Příspěvky uživatele

"Nemyslím si, že to jen hraješ." Řekl Row a sledoval vlčici, jak kouká na kámen. "To by jsi musela trávit dlouhou dobu, se smečkou, aby ses naučila skrývat něco takového." Pak se Row postavil na nohy a lehce zvedl čumák. "Nechci se chlubit, ale v tomhle jsem docela dobrý." "Ještě aby ne, když mi sourozenci lhali v jednom kuse." Usmál se sám pro sebe. Nechtěl si připustit, že se mu ta vlčice dostala tak rychle pod kůži. Vždyť je to jen pár hodin co jí potkal. Najednou otevřel tlamu a dlouze zívnul. Díky tomu mu tak nějak došlo, že je docela unavený. "No teda, myslím že by jsem si měl odpočinout." Jenže v tom se mu vybavili ti spící vlci kolem. "A nebo raději ještě počkám." Znervózněl při té vzpomínce, nechtěl aby se mu stalo to samé. "Co když je tohle začátek? A pak se už neprobudím." Podíval se vyčítavě na obrovský strom, jako by to byla jeho vina.

"Myslíš padání z výšek? Popravdě, není to nic moc." Řekl s úsměvem. "Výjimečný, co tím..." Row pak mávnul křídlem, aby si narovnal peří a tehdy mu to došlo. "Jo ty myslíš létat." Naklonil hlavu na stranu a zamyslel se. "Nikdy mi to vlastně nepřišlo. Můj bratr i jedna moje sestra taky mají křídla, takže jsem to bral vždycky, jako normální věc. Tyri sice nelétá, ale jako jediná z nás čtyř umí plavat." Posadil se a podíval se k jezeru. "Je to docela fajn, rychle se dostanu kamkoliv, pokud mám trochu místa. Mezi stromy to sice moc nejde a když si něco uděláš, tak je to, jako by jsi přišla o čich, nebo něco podobného." Pak se podíval zase na Peithó. "Myslíš, že nejsi výjimečná? Nenech se vysmát. Ani jedna z mých sester by nepřežily samy v divočině. Navíc jsi..." Row najednou zmlknul. "Sebevědomá." Dořekl opatrně a podíval se zkoumavě na své drápy, jako by je snad ještě nikdy neviděl.

Row chvílí stál, když v tom si všiml, jak ho Peithó pozoruje. "Čeká co udělám?" A najednou se lehce přikrčil, jako by se už, už chystal skočit. Jenže v tu chvíli vítr zesílil. Row ucítil bodavou bolest v pravém křídle a instinktivně ho složil na záda. Díky tomu ale ztratil rovnováhu a sklouzl na stranu. Stihl ještě zarýt drápy do skály, ale už bylo pozdě. V dalším okamžiku Row spadnul z kamene a jediné co po něm zbylo, byly hluboké rýhy po jeho drápech. O pár metrů níž se ozval kovový zvuk, jak se vlk rozplácl o zem a hlasitě zavrčel. "Uhhhh, to jsem ale idiot." Vrčel a kolem se pomalu snášela černá peříčka. Měl zavřené oči a pomalu se sbíral že země. "To ses zase předvedl." Nadával si v duchu a přál si, aby to neviděla. Nakonec se postavil na nohy a podíval se na vlčici. "Myslím, že budu muset s podobnými věcmi ještě počkat." Pokusil se o úsměv, ale bylo více, než jasné, že se snaží zachránit své poslední zbytky důstojnosti. "Myslím, že odpočinek bude v tuhle chvíli to nejlepší."

