Příspěvky uživatele

Mohla jen poslouchat kručení svého prázdného břicha. Nebylo to nic příjemného, hladovět, ale na nedostatek byla docela zvyklá. Horší už byla kombinace zimy a hladu. V podobě irbise dřepěla na stromě a sledovala okolí. Zahlédla ptáka a mlsně se olízla, ale chuť ji zase přešla, když si uvědomila, že rozhodně nemá na to ho ulovit, natož zabít. Ne, musí najít něco už mrtvého. A jako na zavolanou - ucítila pak mrtvé zvěře. Nastražila smysly a všimla si i pachu onu potencionální večeři doprovázejícího. Vlk. Na chvíli ji zamrazilo, ale prázdný žaludek ji tentokrát přiměl zůstat a vymyslet plán.
Tmavá vlčice se vskutku objevila i s mrtvým králíkem, jakoby jí ho nesla až k nosu. Štěrbinovité oči pozorně sledovaly každý krok oné bytosti, která ji za velkou hrozbu zřejmě... Nepokládala. Chyba. Kočka se tiše zvedla a jako nic skočila z výšky dolů, do sněhu. Nad podrobným plánem mladá vlčice nepřemýšlela a když teď viděla tmavou vlčici zezdola, uvědomila si, že to možná nebyl dobrý nápad. Teď už ale nemůže ustoupit. Měla hlad a ten ji hnal k tomu dělat unáhlená rozhodnutí. Irbis se přikrčil a varovně zasyčel.

<< Kayovy hory

Jaká doba uběhla? Na tom nesešlo. Sandré se navrátila do svého lesa a žila dál, tak jako všechny ty měsíce předem. Pobíhala pod korunami stromů, sbírala a jedla rostlinky, rozmlouvala se svými zvířecími přáteli a měla se dobře. Před každým cizincem, který do lesa přišel, utekla ještě předtím, než si jí všimli. A vypadalo to, že na kontakt s ostatními vlky úplně zapomněla. Na svůj nevinný výlet do hor, setkání s Péťou i s tím podivným barevným vlkem, který v ní vyvolával mrazivý pocit, až jí srst na zádech vstávala, už nemyslela. Měla svůj les, svou malou útulnou noru plnou lesklých kamínků, které si velmi pečlivě bránila, a svůj věčně špinavý kožich. Slunné dny trávila poleháváním na pláži a sbíráním dobrých jedlých rostlin, ty deštivé zůstávala zalezlá v noře, mumlajíc si něco svým vlastním jazykem a neustále znovu a znovu uspořádávajíc své poklady.
V lese neměla příliš možností, jak využít svá křídla. Brala je snad jen jako samozřejmou kulisu, věčně je nosila sklopená na zádech. Když chtěla létat, stačilo se proměnit v ptáka. Ano, svou magii si za ten čas osvojila lépe. Mohla tak být se svými přáteli, aniž by je rušila svým poněkud... Výstředním vzhledem. Už se to stalo její přirozeností, stejně jako absence normálního jazyka.
Problém přišel, když začala být zima a jedlých rostlin ubývalo. V tu dobu byla Sandré nucena svůj vegetariánský způsob života opustit a po vzoru vran a havranů poprvé okusila mršinu. Maso bylo... Dobré. Zvířata ji neopustila ani přes to, že se teď každým momentem mohla stát jejich koncem. To ona ale nedělala. Nezabila by. Radši hladověla a jedla nejedlé, než aby ublížila přátelům svých přátel. Když však našla již mrtvé zvíře, byla hostina.

Sníh. Nelíbil se jí sníh. Nebýt hladu, který ji sužoval i dnes, nevystrčila by ze své nory ani tlapku. Co jí však zbývalo? Zásoby došly, musela najít něco, čím si zaplní žaludek. Neochotně vytáhla nohy z nory a procházela se lesem. Potřebovala lepší kožich, a tak již automaticky modrý kámen na jejím čele zazářil a ona se stala irbisem. Dala se na obvyklou trasu - k moři a pak zpátky do lesa. Obešla známé stromy, ale les byl tichý a ani pachu krve nikde cítit nebylo. S otráveným frknutím si rozhodla dát si přestávku. Vydrápala se na jeden ze stromů a stále v kožichu velké kočky si dřepla na kořen větve asi tři metry nad zemí.

