Příspěvky uživatele

Kayovy hory >>>

"Tak uvidíš, až tam dorazíme, není to daleko." Kana se na Islu usmála a to už byly v pohybu. Brzy minuly i modrého vlka, který mlčel a zamířily dolů z hory.
Na otázku ohledně létání se zamyslela. "Řekla bych, že nemám tolik obratnosti, kolik bych potřebovala. Ale jinak to celkem jde. Myslím, že docela dobře, ale když jsem padala z oblohy poprvé, byl to hodně divný pocit a pak ten prudký nápor větru, to bylo opravdu zvláštní. Ale teď už to jde. Já jenom celkově létám raději když je teplo. Teď v zimě se držím spíše při zemi." Byla teplomilná, podobně jako ještěrka. Neměla zimu tak ráda.
Ulevilo se ji, když o nic nešlo a vlastně jen o vzpomínku. "Rozumím." Usmála se na ni znovu a to už se les se světlými kmeny stromů blížil. Dokonce se zdálo, že už co nevidět vypučí květy a listy na holých větvích.

Naslouchala tomu, co poví bílá se zelenými křídly. Přikývla hlavou na znamení, že chápe a doplnila to slovy: "To je docela možné. Však ono naučit se létat není jenom tak." Jak už zmínila, nebyli ptáky, ale vlky a ti létání nemají tak úplně vlastní. Kana si všimla, že se Isla zatvářila, jako by ji něco bolelo: "Opravdu ti nic není?" Ujišťovala se.
Ohlédla se směrem, kde se táhnul les pod horami. "Tak můžeme jít do lesa. Přeci jenom je to chráněnější místo, než tady nebo na louce. Už jsi byla ve Stříbrolesí?" Zeptala se ji Kana a počkala, až jestli Isla vykročí a přidá se k navrhnutému směru Kany.
"To teda. Bylo to ale i docela vzrůšo, to zase ne, že ne." Zasmála se Kana. No, jo tehdy byla menší, ale už nebyla takové to malé vlče. Tehdy se zlobila, že se na ni ještě stále dívali jako na vlče, ale ona se cítila být velká. Pravdou bylo, že teď byla už větší.
"Od té doby? No, celkem jsem se jen tak potulovala po okolí. Našla jsem zvláštní vajíčko, ale někde jsem ho ztratila. A pak mi někam zmizela sestra. A to je asi všechno. Nic důležitého se za tu dobu nestalo. Támhle kousek dál je nějaký vlk, ale nezdálo se, že by se chtěl se mnou nějak bavit." Zavlnila ocasem a pak už se dala do pohybu směrem k lesu, což znamenalo, že by měly sestoupit dolů z hor.

>>> Stříbrolesí

Kana se usmála na bílou a odpověděla ji: "Ano, umím, ale jenom téhle zvláštní dračí šupině, kterou jsem našla na Mrtvých pláních. Nevěděla jsem co to je, dokud mi to moje patronka nevysvětlila. Je to fajn, když máš tu možnost - létat. Ale to ty víš, ty ji máš od narození, že?" Jaké to asi bylo, narodit se s křídly. Její bratranec křídla měl také, ale nikdy se ho nezeptala, jaké to je se s nimi narodit. "Když jsem byla malá, záviděla jsem své sestře, že má křídla a já ne. Ale potom jsem našla tu šupinu a všechno se změnilo." Teď si říkala, že bylo docela ošklivé závidět sestře. Celkově závist byla ošemetná a zlá.
Tak Isla? Ah... to byla ta vlčice, která přišla s tím flekatým vlkem? Vzpomínala. "Moc mě těší, že tě poznávám, Islo." Neušlo ji, že trochu bílá zaváhala. Jako by si musela vzpomenout, jak se jmenuje. Zvláštní.
Natočila hlavu mírně na stranu. Ji nepřipadalo, že by byl vítr něco živého, takže ji to trošku podivilo, ale nekomentovala to nijak, kromě toho, že jen řekla: "Jako by měl rád vrtochy." Kdyby teda vítr živý byl, asi by vrtochy měl v oblibě.
"Myslím, že ano. Ty jsi ta vlčice, která přiletěla s tím flekatým vlkem a tím podivným hadem, který se vydával z a draka?" zkusila se zeptat.