"Hmm, vlci pasti nekladou, alespoň jsem nikdy o žádném neslyšel. Určitě lidi, ubožáci!" Ta myšlenka Rowa rozčílila tak moc, že nevědomky zatnul svoje drápy do země. Rychle se ale vzpamatoval a zatřepal hlavou, aby to setřesl a doufal, že si toho Peithó nevšimla. Pak se podíval na strom. "Bude tady nejspíš více, než sto let, hádám." Odpověděl na její otázku. "Ale jinak máš pravdu, je to dobré místo. Jsme vysoko a kolem je vidět široko daleko. Můžeme si tady odpočinout. Hele odtamtud bude dobrý výhled." Podíval se na mohutný kámen, který trčel že země. Row se k němu okamžitě vydal a několika skoky se dostal na jeho nejvyšší bod. "Vidím odsud skoro celé jezero." Usmál se a v tom ucítil, jak se mu do tváře opřel příjemně teplý vánek. Row najednou neodolal a roztáhl svá obrovská křídla. Sykl bolestí, když se mu vánek opíral do křídel a snažil se jej zvednout. "Tak to vypadá, že budu ještě pár dní chodit po svých." Pomyslel si ale i přesto, to bojoval s touhou skočit a doplachtit ten kousíček na zem.

"Třeba nic nenajdeme, kdo ví?" Řekl Row a pomalu došel ke stromu. "Ale podle toho, jak je velký, bude ten strom prastarý." Konstatoval Row, když si prohlížel obrovský kmen. Vzduch kolem byl velice zvláštní, plný magie. "Jeden by řekl, že alespoň tady někdo bude." Ohlédl se po Peithó, jako by čekal co si o tom myslí. A pak si všiml její packy. Přesněji chybějícího drápu na pravé noze. "Jak se ti to stalo?" Zeptal se, když přišel blíž, aby se lépe podíval. Ani si neuvědomil, že teď stál přímo před ní, než zvedl hlavu a podíval se jí do očí. Mohl by jí klidně spočítat řasy, kdyby chtěl. Pak ale uhnul hlavou, jako by na zemi našel něco neskutečně zajímavého. "Teda... jsem jen zvědavý, nic víc."

"Ne, nesnažím se nikoho najít, jen chci vědět kde to jsem." Odpověděl Row a sledoval strom. "Škoda, že ta cesta není delší." Pomyslel si, přítomnost Peitho ho uklidňovala a on si toho byl vědom. "Nebyli jsme armáda vlků." Navázal Row na její další otázku. "Byli jsme armáda všeho a všech, Tamní král byl vznešený Elf, který údajně vyzval své poddané a dokonce samotnou přírodu, aby mohl ochránit svou zemi. Měl jsem po boku lva, který mě učil, medvěda a dokonce draka. Tedy on o sobě tvrdil, že je drak, ale neměl ani křídla a oheň taky zrovna nechrlil." Zasmál se a pokračoval. "Zkrátka, kdo se chtěl přidat, ten dostal šanci a mohl bránit království, proti odporným skřetům, vrkům, nekromantům a podobné havěti. A jestli si říkáš, proč by to někdo dělal? Tak odpovědí je spoustu. Ale většinou to byli lidé, kteří chtěli bojovat za svůj domov." Row zvedl hlavu a usmál se. "No vida, už jsme tady. Poběž Peitho, jsem zvědavý co najdeme." Pobídl Row vlčici a přidal do kroku. Ale v hlavě měl stále její otázku, která mu hlodala v mozku, jako nějaký nepříjemný brouk. "Co musí syn provést aby ho jeho otec měl právo vyhnat z prakticky vlastní rodiny?" Byl rád, že se jí vyhnul, ale možná nastane chvíle, kdy se Peitho zeptá znovu, co potom?

"Proč jsme se rozdělili?" Row se najednou zastavil a podíval se ke stromu v dálce. "Jak to jen říct. Nebylo to úplně dobrovolné." Pak se Row zase rozešel. "Chtěl jsi společnost, tak si teď vyžer co sis nadrobil." Povzdechl si. "Víš smečka dává ale i bere. Vlastní otec mě vyhnal, takže jsem neměl moc na výběr. El, Neri i Tyri zůstali se smečkou. Je jim tam dobře a jsou v bezpečí. Za mě je to lepší, než kdyby se museli toulat semnou." Pak si Row odfrkl. "Než k tomu stromu dojdeme, budeme o sobě vědět úplně všechno. A proč vlastně ne?" Řekl si v duchu. "Když jsem otce viděl naposledy, pořádně jsme se servali. Nechal jsem mu na tlamě pár jizev na památku. A najednou jsem byl úplně sám. Žádná smečka, žádná rodina. Uměl jsem se docela slušně rvát, konec konců jsem porazil alfu. Tak jsem vstoupil do jedné armády. Dostal jsem se k malé skupině, kde mě naučili to, co jsem ještě neuměl. Taková moje druhá rodina. Méně sourodou skupinu by jsi jen těžko našla." Zasmál se, při té vzpomínce. "Tam jsem dostal svoji zbroj. Je to tak čtyři dny, co nás poslali zastavit skupinu černokněžníků, kteří se ukrývali v okolí vesnic, kde se začaly ztrácet vesničané. Nebylo těžké je najít, magie se stopuje opravdu lehce. Nakonec jsme se na ně vrhli a mě zasáhla nějaká kletba. Další co vím je, že jsem se probudil tady. Row se podíval na Peitho a usmál se. "No a to je vlastně celý můj příběh v kostce." "Tak výborně Row, krásně jsi jí to tady všechno vysypal. Pokud neuteče, tak se budu vážně divit."

