Příspěvky uživatele

Kana, prozatím nespala. Ale když se Isla probudila, cítila, že možná měla spát také. Jenomže ona se naspala hodně a teď by ráda něco jiného. Něco, co tady ani nebylo. Myslela si, že se setká se smečkou. Ale zatím jen potkávala vlky roztroušené po území, které jim Drak dal.
Území, které bylo jejím rodným, ale ji nepřirostlo tak moc k srdci. Možná proto, že tu něco chybělo. Teď tu měla sice kamarádku, dalo-li se tohle setkání tak brát a byla za to ráda, jenže pořád to nebylo to, po čem toužila.
"Ahoj, a dobré ráno." řekla a usmála se na Islu. Protáhla se a zamrkala. "Opravdu? To musel být hezký sen. Já takové sny nemám. Ale to nevadí. Já sním o velké smečce plné kamarádů, kde se vlk cítí bezpečně. Bez draků a jiných podivných návštěvníků, kteří vlčici jen zamotají hlavu."
Postavila se a zadívala do dáli.
"Ráda jsem tě poznala, Islo. Teď... Asi se půjdu podívat někam dál." Rozloučila se a bez dalších slov zamířila někam pryč.

Nebylo to tak, že by neuznávala ten strom nebo jeho název, ale: "Nemyslela jsem to tak, že bych neuznávala název nebo dokonce tenhle strom, ale tak, že na tomhle místě Vittani vůbec nebyla. Všechno se to odehrávalo na úplně jiném místě. A tak mi nepřijde správné, aby nesl název Strom vlčice Vittani. To je asi celé. Proč mu třeba neříkáme Strom přírody. Nebo strom světýlek nebo jakkoliv jinak." Snažila se to vysvětlit. Ale v podstatě to nemělo žádný jiný důvod.
"No, ano." Kana o něm moc nevěděla. Tedy jistě, z vyprávění. Sama ho ale zřejmě nepotkala a tak si ani nebyla tak úplně jistá, jestli skutečně existuje. Možná ano, možná mu zase až tolik na vlcích nezáleží nebo chce být a zůstat tajemný. Tak či tak, Kana se spoléhala hlavně na vlastní zážitky.
"Jestli jsi unavená, klidně si odpočiň." Sama si sedla pod strom a dívala se na okolí.

"Vím jenom to, že to byla moje předkyně. Myslím, že to byla praprababička?" zamyslela se nad tím. Ale ona ji skutečně nepoznala osobně. "Konec konců nesu její rod. Ale já ji pochopitelně neznala. Narodila jsem se až tady na novém území a to je podle mě zcela jiné. Je to jiný kraj. A po pravdě, ani matka ani otec mi o ní moc nevyprávěli. Možná ji také neznali." Nejspíš ne, ale kdo to mohl vědět? Kana určitě ne.
Strom, který tu stál, stál tu nejspíš už pěknou řádku let. Světlušky, které se tu zjevily jako tajemná světýlka, dodávaly podivuhodnou atmosféru celému okolí. Kana pohlédla do koruny stromu a byl velký. Takový král, nebo královna? Z přemýšlení ji vytrhl hlas Isly. Pohlédla na ni: "Vůbec nemám ponětí. Možná s tím má co do činění Drak. Ale co já vím, ještě jsem se s ním nesetkala a to poslední setkání bylo, tak nějak fiasko." To si pamatovala i Isla. Jak přiletěla s tečkovaným vlkem a hadem, kterého skoro všichni považovali za draka a přitom to tak nebylo. A to podivné dračí vejce. To vše se jí vybavilo. Byla ještě malá. Ne sice o moc menší, ale... však víme.

"Říká se mu Strom vlčice Vittani, ale kdo ví proč." Odpověděla Kana. Jasně, měla povědomí o historii Niwatských vlků, ale podle ní tenhle strom neměl s minulostí nic společného. Byl to prostě jenom starý zvláštní strom rostoucí na tomhle místě. Nebyl to strom z bývalého území.
"Vittani byla vlčice, která kdysi dávno na úplně jiném místě, založila svou smečku, z níž pochází někteří vlci. Tedy teď už to jsou jen potomkové potomků a potomků a tak dále. Je to vlastně už jen taková legenda. Nejspíš tenhle strom pojmenovali na její počest, ale proč, to nevím, protože podle mě nesouvisí vůbec s ničím, co by měl reprezentovat. Možná jenom z nostalgie." Jenom střihla ušima a zavlnila ocasem, dávala si však pozor, aby třeba neuhodila Islu.
"Ale je hezký. A asi hodně starý."