Muselo to být nepříjemným počasím nebo jiným náhodným elementem, že Sandré opustila svou relativně bezpečnou pozici za zády své nové kamarádky Péťy, jak jí říkala. Nebo... vlastně ne. Možná si její roztěkaná hlavička vzpomněla, že nechala své další kamíky v noře samotné a začala se bát, že se jim něco stane. Nebo radši z prekérní situace setkání s další osobou utekla. Tak tak, ona před problémy radši utíkala, než aby je řešila. Avšak... divíte se jí, když běžným vlkům takřka nerozuměla? Toto byla pro ni z jedné strany zajímavá zkušenost a šedou vlčku si oblíbila, na druhou stranu si uvědomila, že je radši ve svém lese se svou rodinou - se zvířaty a s kamíky. Se západem Slunce se vytratila - zpět tam, odkud přišla.

>> Stříbrolesí

Juu, tak já prosím Sandríně 8% do rychlosti, 2% do výdrže a 5% do obratnosti. Ponožky připsat taky jí, level do magie Argovi do Slepoty. Díky za akci!

Kdyby Sandré patřila do smečky, nejspíš by se naučila pořádně mluvit a rozumět. Nebo ne? Kdoví, jestli tento defekt byl v jejím věku už trvalý, nebo ne. Rozhodně by jí ale prospělo naučit se a pochopit základní posunky v komunikaci. Na šedivčin smích se zatvářila poněkud nepřítomně a nechápavě nahla hlavu na stranu. Slovník? Slova ník! Slova nič? Mít nějaké pravé vlčí kamarády, těžko říct, jestli by se v jejím chování vyznali. Nebyla příliš racionální, konala instinktivně a náhodně s nadějí, že jí to přinese nějakou odpověď. Ve výsledku nevěděla nic o sobě ani o ostatních.
Ať už ale svým smíchem Peithó myslela cokoli, mladá divoška dlouho neváhala. Povel, co přišel, byl jak povel k aportu - jasné ano, tak mě veď, i když slovům samotným příliš nerozuměla. Vesele vypískla a během vyrazila vpřed směrem k lesu. Najednou se prudce zastavila a otočila se. Kamík! Mihla se kolem jako bleška a vzala svůj malý fialový valounek do tlamičky, potom se zase rozverně vydala vpřed, pokukujíc po vlčici, jestli jí následuje. "Tám je veliké! A su tam kamíci v nošce! Ne velké nošce, no dobá noška to je. Šlofíku výborná." Noškou samozřejmě nemyslela nohu, ale svoji milovanou kradenou noru. Tedy, ona ji neukradla, ona se jen zmocnila toho, co jiný opustil. Úsměv, co si držela na tváři však pominul, když si něco uvědomila. Otočila se na svoji společnici se zcela jasně varovným pohledem. "Ale moji kamíci. MO-JI," zdůraznila, aby se jakože nepokusila je ukrást. Vždyť to byla její krásná sbírka. Málem přitom spolkla ametyst, co žužlala v tlamě.
Zavytí, co jí dolehlo k uším, ji vyvedlo z míry. Nebyli v horách sami? To jí mohl na volání odpovědět někdo další? Podezřívavě hodila pohledem po Pétě, ale ta byla příliš blízko, než aby to byla ona. A byla jediným štítem, kde se mohla schovat. Že ten štít byl živý, to už ji nezajímalo - další vlk v blízkosti na ni už bylo prostě moc. Stáhla uši i ocas a jen tak pro jistotu se běžela schovat za šedivku, sledujíc příchozího zpoza vlčice. Dá-li se to tak nazvat, samozřejmě.

