vůbec o celém tomhle zaujetí nějakým Drakem, kterého jaktěživa neviděla, neslyšela a dokonce ani necítila.
Pohlédla na šedou, co k tomu dodá ona. Jaký na to má názor.

Přišla k chumlu vlků i nějaká další neznámá šedivá vlčka. Tedy pro Kanu to byla neznámá, zatímco pro Thorny ne, jak se ukázalo. Kana poslouchala jak si povídají. Proč, když je ten drak tak důležitý, jsem o něm ještě neslyšela? pomyslela si Kana. Bylo pro ni nepochopitelné, že by neslyšela jeho hlas, pokud by byl takto důležitý. Nebo, že by chtěl mluvit pouze s vyvolenými vlky? Pakliže ano, pravděpodobně ona mezi ty vyvolené nepatřila. Zřejmě. Pravdou bylo, že by se vlci měli probudit, jinak asi zemřou hlady a žízní, neboť není přeci možné přežít bez potravy. A jestli ten drak existuje, proč vůbec dopustil, aby vlci usnuli?
Jak by nás mohl stvořit drak? Co to je za hloupost? tomuto se jí nechtělo věřit. Nicméně neřekla na ta slova nic.
"Jestliže je smutný z toho, že tady naši příbuzní spí, tak proč to vůbec dopustil?" na tohle už reagovat musela. Jo, proč s tím něco neudělá?
Jedině s tímhle souhlasila Kana bez výhrad a proto přikývla, "ano, probudit bychom je měli, ale jak?" Bylo těžké vzbudit vlka, který spal spánkem niwatským.
Snow se znovu rozhodl odejít. Alespoň se tedy představil. Kana mu věnovala pohled beze slov. Konec konců, bude nejlepší, když se na takovéto otázky zeptá přeci jen jejího táty. Pochybovala však, že se dozví více. Kdyby smečka byla aktivní, jistě by se už dávno přesunuli do nějaké té nory. Na to nemusela být dospělá, aby tohle věděla.

Úsměv opětovala, byla na tu holku přeci jenom zvědavá a kdo ví, třeba se i rozpovídá "prostě ten bílej". Každopádně, když ji neposkytne žádné užitečné informace, vadit to nebude, Kana si je zjistí sama. Konec konců, do teď musela na všechno přicházet sama, tak v čem by byl rozdíl?
Kana též sjela pohledem vlky, kteří se tu váleli po zemi a spali jako mrtvoly, včetně její matky. Ale všichni vlci nespali. Třeba ti dva okřídlení příbuzní, nacvičovali let. Zase další s křídly jako má moje ségra. posteskla si. Proč si pořád stěžuješ na křídla, místo toho, abys prozkoumala co už máš? pověděl ji v mysli její patron. Já si nestěžuju, jen podotýkám, že se starají o křídla a tak si s nimi nemám co povídat. Když seš o to, popovídat si s nimi ani nepokusila, tak nemáš právo tvrdit, že byste nenašli společnou řeč. vždyť zrovna nemají čas! Tak to můžeš zkusit jindy.
Z debaty s patronem ji vytrhla otázka šedé. "Ano, ale co si pamatuji, celý můj život je to stejné. Nic se od té doby nezměnilo." přikývla a i Kana se představila. "Já jsem Kana, těší mě."
Pak se zamyslela nad otázkou Thorny.
"Hmmm... Ne, nic takového jsem nepocítila. Ale máš pravdu, bylo by fajn, kdyby tady vlci nespali. Nevím, co to je za divnou nemoc, ale trpí jí i moje matka. " Ne, žádné volání Draka Kana nikdy neslyšela. Dokonce snad ani neslyšela o Drakovi, tedy jedinou zmínkou o nějakém drakovi byla Patronova slova o předmětu, který našla na mrtvých pláních, tedy o dračí šupině.

Vyloženě naštvaná na tátu nebyla, ale zkrátka měla pocit, že je na ni pohlíženo jako na malé vlčátko a ona už přeci byla tak veliká.
Všimla si, že ta neznámá holka na ni kývla. půjdeme zjistit, kdo to je. pomyslela si a hned na to se zvedla a šla pomalu k ní a k neznámému, který se jí ani nepředstavil.
Cestou se ještě podívala na taťku, jestli je stále ještě proti, aby se Kana seznamovala, nicméně se nezastavila, dokud nebyla u těch dvou.
"Ahoj, prostě bílej vlku. Ahoj neznámá." pozdravila, jeho spíš uraženým tónem a ji normálně a zvědavě. Byla na bílého naštvaná? Ano, protože si s ní nechtěl povídat.