Row po chvíli přikývl a usmála se. "Jo, byl jsem velká chůva. Dokážu tě uložit ke spánku, ani nemrkneš a ke všemu ti vyšvihnu pohádku na dobrou noc, jako nic." Zasmál se znova. "Ale popravdě tohle mě s bratrem a sestrami docela hodně sblížilo." Pak se ohlédl po Peitho. "Říkala jsi, že tě otec naučil spoustu věcí. řekni, jaký byl?" Zeptal se s neskrývaným zájmem. "Vsadím se, že určitě nebyl, jako starouš Seto. Věčně někde pryč." Byla to doba co si Row na otce ani nevzpomněl, ale ani po tak dlouhé době mu tohle nedokázal zapomenout.

Po celou dobu kdy Peithó mluvila, Row mlčel a tiše poslouchal. "Nečekal jsem, že by ses mi s něčím svěřila." Pomyslel si, byl rád, že šla Peithó kousek za ním, nemohla mu tak vidětdo tváře, když začal mluvit. "Vlastně máš v něčem pravdu. Spousta sourozenců je opravdu dost práce. Ale v mém případě to nebyla práce pro rodiče, jako spíš pro mě." Na chvíli se odmlčel, než se znova nadechl a pokračoval. "Můj otec byl alfa a většinu času se staral o smečku. Nakrmit hladové krky, hlídat území a další věci. Zkrátka na nás moc času neměl. Matku jsme nikdy nepoznali. Prý odešla hned po našem narození. Těžko říct, jestli je to pravda. Takže jako prvorozený jsem to byl já, kdo se staral o bratra a sestry. Jasně dospělí byli někde poblíž, ale nebylo to pravidlem." Row pak zvedl hlavu a usmál se. "Jako štěňata jsme se hádali a pořád v něčem soupeřili. Nebo jsme se rvali až lítaly chlupy. Na spoustu věcí jsme museli přijít tak nějak sami." Pak se Row letmo koukl po Peithó. "Tak to je něco, musím říct, že jsme si podobní asi, jako noc a den. Ona samotář s milujícím otcem a já s hromadou sourozenců a otcem, který si nás roky ani nevšiml. Tomu říkám ironie." Zavrtěl hlavou. Přišlo to Rowovi tak strašně absurdní, že se málem rozesmál ale nakonec se předci jen udržel a zůstal zticha.

Row se vydal pomalu kolem jezera. "Jestli se ti chce plavat, tak tě musím upozornit, že voda je docela studená." Upozornil Peithó přes rameno, tentokrát se raději držel dál od břehu, jedna koupel byla až, až. "Moment čtyři vlci v životě?" Na vteřinu se zastavil, než to vstřebal. "Takže ses nenarodila do žádné smečky." Řekl tiše a najednou mu bylo jasné, proč se Peithó drží tak zpátky. Nadechl se, ale v dalším okamžiku svou otázku raději spolkl. "Ať tě to ani nenapadne!" Zavrčel v duchu sám na sebe. "Já jsem pravý opak. Mám bratra a dvě sestry, spoustu bratranců a sestřenic." A v dalším okamžiku mu došlo, že je to něco co ona vlastně nemůže vůbec znát. "Možná měla nakonec pravdu, kámen by byl v tuhle chvíli vážně lepší společník, než já." Povzdechl si.