Bylo jen pravdou, že byla velmi roztržitá. Nevěděla, na který ze svých skvělých nápadů se vrhnout dřív stejně jako nevěděla, jak o ní šedivka asi smýšlí. Cizí názory ji ale nezajímaly. Viděla svět ze svého pohledu a kvůli sociálnímu distancování nikdy nemusela řešit, že by ji někdo neměl rád. Zvířátka ji ráda měla. Byla jako oni, když chtěla. Vlčí podobu měla jen proto, že byla příjemná. Neunavovala se tolik. A měla křídla! Jen je neuměla používat, proto je nosila složená na zádech, jako by tam nebyly. V lese je nepotřebovala a jinam nechodila. Když se chtěla podívat na svět z výšky, měla jednodušší učinit tak pomocí magie.
Já? Zajíc? Nechápala, kvůli čemu má vlčice takovou dobrou náladu, což ji přivádělo do rozpaků. Jejímu znehybnění rozuměla víc. Vrčet přestala. Takže o kamíka šedivce nešlo, tak to tu byla jediná možnost - určitě si chtěla hrát! Ke hře obětuje i kamíka, ať už byl hezky blýskavý jak chtěl. Chvíli čekala na přihrávku zpět, skoro to vzdala, ale kamík se po neurčitém tichu plným snaze porozumět opravdu znovu rozešel k jejím tlapkám. Vesele a zavýskla a vrhla se pro ametyst. Daleko od Peithó nedoletěl, ale ona počítala i toto. Její hra byla přijata. Vyrazila vpřed a čumákem kamínek opět odpinkla někam mezi nohy vlčice, načež udělala krok zpět a zavrtěla ocasem, očekávajíc nájezd.
Soustředila se na pohyb, ale otázku slyšela. Chvíli mlčela a upírala zrak na jejich rádoby fotbalový míč, zatímco v duchu přemýšlela nad odpovědí. Tady. "Né tu," zavrtěla hlavou, zabušila tlapkou do země a přiskočila k místu, odkud bylo vidět do kraje. Malebný to byl svět. Znala jen malinký kousek, ale stejně to pro ni byl celý a jediný domov, který kdy měla. "Já šlofíkuju tam. Tam sou kamošci." Ukázala tlapkou na stříbrný les. Kamarády myslela samozřejmě zvířátka a rostliny, kterým po ránu vytrvale zpívala písničku. Ne nijak libozvučnou nebo smysluplnou, ale to byl jen jeden z mnoha rituálů, které si v lese vytvořila - a že na všechny byla hrdá."Chceš tam ukázat, Peťa?" Usmála se. Mohla by ji provést lesem.

Bojové postavení šedivky se opět vytratilo a divoška si vskutku mohla oddychnout, že její odvážná výprava mimo les nebude jedním z těch špatných zážitků. Snad. Pokračovala ve své nahodilé analýze a ne a ne odtrhnout od předmětu výzkumu zrak. Okolní svět pro ni teď neexistoval. Tohle bylo nové zvířátko. Třeba bude taky kamarád, jako byl ten velký los. Jediným rozdílem je přece jen to, že tohle zvířátko umí mluvit tou zvláštní komplikovanou řečí.
"Jsem Peithó!" Zopakovala po ní nadšeně. Doslova ji fascinovaly všechny ty tóny, které dávaly dohromady to slovo. Všechna slova. "Ne. Ty Peitó. Pethó... Peťo! Jsi Peťa." Ať šedá chtěla nebo ne, teď měla nové jméno. Nebo aspoň přezdívku. "Já som kamoška. Sadr,-" zadrhla se. Jak se vlastně jmenovala? Na chvíli se odmlčela. Musela nad tím usilovně přemýšlet. "Sandré."Vzpomněla si. To bylo to jméno, kterým ji nazývali velcí! Rodiče. Dlouho ho neslyšela, ale když ho vyslovila, přišlo jí velmi známé.
Když se vlčice přiblížila, udělala nechápavý krok dozadu. Kamík! Moje! Tiše zavrčela. Jen ať se jí ho nesnaží sebrat! Už už by jí vyjela po tlapě, že jí krade její kamínek do sbírky, ale nevypadalo to, že by si ho šedivka chtěla přivlastnit. To divošku zmátlo ještě víc. Pohled jí těkal z ametystu na Peithó a absolutně netušila, co si myslet. Proč nejíst? Nechápala její humor. Kamíka nejíst? Toho by přece nejedla, na to byl moc hezký. A tvrdý. Takový se dá použít i na jiné věci. Svým zeleným nosíkem ho nabrala a hodila pod nohy své společnici s hravým štěknutím. Nebrat. Jen hoz!