Celou cestu nepromluvila už ani slovo. Ba co víc, ani se nepodívala na své společníky, takže se zdálo, jako by k nim ani nepatřila. Když však dorazila až na místo, odkud zhruba asi tak před pár hodinami vyrazila, zastavila se a lehla si pod strom.
Znuděně se dívala na spící vlky. Tak támhle to je moje matka. Vůbec jí neznám! Nevím jaká je. Je hodná? Je zlá? Co mě naučila? Nic! Kana si odfrkla. Je to ale tvá matka a zcela určitě tě má ráda. Vůbec mě nezná! Jak by mě mohla mít ráda?
Raději těchto chmurných myšlenek nechala a přemýšlela, co teď bude dělat.
Dokonce si i všimla bílého vlka a nějaké podobně staré vlčí holky, jako byla ona sama, ale tuhle neznala. "Kdo to asi je?" pronesla polohlasem k nikomu.

K velkému zklamání, Kana další odpovědi na své argumenty nedostala. Dokonce ji bylo i odepřeno poznávání bílého vlka, takže ji nezbylo, než sledovat jak bílý vlk mizí.
Její sestra už nic dalšího neřekla a táta je hnal zpátky na palouk. Z neznámého důvodu, Kana cítila pocit, který ještě nikdy dříve nepoznala. Zlost! Ale proč? Možná proto, že teď vypadala jako malé neschopné vlče? Možná.
Ani se jí nechtělo mluvit a tak mlčky šla, tady neměla už nic, co by získala a nikoho koho by mohla vyzpovídat. Uši měla sklopené k hlavě a tu mírně svěšenou.

> Vlčí palouk

Teď už byla zase úplně v klidu. Kdyby jí vlk chtěl ublížit, už by se o to pokusil. Tedy pokud by nebyl zrovna takový ten podlý a mazaný vlk, který by se jí snažil nejdříve někam odlákat. Na něco takového však nevypadal.
Kana si bílého prohlížela se zájmem. Studovala jeho tělo, ale především jeho obličej a ten zvláštní šklebivý či zhnusený výraz. Přemýšlela nad tím, proč se bílej takto tváří? Mohlo by to být proto, že čekal místo vlka nějakého zajíce? Možná. soudila dle toho, jak se zpoza stromu vyřítil. Proč jinak by se namáhal?
"Nemyslím si, že jsem k ničemu jako tak, ale že bych tam byla k ničemu taťkovi a sestře, protože jim poradit nemůžu. Prostě ta křídla řeší spolu." upřesnila ještě Kana lépe, jak to myslela.
"Jak bych to ale jinak zjistila, kdybych si to tady neprošla?" pravdou bylo, že chtěla prošmejdit okolí, to jaké to tady je, nemohla tušit. Teď už to ví. Alespoň objevila první místo od louky, kde strávila celý svůj dosavadní krátký život vlčete.
Střihla oušky a přemýšlela, co to tam pod fousy drmolil.
Na jeho další větu už jenom pohledem oponovala. Nene, tenhle vlk byl, ať už se mu to líbilo či nikoliv, velmi zajímavý. Byl cizinec, neznámý, takže zajímavý pro vlče byl.
"Myslím, že nevěřím. Naopak věřím tomu že o sobě můžeš říci spoustu zajímavých věcí. A každá informace může být pro mne užitečná." ano, mohla být v tuto chvíli houbička, která nasává každou novinku jako vodu, aby si je všechny uložila do rezervoárů paměti.
Kana chtěla pokračovat, avšak zaslechla kroky. Brzy ucítila pach táty a ani se nenadála a už se velký černý vlk tyčil nad ní jako deštník.
"Nemusíš se bát, tati, on mi neublíží." řekla chlácholivě malá vlčka.
Na sestru jsem se usmála a kmitla ocáskem, který se zavlnil. Asi si dělala starosti, to bylo od ní velmi milé. Jsem v pořádku.
Na další větu bílého se zatvářila pobaveně. On a požírač vlčat? To musel být jistě vtip.
Další slova taťky nechávala tak a jen se snažila pochopit, co to říká a proč. Mluvil o nějakých temných a tak. A o zdání které klame.
A potom se pozornost otcova obrátila přímo na malou výletnici. "Ale já chtěla prozkoumat okolí. Luka usnula a nic lepšího mě nenapadlo. A alespoň jsem našla mnoho zajímavých věcí." odpověděla. Našla toho dost a to sotva opustila palouk.
Pohlédla zpět na bílého. Zajímalo ji, zda mu taťka rozváže jazyk.

