Příspěvky uživatele

<< Vlčí palouk

Ačkoli už jednou či vícekrát na procháky chodila, čím víc kroků udělala, tím jí přišel svět větší. Možná měla věk na to, aby se už začala učit o životě, ale na to její bezstarostná mysl ani nepomyslela. Vždyť byla takovým batoletem. Ačkoli nechápala, co dělá, stopa ji dovedla k zvláštní lesklé ploše. Zamířila k ní s očima vykulenýma zvědavostí. "Koukni na to!" Vypískla zvědavě, když uviděla podivný zelený útvar na kraji bažinovitého břehu. A víte co? Ono se to pohlo! Žába vyskočila a Sandré se lekla tak, že překvapeně vypískla a rozběhla se pryč. Přitom bohužel narazila do jiné živé bytosti - ups! Něco jako ona to bylo. Vícebarevné, s očima. "Skákající démooooon!" Odskočila stranou a vykulila na neznámou malou vlčici oči.

Malá vlčka si toho zatím moc nezažila, ale spánek aspoň podpořil její křehké zdraví, když rodiče ne. Probudila se a vystrašeně zamrkala kolem, cože se jakože děje. "Fjuuuha!" Vyskočí vesele, ohromena krásou palouku. Možná to byl obyčejný palouk, ale té zeleně! Ohromné množství, a to se malé uličnici líbilo. Jenže jak si stihla všimnout, tím svět nekončil. V okolí se nacházelo tolik pachů, tolik osob... Že se docela náhodou rozhodla jednu následovat. Jiná malá osůbka zaujala zelená očka, a vedla ji neznámo kam.

>> Jezero slz

Začalo jí docházet, že to velké šedé, u kterého už chvíli leží, bude někdo důležitý. Byla velká, heboučká a... A chutnala dobře. Netrvalo jí dlouho, aby si začala uvědomovat, že tu první věc, kterou spatřila, má ráda. Koule čerstvého života se znovu pokusila vstát díky nové naději. Ale nešlo to. Snažila se postavit na tlapky, ale nezvládla to ani na kolena. Nešťastně zavzlykala, když v tu náhle - ocitla se ve vzduchu! Nejdřív zmateně a se strachem kulila oči všude kolem, ale zjistila, že je to velká zábava. "Vuu!" Zasmála se a zakrslými křidélky okolo sebe zaplácala. Vzduch kolem, ta výška, to bylo něco skvělého. Hned měla pocit, že je vyšší. Jenže pak ji máma vlčice zase položila na zem. Myslela si, že už má na to stát na svých vlastních nohou, ale kolena se jí opět podlomila. Z tlamičky se jí vydral další fňukavý zvuk.
A hele - nebyli sami. Zatímco malí společníci jí připadali známí, vždyť byla skoro jako oni, dva tmaví tvorové byli velkou neznámou. Hned jí to dalo motivaci se víc snažit. Opět zabrala, a i když několikrát spadla na čumák, nakonec se postavila a rozhodně si to zamířila mezi přední tlapy mámy. "Mce zfé!" Zvolala na všechny. Mamce zle! To tvor nebezpečný! Co když je to černé chtělo sežrat? Vyděšeně se dívala na Hata, schovávajíc se za tlapou mámy.

První zaznamenala další divné zvuky. Ovšem, že slovům nerozuměla. Neznala jejich významy, jen věděla, že teplo, které vycházelo z matčina těla, je příjemné. A pak přišel další divný dotek, to si ji prohlížel táta. Zmateně otevřela tlamičku, aby si postěžovala, že nerozumí, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Vlastně to bylo příjemné. Zaplácala okolo sebe malými křidélky, kýchla si a spokojeně se rozvalujíc u matky usla.
---
Světlo. Když se opět probrala, viděla světlo. Skutku, pomalu rozlepila oči a začala pátrat po okolí, cože se to děje. Párkrát se pokusila zvednout na nohy, ale na to byla ještě příliš slabá. "Muaa!" Zapištěla, nelíbilo se jí válet se na zemi. Bylo to tak svazující, nudné! Všechny ty barvy kolem pro ni byly jako lákadlo na mouchy.

Něco hladkého ji začalo oblímat. Nechápala nic z toho, co se právě stalo, vlastně si to ani nebude pamatovat, a tak jen dál naříkala, dokud si tak nějak instinktivně neuvědomila, že to lísání je jazýček maminky, která se jejímu drobnému tělíčku snaží pomoct. Dokonce se jí i dostalo pomoci a netrvalo dlouho, než si poloholé drobátko našlo potravu. Chlemtalo spokojeně, od křiku byl pokoj. No, zatím. Ještě chvíli zmateně jen tak ležela u bříška maminky a marně se snažila pochopit všechny ty zvuky, co se v okolí ozývaly. Pak si pšíkla, něco pisklavého se jí vydralo z tlamičky a usla.

Tma. Ticho. Teplo. Poslední dobou ale v tom tak známém prostoru začalo být těsno. Nebyla tam sama, vlastně jich tam bylo šest? Zvláštní. Vytlačena do rohu té místnosti neměla naději se na svět podívat první. A pak... Místo kopanců a útisku přišlo něco nového. Netrvalo dlouho a zůstala v té temnotě sama. Sourozenci se vydali na světlo světa. Byla odsouzena k záhubě? Tak moc se jí nechtělo pryč, ale musela. Sama tápala v prostoru, až si tělo matky nejspíše uvědomilo, že tam už nemá, co dělat. A tak ji biologické síly přinutily kapitulovat a byla vyhoštěna z ráje.
Místo klidného místa přišla zima. Ne taková, ale přesto se do těla posledního mrňouse pustila okamžitě. Byla malá, slabá, ale žila. Zatím. S brekem oznámila svůj příchod i rodičům. Svět uvnitř byl příjemnější. Přívětivější. Nyní byla odsouzena na druhé.