Náhlé obraty i prudké změny trajektorie byly u Sandré běžným jevem. Byla hbitá, obratná, ale kdyby se chtěla prát, neobstála by. Jelikož se s vlky nesetkávala, byl pro ni první kontakt se zmatenou šedou vlčicí po dlouhé době novým hlavolamem k vyřešení. Musela ho prozkoumat a prověřit, hezky pomaloučku. Spíš než pomaloučku ale dbala na efektivitu. A výsledek dostala ve chvíli, kdy svá velká zelená kukadla nacpala vlčici přímo před obličej. Asi se dívala do mozku. Bohužel nic nevykoukala, protože se reakce jejího pokusného králíka lekla. Po vzoru vlčice se přikrčila a podřízeně stáhla uši. Pochopila, že to přehnala. Když někdo cení zuby nebo řve, přehnala to. Takže musí na výzkum jinak.
Snad jakoby se snažila splynout s okolím, jak pečlivě se nehýbala. Někteří živočichové se v nebezpečí snaží vypadat větší, ona ale brala ústup za chytřejší možnost. Problém byl, že tady ustupovat nechtěla. Šedou ještě v srsti neměla, tohle bylo určitě jen varování. Musí pokračovat ve své misi. "Procházím? Mňo," zopakovala po ní a nespouštěla z ní své pronikavé zraky. Zírala, snad ani nemrkla. Hlava se jí otočila do strany, jakoby si chtěla prohlédnout vlčici z jiného úhlu. "Prob... Problémy!" Protáhla tlamu a téměř vítězoslavným tónem dala výraz na písmeno R. Měla pocit, že pochopila. "Problémy ne," udělala malý krok vpřed, "já taky ne. Já kamoška." Ametyst se už zase válel na zemi a ona ho pro teď ignorovala.

Vlky vídala, ale většinou se jim vyhýbala. Proč? Neměla dobré zkušenosti. V lese měla všechno, co potřebovala. Zvířátka, kamínky, žbluňk místo. Mluvit srozumitelným jazykem pro ni byla minulost. Absencí oboustranné komunikace si zvykla na dorozumívání tělem a tlapami. Zcela instinktivně a impulzivně. Slova jsou moc zdlouhavá. Ale přesto občas z tlamičky něco vypustila - nějaké zavísknutí na podporu jejího rozpoložení nebo kostrbatý pozdrav. Nezapomněla úplně všechno, to ne.
Přesto ji šokovalo ještě víc, když šedá vlčice odpověděla. Takže jí neodpovídalo zvířátko kamarád, ale vlk. Vlčice. V tom ale rozdíl nehledala. Její hlavičku momentálně zaměstnávala ta slova a dilema, jestli se má obrátit a utéct nebo nechat konat zvědavost. "Ně!" Vyštěkla, jakmile se zmohla. Pochopila to tak, že vlčice má o její kamínek až příliš velký zájem. "Nevemeš mně." Její pohled se změnil na podezřívavý a svůj malý ametyst si zase vzala do tlamičky. "Čo? Papat? Ne ne papat," zavrtěla hlavou a rozešla se dál, jakoby už ztratila zájem. Ten ale neztratila a uvědomila si to docela brzo. Za pochodu se otočila a odvážně se vrhla přímo před vlčici, zírajíc jí do očí z větší blízkosti. Co skrýváš? Byla zvědavá, jestli řekne něco dalšího. Slova z tlamy šedé totiž zněla jinak. Zvláštně. To upoutalo její pozornost.