Kanu hádající se ptáci zaujali. Moc dobře jim přes to krákání nerozuměla. Nebylo divu, vždyť ptačí řeč poznala teprve před pár minutami. Jak by mohla hned rozumět každému ptáku, kterého zrovna uvidí? Nemohla.
O chvíli později se zpoza kmene stromu vyřítilo něco velkého bílého.
Duch mrtvého stromu? problesklo Kaně hlavou. Ne, ty bláhová, to je přeci vlk. Toulavý cizinec! Může být nebezpečný! varoval ji uvnitř její mysli hlas nově získaného patrona.
Vlk se rychle blížil, ale také rychle zastavil. Kana přivřela očka a přikrčila se, než vlk zabrzdil. Jenom ocásek se jí vyšvihl nad záda v obranném gestu. Kdyby měla normální vlčí ocas, možná by ho stáhla mezi nohy, avšak její ocásek byl delší a spíše ještěrčí.
Když vlk promluvil, Kana se zase narovnala. "My nemáme doupě. Narodili jsme se v houští." odpověděla cizinci. "Navíc doma byla nuda. Táta řeší se sestrou křídla a já žádná nemám, takže bych jim byla k ničemu." objasnila mu situaci, proč odešla. "No a taky je čas poznat trochu okolí. Bylo by nemoudré žít jenom na jedné louce a nevědět, co je kolem ní." v tom se určitě nemýlila. "A taky nejsem to, ale jmenuji se Kana a jsem vlčice. A ty? Jak se jmenuješ?"

Blížila se k onomu suchému stromu. Byl vůbec div, že ještě stál a nebyl vyvrácený, když byl vlastně suchý, ale jeho kořeny byly se zemí spjaty pevným poutem i přes tu skutečnost, že už nepřijímaly vláhu, aby vyživovaly kmen a tak tam strom stál, jako jakýsi pomník kdysi vzrostlému stromu. Za jeho kmenem se schovával bílý vlk a na v jeho koruně krákali havrani. Očividně měli ptáci velikou zábavu nad cizincem a tak nějak dotírali.
Jak tak Kana šla, něco lesklého hodilo odraz slunce, jí přímo do tváře. Co to je? pomyslela si a přicupitala k onomu malému předmětu, který pableskoval v záři slunce. Nebyl totiž daleko a byl o hodně blíž, než strom, ačkoliv se nacházel mezi stromem a Kanou. Předmět byl takový šestiúhelníkovitý a veliký asi jako menší vlčí dlaň. "Co to je?" Zeptala se znovu nahlas. Jako kdyby ji snad mohl někdo odpovědět. Vlastně po novu mohl. Cink. Jenže ten netušil, co to je.
To je dračí šupina! Kana se zarazila. Opravdu se jí v hlavě ozval něčí hlas? Ano, ale kdo to byl? "Kdo jsi? Jak to, že mluvíš v mé hlavě?" Zeptala se nahlas. Jsem tvůj patron. Jsem součást tebe. Kdysi jsem býval tak jako ty, samostatná bytost, avšak tamten život už skončil a nyní mám tenhle život, jako patron. Vysvětlil ji. Teď mě budeš slýchávat často. dodal ještě. A když budeš šikovná, jednou se ti podaří, vyvolat mě a já povstanu jako tvůj právoplatný ochránce. Nyní mohu být pouze tvým rádcem. to bylo zvláštní, ale i zajímavé.
Měla tolik otázek, ale patron ji vysvětlil, že na ty bude mít čas později a nyní by měla věnovat pozornost tomu, co má před sebou, ne jenom šupině z draka, ale i stromu a těm, co se u něj vyskytují. Kana si dračí šupinu vzala a ta se jí samovolně zavěsila na krk, jako na řetízku, který však byl tvořen magií a tak kaně šupina držela na krku.
Vykročila tedy dál a blížila se ke stromu. Již byla od něj na asi dvacet metrů. Cink pro havrany neznamenal nic. Nebyli to lovci malých ptáčků. Ale takové vlče... To by mohla být lepší kořist. Stačilo buď počkat, nebo dotírat, dokud by se jim nepodařilo mládě uštvat. Jen tohle mládě nevypadalo zrovna na slabou a vyčerpanou kořist. Pro havrany mělo ještě dost energie.