Stříbrolesí >>>

Na druhou stranu: "Vlastně to ani nevadí, že magii moc nepoužíváš, alespoň se spoléháš sama na své vlastní schopnosti, ne? To také není špatné. Spíš naopak. Kdyby magie selhala a ty bys na ni spoléhala, mohlo by se stát něco špatného. Tahle víš, že neselžeš, nebo prostě víš, co dokážeš." Být třeba rychlá jako vítr, nebo silná jako býk, či chytrá a důmyslná bylo vlastně fajn.
"Není to daleko, jen se projdeme kousek tamhle a..." a opravdu to netrvalo a když les skončil, před vlčicemi se objevil kopeček a na něm rostl ten nejpodivnější strom, jaký kdy Kana mohla spatřit.

Poslouchala Islu, a snažila se představit si, jaké to tedy je, když si křídla nemůžeš odložit. Znělo to docela nevýhodně. Na druhou stranu, mohla létat mnohem déle, určitě a nemusela se bát, že ji křídla zmizí, což mělo další výhodu oproti těm jejím magickým. A pokud by jednou magie přestala fungovat, nejspíš by byla Kana zase tam, kde byla na začátku.
"Je fakt, že ale třeba můj ocas také není obvyklý, a nemůžu s ním jen tak vrtět, protože bych někoho omylem praštila." Zasmála se, "vypadala bych jako nemotora, proto ocasem nevrtím." Vysvětlila. Asi to bylo něco podobného jako křídla. Prostě byl dlouhý a větší a tudáž poskytoval určitá omezení, ale zase jiné výhody měl.
"Jo, není to špatná magie. Každá se dá využít různými způsoby. Myslím, že i ta tvoje by šla." Její se zdála užitečnější, než Isly, ale zase k čemu ji byla? Jen si s ní mohla hrát, protože tady vládl klid a mír. Možná až moc velký.
"Tak dobře. Podíváme se k velkému stromu a potom můžeme k jezeru, co ty na to?" Vždycky se chtěla pořádně podívat ke stromu.

>>> Strom vlčice Vittani

"A co vlastně umíš ty?" Zajímala se Kana také o Islu. "Jaké to je mít křídla neustále na sobě?" Ona je mohla díky tomu, že byla magická, schovat, ale Isla, ta je měla od narození. Muselo to být trochu jiné, než když je vlk normálně neměl. Ona ze záviděla sestře, ale teď když je měla, uvědomovala si, že možná je výhodnější je schovávat, ale nevýhodou bylo určitě to, že nevydržela létat tak dlouho, jako ti, jež měli křídla hmotná a pevná.
"Tenhle les je krásný, vůbec by mi to nevadilo." Usmála se když odpovídala Isle. "Ale neznamená to, že musíme být tady, můžeme se jít podívat i jinde. Chtěla bys?" Vlastně to ani tady moc neprozkoumala, takže klidně mohly vyrazit na průzkumnou výpravu.
"Ani nevím. Možná, někdy rozumím, co si štěbetají ptáci. No, támhle ten," kývla hlavou k mizejícímu ptáčkovi, "říkal něco o tom, že tady nemá jeden chvilku klidu."

"V podstatě si to představím a ono se to vykoná. Je to zvláštní." Jo, tahle fáze byla zajímavá. Přišla na to už jako malá, ale nikdy si s tím nehrála příliš. Asi proto, že používáním magie ztrácela magickou sílu a byla pak unavená. Ale uměla to a věděla, co s touhle loutkou, oživlou skrnou, dokáže.
Les konečně začal ukazovat svou krásu v pestrobarevném baldachýnu. Sice většinou byly listy světlých barev, ale některé byly i obyčejné a i tak les poskytoval nádhernou podívanou. Zároveň poskytoval stín před stále rozpálenějším sluncem. Kaně se v tomhle lese opravdu líbilo. Dokázala si představit, že by byl domovem její smečky a říkala si, proč se nenarodila právě zde? "Je to nádherný les."
Kana se na Islu podívala: "Kdy? No, už jako malá, když jsem byla osamělá, zjistila jsem, že mohu vyvolat tu loutku. Jsem si to jen tak představila a a ono se to jednoho dne stalo skutečným." Vysvětlila Isle. "A stejně jako zjistíš, jestli se ti líbí zima nebo léto, tak jsem zjistila, že já mám raději léto. Jaro je fajn, léto je lepší a podzim ujde, než začne být sychravo."
No a jak magii trénuje? "Když se nudím, tak si buď vyvolám loutku, nebo přivolám ještěrky, jsou-li v okolí."