<< Stříbrolesí

Než si uvědomila, že je pryč ze svého lesa, chvíli to trvalo. S takovou radostí se hnala za bílým zajícem, že překročila známé končiny. S velkým překvapením se zmateně rozhlížela kolem, když se jí zajíc ztratil v křovinách a ona zůstala sama v tichu. "Maaaa!" Zavolala na zajíce, ale ten se neozval. Už si asi nechtěl hrát. Odpověď se jí ale dostala z jiného směru - ze skal, kde se její hlas odrážel zpět. Zprvu ji to vyděsilo, pak se statečně vydala vpřed hledat toho, kdo jí odpověděl. "Hló! Hló! Volala, zatímco pobíhala mezi stromy. Nesoustředila se na kameny ani na výhled, jenom na to, aby našla toho, kdo jí odpověděl.
Byla dospělá, ale ne vyspělá. Nikdy s nikým moc nemluvila, jen se zvířátky a lesem. Srst měla celou špinavou a zacuchanou, občas poškrábanou kůži, křídla nehybně složená na zádech, byla celá vyzáblá a křehká... A hle, už si ve svém zažloutlém chrupu zase nesla kamínek. Vždycky takhle sbírala kamínky, co se jí líbily. A tenhle byl fialový! Něco takového ještě neviděla. Navnadilo ji to k dalšímu bádání, až téměř zapomněla, že někoho hledá. Když uviděla čerstvé stopy, zamrazilo ji. Takového medvěda potkat nechtěla. Ale ne, tohle nebyl medvěd. Tohle byl určitě její kamarád. Zvedla hlavu a vydala ze sebe skřek vzdáleně podobný vytí. Její uši zachytily odpověď v podobě ozvěny a ona to rychle brala jako pokyn k pronásledování. "Tyy! Počkaj! Já potkal Vaša!" Vyřítila se z cestičky a téměř zkameněla, když spatřila vlčici. Zůstala stát s otevřenou tlamou, jakoby ztratila hlas. Fialový kamínek pustila na zem.

Z malé dámy, která neuměla ani pořádně mluvit a pojmenovat žábu, se postupem času stala mladá dáma. Chováním by se však cizila jak ostatním vlčatům svého věku, tak svému rodu. Těch pár měsíců strávila vlastně na jednom místě uprostřed lesa. Ráda chodila na pláž a ještě radši sbírala kamínky. Tolik krásných lesklých oblázků si přinesla ke svému úkrytu - staré noře po lišce, která už pošla. Živila se broučky, ovocem a rostlinami, později se naučila i chytat ryby, ale nic jiného jakživ nejedla. Teď byla dospělá. Hezky odrostlá, ale síly moc nepobrala. Vyzáblá, špinavá postava, toulající se lesem. Jednoho dne to místo ale opustit musela. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy vesele honila bílého zajíce. "Maaaaa!" Její pokřik byl slyšet a chudák zajíc si myslel, že je loven. No, měl štěstí. Aspoň zatím. Protentokrát jen dostal Sandré pryč z jejího rajonu - do hor.

>> Kayovy hory

Aktivity jako létání Sandré zatím příliš nezajímaly. Vždyť ani pořádně nevěděla, co to je, ani pořádně nevěděla, že to na zádech sou křídla. Zatím je nosila vždycky jen plandavě sklopená, aby nepřekážela. Allari odešla, ale ona měla jinou starost. Sledovala svého nového mazlíka. "Quaku, ty si ale ťuťu tvor! Nechcef jít se mnou proscoumat ty pláně za velkou louží? Nebooo... Tamtoo!" Tlapkou ukázala k blízkému lesu. Jo, tam by chtěla, i když vlastně netušila, co to ten les je. Zrcadlo ale nebezpečné nebylo, tak snad ani les nebude. Nahla se k žabičce, která udělala jeden nechápavý krok vzad. "Plosím, poď!" Zavrtěla ocáskem, ale odpovědi se stejně nedočkala. No co, vždyť nepotřebuje pomoc. Vesele se rozběhla dolů ze svahu. Párkrát zakopla, ale už se na nohách cítila jistější.