Naslouchala bílé vlčici se zelenými křídly a znaky. Nejspíš už ji také viděla. Ale bylo to už dlouho. Možná na tom shromáždění na Vlčím palouku. Snažila se vybavit si její vzhled. Asi ano, asi tam, kde jinde. Po bílém vlku, Snowovi, jako by se zem slehla a už se neukázal. Asi zase vzal nohy na ramena a šel o kus dál, jak se nejspíš říkalo. Zde se moc vlků nevyskytovalo a Niwat, jak jej znala Kana, by se dal nazvat něčím, jako přechodovou stanicí. Vlci přicházeli a odcházeli. veselejší by bylo, kdyby zůstali a bylo by zde mnohem víc zábavy. Ale to se nedělo. Změní se někdy?
"No jo, vítr, to je prevít. Tedy umí být i přívětivý, to ano, ale když se rozhodne s námi zamávat, tak máme smůlu. Přeci jenom jsme vlci a ne ptáci. Máme těžší kostru a let není pro nás tak přirozený, jako pro opeřence." No, jo, už aby bylo jaro. Vítr se umoudřil a vysvitlo sluníčko, to by bylo prima.
"Naštěstí ne. Viděla jsem tě už z dálky. Ale trochu to přeci jen vypadalo, že hodláš přistát přímo mi na zádech." Zasmála se Kana.
"Narodila jsem se tady, takže jsem tu už, docela dlouho, ale zase to není asi až taková doba. Už jsem tu dvě zimy, tohle je druhá a brzy mi budou dva a ty?" Zajímala se Kana.
"Jmenuji se Kana Gája Virentem, ale stačí, když mi budeš říkat Kana. Na tom dalším zase až tak nesejde, to jen, kdybys třeba znala mé rodiče a příbuzné a tak."

Kana sledovala, jak se neznámý bod blíží. Zrovna se nacházela na takové plošině. Dokonce ani nebyla tak daleko od prvního vlka, kterého tady potkala před chvílí, ale který na ni nereagoval, takže kdyby snad chtěl, mohl by ji snadno najít. Tedy jenom v případě, že by snad změnil názor a seznámit se chtěl, ale k tomu jej Kana nutit nechtěla. Z úvah nad tím, jak se vlk s ní nechtěl dát ani do řeči a ani neopětoval pozdrav, ji vyrušil náhlý poryv větru a jen taktak uhnula řítícímu se tělu bílé vlčice.
Narovnala se a podívala se pořádně na kamikadze vlčici, aby zjistila, o co, že se to pokoušela, avšak nezdálo se, že by tohle byl tak docela úmysl, přistát na Kaně.
"Ahoj. A ty jsi v pohodě?" zeptala se Kana se starostlivým tónem hlasu. Ona sama měla s létáním ještě trochu problémy, ale neměla křídla, tak jako tahle vlčice. Ona měla dračí šupinu a křídla si dokázala díky ní vyvolat, takže bylo to namáhavější nebo naopak, to posoudit neuměla.

Vlk ale nereagoval. Dokonce by i řekla, že se zastavil. Chvíli na něj koukala, ale když se situace nezměnila, přišlo ji, že třeba nemá zájem se s ní seznámit. To nemohla vědět. Ale měla se tím snad trápit? Ne. Pohodila by rameny, kdyby byla člověk, ale byla vlk tak ji nezbývalo, než prostě změnit směr pohybu, aby se vlku vyhnula. Nechtěla se totiž vnucovat. Ale zaujal ji pohyb na nebi. Všimla si, že se k místu, kde byla blížil bílý bod. Snad bude o něco sdílnější. Pomyslela si Kana.

Snad to bylo díky jeho výrazné srsti, že si Kany bystré oko všimlo pohybující se tečky. Docela ji zajímalo, co to může být a tak se vydala tomu tvoru vstříc. Co jiného by se také dalo v těchto končinách podniknout? Mohla by narazit opět na něco zajímavého, jako byla ta barevná vajíčka? Možná. Ale lov zde zrovna výhodný nebyl. To už by volila raději louku nebo les, nebo jakoukoliv jinou krajinu, než tyhle hory. Ne, že by nebyly krásné, to bezpochyby byly, ale zima jim v očích Kany na kráse spíš ubírala. No, možná ne ne na kráse, jako spíše na oblíbenosti.
Raději tedy upnula pozornost na zvětšující se, přibližující bod v dohledu. Byl to vlk. Hurá!
Lepší vlk, než nějaký podivný tvor, kterého by ani neznala a neměla páru, co od něj čekat. I když to mohla říci i o tomhle vlku. Toho také neznala a tudíž nevěděla, co od něj čekat. No ale s přátelskostí nejdál dojdeš, ne?
"Ahoooj." Zvolala vesele. Ocasem raději nekývala, neboť by při jeho délce mohla spíš něco smést z cesty.