"Ano, loutka. Jen něco, co ovládám myslí." Doplnila tedy výklad o loutce, která stála nehybně před Islou a když do ní Isla šťouchla, možná se trochu zavlnila jako rosol nebo tak něco. Zavrtěla hlavou: "Ne, tohle necítím. Ale mám za to, že když se moc poraní, tak prostě zmizí a zase se objeví na mém těle, tahle oživlá skvrna." Prakticky to tak bylo. Skvrna, kterou Kana dokázala zhmotnit a nechat zase rozplynout.
"Tady přímo ne. Mají rády místa, kde se nacházejí kameny, na kterých se moho vyhřívat a lovit hmyz. Ale když půjdeme kousek dál a narauíme na palouk, tam by být mohly." Kana se na Islu usmála a když se ještě napila, nechala svou loutku, aby vyběhla Isle po tlapě, kterou do ní šťouchala na záda a na krk a mezi ušima udělala puf, a růžovofialový mráček zmizel, následně se objevil Kaně na krku.
"Tak pojď. Najdeme skálu."

Kana se zasmála, když viděla, jak si Isla ještěrku, která byla spíše něčím, jako loutka, prohlíží snad ze všech stran. Vlastně nikdy nezkoumala, jestli má ona loutka nějaký pach, takže to ani nevěděla, ale dost možná voněla po Kaně, Asi tak jako její srst?. Možná. "Ještěrky umí být mrštné a zmizí v mžiku oka, to je pravda." Když byly vyhřáté, dokázaly neuvěřitelné výkony. "Obzvláště, když na ně padne stín. Ale miluji slunce a prosluněná a vyhřátá místa s možností se ukrýt, tam je bezpečně najdeš. Když hledáš." Vysvětlila Kana Isle, jak se to má s ještěrkami.
"Ne tak docela. Tohle, to je jenom taková loutka. Je to součást mě a je to se mnou propojené. Takže když chci, mohu skrze ni třeba vidět. Vyšlu ji támhle za strom a uvidím, co za ním je, chápeš?" Objasnila i tuto druhou věc.
"Ale dokážu přivolat i opravdové ještěrky, jestli chceš, můžu to zkusit.

I když to nakonec nebyl rituál, jak se ukázalo, když ji Isla vysvětlila, co, že to dělá, vypadalo to zajímavě, takže naslouchala a přikyvovala. "Aha, to je zajímavé. Zkusím si to taky." Provedla tedy totéž co Isla a nakonec se napila. "Skutečně, voda je to dobrá a čistá, řekla bych." Možná trochu chladná, ale osvěžující, o tom nebylo pochyb.
"Hm, to ti neporadím, na to jsem asi dost mladá, ale pravda je, že by mě to také zajímalo." Z čeho se magie rodí, proč ji někdo má a někdo ne a jaké jsou ty možnosti.
Jakou má Kana magii? Nikdy nad tím moc nepřemýšlela, ale něco o sobě věděla. "Myslím, že moje magie je spojená s ještěrkami. Mám je ráda, rozumím jim a prostě se mi líbí." Pak se soustředila a náhle si Isla mohla všimnout, jak se růžová skvrna na Kaně krku začala hýbat. Najednou vyběhla kaně na záda a nakonec po její dlouhém ocase seběhla dolů na zem a postavila se před Islu a koukala na ni svýma podivně zvláštníma očima, které vypadaly, jako by se Isla dívala daleko do hlubin.

Momentálně? "Pravděpodobně bude na louce. Bývá tam pořád. Byl by zázrak, kdyby se přesunul někam jinam." Ano, Strýček byl neustále na místě, kde se zrodila tato nová smečka na novém území, které pro Kanu však nové nebylo. Bylo to místo, kde se narodila a tak ji přišlo známé a důvěrné a místa, kde se mnozí vlci pohybovali předtím ji přišla cizí. No, přesto by se tam někdy ráda podívala, ale nebylo to na seznamu aktualit.
Střihla ušima. "Skutečně? To zní zajímavě. Ale nikoho takového jsem nepotkala. Ze zvláštní, kolik magií může existovat." Šlo by vůbec vyrobit seznam magií? Jen tak uvažovala, ale možná by to ani nešlo už jen proto, že každý svou magii ovládal trochu jinak.
Kana ji poslouchala a souhlasně přikývla. Sice ona si tak nějak vystačila, možná i díky tomu, že měla patronku, ale společnost byla společnost. "Anebo, mluvit nahlas a připadat si, jako blázen, že si povídáš s větrem. Samota je na nic." To mohla jenom potvrdit.
Kana se zazubila do úsměvu. "To zní jako prima nápad. A můžeme potrénovat lovecké dovednosti, kdybys chtěla." Ne, že by byla v tom nějak extra skvělá, ale opakování je matka moudrosti a kdo necvičí, nikdy nebude dobrý, že jo.
Po drcnutí se také rozběhla k potůčku, který už byl na dohled, takže nebylo proč otálet. Kana pozorovala, co Isla dělá s tlapkou. Zdálo se ji, že je opatrná a to se jí líbilo. Ale že byla zvědavá, tak se zeptala: "Copak to je za rituál s vodou?"