>> Stříbrolesí

Po slovech Dvojky se podívala na své tělo. Nikdy se nad tím nepozastavovala, že má divnou barvu, ale co říct, byla to pravda. "No joo, já jsem... Noční, večerní a zelená!" Komentovala to. (Abyste pochopili, noční v jejím jazyce znamenala barvu černou. Večerní znamenala barvu šedou a červenou, jako při západu Slunce. No a zelená... Je zelená.) Zamávala svými drobnými křidélky. Narozdíl od křídel běžných netopýro-vlků jejího druhu byla blána v jejím létacím ústrojí průhledná. Zvláštní ukázka toho, že má trochu podtržené zdraví. "Jooo! To by bylo supeer! Dvoj(ka) a Noční(k), poletuchy na druhou!" Zasnila se nad zajímavým cílem, ale zarazila se. "Ale jak se to dělá?"
Allari se do dobrodružstvi nehrnula, Sandré ale věděla, že té záhadě přijde na kloub. Žába vskutku odskočila pryč, ale jejich přítomnost zaujala jinou podobnou kreaturu. "Co je to? Kdo je to? Kouše to?" Zamumlala tiše a udělala malý krůček k té žabičce. Pochopila, že to asi nebude nebezpečné, když ji to ještě nekouslo. "Skákající démon musí mít jméno... Quak!" Snažila se napodobit zvuk, který tvor vydával, ve snaze se s ním dorozumět.

Nejen, že honba za touhle vlčicí ji dovedla k divné lesklé ploše, dokonce mohla objevit i žábu, stromy a fakt, že vlci můžou být dvojití. Zbarvení Allari sice nebylo jednolité, ale líbilo se jí. Možná proto projevila tolik nadšení, když ho svým (ne)zkušeným pohledem zkoumala. Na gesta zkoumaného objektu nedbala. "No ty! To černé a fialové! Hůstý," pohvízdla si a nechtěla to dále řešit, když si vzpomněla na divné slovo, které ne-až-tak-neznámá vlčice vypustila z úst. "Rin... Rintintintintin! To je dobý slovo! Rintintintintintiiiiiin!" Vesele mávla ocáskem, než se rozhodla neznalé ukázat skákajícího démona. "Ale určitě tu byl! Málem mě napadl svým velkým skokem!" Zakňourala Sand. Měla ale nápad - ona toho skákajícího démona najde. Vydala se podél břehu kolem rákosí a opravdu, brzy na svůj předmět zájmu narazila. V rákosí se něco pohlo a ona vesele vyskočila. "Tam, koukej! "

Nejen, že cizí osoba byla živá, ale dokonce ještě mluvila. To bylo pro rozjívené mládě poslední kapkou a na tváři jakoby jí s otevřenou tlamičkou zamrzlo udivení. "Ty si taky mluvka!" Konstatovala bez tušení, co to slovo znamená. Dle ní to totiž znamenalo toho, kdo umí mluvit. Místo zajímání se o předmět její řeči se však opět přiblížila a onu živou mluvku očichala. Měla pocit, že tu vůni zná. A když to očuchala, pohla hlavou z jedné strany na stranu a zpátky, aby si prohlédla, že vlčice je opravdu rozpůlená. "Ty jsi dvojitá! Kde je ten druhý?"" Vypískla zvědavě a zamávala ocáskem. Pak si vzpomněla, co ne-až-tak neznámá osoba vlastně říkala. "Tam, tam! Koukej," pokývala hlavou a rozběhla se k bahnitému vstupu do jezera, které se lesklo jako diamant. Žaba však byla pryč. "Skákající démon zmizel!" Vyděšeně nadskočila a pár kroky se schovala za Allari, jakoby ona měla tu záhadu rozlousknout.