Stříbrolesí >>>

Když se vydala do hor, musela samozřejmě stoupat. Vlastně by mohla i letět - měla k tomu dračí šupinu. Jenomže byla tak promrzlá, že se jí vůbec nechtělo to riskovat. Nejspíš by se zřítila, kdyby se pokusila letět, alespoň tak si to v tuto chvíli myslela. Nebo možná ne, ale zkoušet to nyní nehodlala.
V horách tedy o moc lépe nebylo. Byla tu stejná zima jako v lese. No, možná i horší a tak brzy zalitovala, že se vůbec vypravila do hor. Stoupání ji ale nakonec trochu rozproudilo krev ve zkřehlých končetinách a tak ji později i začalo být trochu i tepleji. Přesto, postěžovala si ve své mysli velice ráda, že počasí se zbláznilo a vůbec, mohla by ta zima už skončit.

Odpovědi se už nedočkala a když opět procitla, zjistila, že vajíčka nikde nejsou a dokonce ani sestra zde už nebyla. Místo ní tu byl sníh. Jak se to stalo? Vlastně si dokonce začala myslet, že se jí to asi jenom všechno zdálo. Co si také jiného mohla myslet, že jo?
Zvedla se ze země, sníh pod ní samozřejmě nebyl. Zůstal tu jen důlek uleželé trávy. Měla bych zjistit, co nového se děje. Jestli se vůbec něco nového dělo. Naposled, když se něco dělo, tak stejně z toho nic nebylo. Bratři pohromáři se vytratili tak rychle, jako se zjevili.
Vykročila k horám a rozhodla se tímto krokem opustit les se stříbrnými stromy. Olízla si čumák a zachvěla se. Tuhle roční dobu neměla příliš v oblibě.

>>> Kayovy hory

Kana pátrala po zajíci. Zdálo se, že její sestra má stopu a tak se i Kana držela té stopy. Jenomže po chvíli ji udeřilo do nosu něco jiného. Nevěděla co to je, ale vonělo to lákavě, takže, aniž by si uvědomila, ze stopy zajíce se pustila po nové stopě, která ji vedla mezi stromy s rašícími pupeny. Udělala několik dalších kroků, možná i klikatých cestiček a náhle si všimla něčeho zářivého pod kořeny jednoho ze stromů. Šla se na to podívat, aby zjistila, že předmět oblých tvarů a zářivého lesku je stříbrné vajíčko. "Co je to? kdo to sem dal?" Zmateně si k tomu čuchla a vonělo to hezky. I se jí to líbilo. "Sestřičko! Vidíš to taky?" Zeptala se a ohlédla se, však zjistila, že její sestra je o kus dál. Možná, že si ani nevšimla, že Kana na chvíli zmizela.

// vajíčko č.1 (Kana)

Pravda, co by tak asi dvě nezkušené mladé slečny mohly ulovit jiného, než-li něco malého. "Máš pravdu, to asi ne. I když... nebála bych se porvat se s tím i když by to bylo velké." Vzpomněla si na ten skvělý pocit, když se zakousla do toho monstra, které na ně zaútočilo na palouku. Cítila se skvěle, když s ním bojovala, ale pravdou bylo také to, že kdyby tam nebyli ostatní, patrně by skončila rozmáznutá někde ocasem toho monstra. Ovšem, zabořit zuby do těla se fakticky nebála. "No jo, to je pro začátek dobrý plán." Sice její sestra nejspíš neočekávala odpověď, nicméně, Kana alespoň chtěla potvrdit, že ji vnímá a poslouchá ji. Pachů kolem nich bylo hodně. Však také bylo dost tvorů, kteří se pohybovali po území, stejně jako ony dvě teď. Jen Kana neuměla přiřadit, komu který pach patří. Však jak by taky mohla. Nikdo jí to nenaučil a ani ona neměla tolik příležitostí, aby poznala, komu jaký pach patří. Nicméně, zajíc voněl jako dobrý kousek k snědku.
"Zaječí zní lákavě." Usmála se a snažila se očichat i okolí, aby měla jasno.

Kaně se radostně blýsklo v očích a těšila se z toho, že teď bude moci se sestrou strávit mnohem více času. Vždyť byly spolu jenom krátce a to už uběhlo tolik času, až jí z toho přišla hanba, kdyby se nad tím zamýšlela. Leč ta divná nemoc, která postihovala zdejší vlky se jí nelíbila. Ona však ji podléhat odmítala. "Ať si spí, ať se nudí, když je to baví, ale my půjdeme bloudit okolím." Poznamenala k vlkům, kteří o sobě nevěděli, nebo i těm, kteří se tvářili, jako, no jako by je život vůbec nebavil.
"To zní jako skvělý plán." Vydala se tedy za sestrou.
"Co budeme lovit?" Zeptala se a cestou se snažila zkoumat svět kolem sebe. V horách byl čistý a svěží vzduch a taky pěkný výhled. Ale les, který se rozkládal před jejich očima pod kopci vypadal velmi lákavě.