Nejspíš měla Isla pravdu. I když určitě i navzdory tomu existovali jedinci, které by v životě nenapdalo zkoumat, co se nachází mimo jejich území. Ale mezi ty asi patřil jenom málo kdo. "Chápu. Je to vzrušující, vidět jiné kraje. I já jsem uvažovala o tom, že bych se vydala někam dál. No stále jsem tady. Chci pomoci strýčkovi a tak." Ale určitě někdy vyrazí na výlet za hranice kraje, to ovšem bez plánů, které se tomuto téma nevědnovaly.
"To nejsme. A to je dobře. Vlci nejsou moc samotáři, jen někteří, ale upřímně ti můžu potvrdit, že já to nejsem. Neumím být samotářka." Možná proto ještě zůstávala. I když cítila, že by chtěla také založit rodinu a nebyla si jistá, jestli se kdy stane někdy tady.
"Tak různě. Jen jsem se potulovala tady po lese. Je to moc hezký les." Víc toho ani neměla co dělat. Jen žít a čekat, co přinesou dny následující. "A ty? Potkala jsi někoho nového?" Zeptala se zase na oplátku Kana.
"Ano, určitě to bude tam někde." Zavrtěla ocasem, ale jenom mírně. A zamířila ke zvukům potůčku.

"Ah tak, to úplně chápu. Také se mi stýská po rodičích a sestrách. Allari jsem už dlouho neviděla. Vlastně, naposledy to bylo zde, jenomže to už je taky nějaký ten den nazpátek." Když si to uvědomila, byl to už vlastně skoro rok, co ji viděla naposled. Určitě se zase tak moc nepletla. "Myslím, že rodina by měla držet při sobě, ale často se někde poztrácí." Těžko říci, proč tomu tak bylo. Ale ani bratránek Emrys na tom nebyl jinak. I jeho rodina se tak nějak rozpadla a poztrácela. Byla to škoda. Mohli tady všichni žít v míru a vybudovat takovou smečku, na kterou by i předci byli hrdí, ale takhle? Každý si pobíhal nebo poletoval někde jinde a často o nich nebylo ani slechu.
"No, jistě, že ano. V každém lese nějaký potůček bude a tady to není jinak. Myslím, že támhle tím směrem jsem loni nějaký potůček viděla." Pokud si pamatovala dobře. A tak se vydala tím směrem. "Horský potok bude studený, ale dobrý, to máš pravdu." Jako osvěžení, proč ne.
"Má křídla odpočívají, když je odvolám. Ale mé tělo na tom bude stejně jako tvoje." Zasmála se Kana.

"To je asi taky pravda." Souhlasila s Islou. "Přesto to snesu lépe, než chlad. U zimy mám pocit, že mi prolézá kůží až ke kostem a ty mi zamrzají. Brrr." Otřepala se, jen si to představila. Zimu skutečně ráda neměla. "Můj otec, Hato Gája, měl štíří ocas. Já mám zase ještěří, asi proto mi je sympatičtější teplo a léto, než zima a sníh." Posoudila tuto skutečnost, která se ji takhle jevila, jako logická.
"Vypadají jako dračí. Tedy alespoň myslím." Procházeli lesem holých stromů, ale už si mohly všimnout, že většina, ne-li všechny, mají nalité pupeny. Určitě brzy některým vyraší listí a to pak Isla pozná, proč se tomuto lesu říká Stříbrolesí. "Vlastně ti to můžu ukázat." Usmála se na Islu a pak pomyslela, že by chtěla křídla a nahlas zvučně vyslovila "Agamadraco". V tom okamžiku ji ze zad vyrostla černá dračí křídla, která působila jako pevná, ale možná že budila dojem, že se mihotají, jako by jejich konzistence nebyla nakonec tak pevná jako se zdálo. Však také byla magická. Vytvořená tak, aby zachytila vzduch, nejspíš se však nemohla zranit samotná křídla, tohle ještě neměla Kana nějak prozkoumané. Roztáhla je nad zády, aby si je Isla mohla prohlédnout.
"Létat mezi kameny? To jsem nezkoušela ani já. Mezi stromy, to bychom mohly zkusit. Co myslíš?" Ale klidně počká, až si odpočinou. Netrvala, že musí létat hned. Zřejmě to ale mohl být skutečně dobrý trénink obratnosti.
No povšimla si, že je Isla místy zamyšlená. "Copak se ti honí hlavou, Islo?" Jako by posmutněla, ale také se mohla Kana mýlit.