>>> Stříbrolesí (Přes Kayovy hory)

Inu, Kana vlastně Allari brala jako jedinou sestru, protože ostatní sourozenci nebyli příliš aktivní. Netušila, ani co právě dělají. Ocasem nezavrtěla. Byl příliš dlouhý na to, aby s ním máchala jako pes, což vlastně vlci taky tak často nedělají, za to nasadila úsměv na tváři a když dorazila k sestře, zastavila se.
"Dá se to tak říci. Ano. A už mě nebaví tady jenom tak stát, ležet nebo sedět. Měly bychom správně pobíhat kolem a hledat něco k snědku. Nebo tak. Poznávat svět kolem." To byl její názor. Ano, tady strávily dětství, měly by se poohlédnout i jinde. "Máš něco zajímavého v plánu?" Byla si jistá, že teď už ji nebudou hnát zpátky na palouk, už nebyla malé štěně. Mohla si jít, kam jenom chtěla.

Kana otevřela oči, aby zjistila, že zima se pomalu začínala měnit v jaro. Samozřejmě ještě sníh tu a tam byl. O tom žádná, ale zima ve vzduchu už nebyla taková ukrutná, jako ještě před pár dny. Od té doby, co zmizel velký had, kterého všichni považovali za draka, tedy, skoro všichni, se nic neudálo. Nic, co by stálo za zmínku.
Kana se zvedla z křoví, kde patrně někdy zalezla, protože přeci nenechá na sebe padat sníh jenom tak. No, nebude stát jako trubka a odolávat nepřízni počasí. Protáhla se podívala se kolem sebe, jestli nebude někdo živý v její okolí. Už ji vážně nebavilo být neustále na jednom a tomtéž místě. Vždyť to už aby se bála, že tady zapustí kořeny a vyroste z ní strom.
V tom si všimla pohybu nedaleko ní. Ha! sestra! Nasadila úsměv a rozběhla se za ní. Ještě nebyla u ní a už zvesela volala. "Ahoj, sestři!"

Byla ráda, že se dostala na zem. A také zaslechla hlas svého taťky, který se o ní bál, možná ještě trochu víc než se bála ona. Možná to to bylo ale tím, že ona na strach neměla tolik času jako on. A nejspíš bylo dobře, že o strachu neměla čas přemýšlet, jinak by nejspíše potom neměla čas na rychlokurz letu.
Hato ji povalil na zem. Kana se začala smát, protože to náramně lechtalo. "Budu se snažit. Ale, že jsme to příšeře dali, co? Náhodou jsme byli dobrý tým. Škoda, že to neviděla mamka." poznamenala Kana. Samozřejmě, že ji velmi mrzelo, že jejich matku postihla ta divná nemoc, ale musela se s tím prostě smířit.
"No jo, už nejsem malá. Ale pořád jsem tvá dcera. A ty jsi můj táta." zareagovala na slova svého otce Hata.
Naka, patronka Kany pokývla hlavou. "To je v pořádku, byla to moje povinnost." odpověděl velký ještěr. Krátce po té se opět vrátil Kaně do hlavy, takže místo, kde ještě před chvílí stál bylo prázdné, jako by tam ani nikdo nebyl.
Kana se podívala na tátu s mnoha otázkami v očích. "Co teď budeme dělat? Co bude se smečkou? Jak to vlastně funguje ve smečce? Proč mám pocit, že by vlci tady měli držet pohromadě, ale neděje se to? Proč tady vládne ta divná nemoc? Kdo je to ten drak o kterém Thorny mluví? Proč ona a ten bílý vlk s ním mluví a věří v jeho existenci a já necítím vůbec nic? Nejsem nějaká divná? Je ta dračí šupina z toho draka o kterém se vypráví?" zahrnula ho mnoha otázkami. A měla jich ještě mnohem víc, jenže je nechtěla vybalit na otce všechny zaráz. Už tak jich na něj vychrlila dost, že by se ani dračice nemusela stydět.
Její pohled ji zamířil k neznámým vlkům, kteří se nacházeli nedaleko. Copak jsou asi zač? Kde se tady tak najednou vzali? Odkud přišli a proč. Zůstanou tady? připadali ji zvláštní. Každopádně i celkem zajímaví. Až na to, jak se ten jeden z nich choval.