"Myslíš, že by jsem to taky měl vyzkoušet s kameny? Ale to by znamenalo, že jsem se v té vodě ráchal úplně zbytečně." Zasmál se a začal přemýšlet. "Co vlastně děláš celé dny, když jsi tady tak sama? Lovíš králíky a schováváš se před ostatníma? Nebo se jen tak potuluješ kolem?" Row zatřepal hlavou. "Musí být docela drsná, jestli to táhla takhle dlouho sama. Co by udělala potkat takového medvěda?" Pomyslel si, když si Peithó prohlédl. Nepřipadala mu nějak zvláštní, ale kdo ví. "Viděl jsem v dálce podivný velký strom, co takhle se tam zajít podívat? Nemělo by to být daleko."

Row se usmál. "Určitě dokážu být zábavnější společník, než kdejaký kámen, nebo pařez." Pak mu úsměv z tváře zmizel a Row najednou zněl opravdu vážně. "Podle všeho jsi tady mnohem déle než já, takže nemám nejmenší pochybnosti o tom, že se o sebe umíš postarat. Ale řekněme, že by jme chvílí mohli mít společnou cestu. Pokud by se něco semlelo, tak budeme každý sám za sebe, to ti můžu slíbit. Nedělám nikomu ochranku." Pak nasalo dlouhé ticho, kdy Row čekal na Peithóninu odpověď. Jestli se mu teď něco honilo hlavou, tak to na sobě nedával vůbec znát. Svou strnulostí připomínal sochu a jediné co kazilo celý dojem byl lehký vánek, který si pohrávat s jeho hustou srstí.

Row se pousmál. "Rád tě poznávám Peithó," přikývl vlk. "Většinou mi nikdo neříká celým jménem, Row úplně stačí." Pak se posadil a zamyšleně natočil hlavu na stranu. "Takže druhý vlk říkáš? To zní docela osaměle. Podle množství pachů, na které jsem narazil by jeden čekal, že tady bude vlků spousta. Opravdu zvláštní místo. Jestli chceš můžeme zůstat chvílí spolu co myslíš?" Row se postavil na nohy. "Myslím kvůli lovení a tak dál. Ve dvou to jde přece jen snadněji." Usmál se na Peithó. Nechtěl přiznat, že s poraněným křídlem by sám lovil jen stěží. "Mimo to dal by jsem spíš přednost společnosti, než se potulovat touhle zmrzlou krajinou úplně sám."

"Kdo jsem?" Row zvedl hlavu a vztyčil uši. "No jistě, kde jsem nechal způsoby." Pak se na sebe podíval a když viděl, jak vypadá trochu se zastyděl. "Chvilinku, ano?" Odcouval aby jí neušpinil a pak se celý pořádně oklepal. Bahno i žabinec lítal na všechny strany, ale nakonec se sebe setřepal skoro všechno. "Tak to je lepší." Přikývl a znovu přisel k vlčici. Bylo na ní vidět, že z Rowa není úplně nadšená tak si držel odstup. Vlk si odkašlal, sklonil hlavu a vysekl elegantní poklonu. "Row Thunderwolf Artanis Von Akim. K tvým službám." Ppředstavil se a zase se narovnal. "Omlouvám se, ale od doby co jsem tady, jsem nepotkal nikoho, kdo by nespal. Zkoušel jsem je i probudit, ale nějak se mi to nepovedlo. Nemluvě o tom, že ani nevím, kde to vlastně jsem. Takže jsem měl jen radost, že někoho vidím." Pak se na ní usmál. "Nechtěl jsem tě vyděsit ale jsi první s kým tady mluvím."

>>> Vlčí palouk

Row šel pořád dál až najednou před sebou uviděl jezero. "No paráda, už jsem začínal mít žízeň." Zaradoval se a ke břehu Row doběhl s hlasitým řinčením jeho brnění, div nevyděsil okolní zvěř. Okamžitě sehnul hlavu a začal lemtat studenou vodu, jako by týden nepil. Nečekal, že by byl někdo kolem, ale pak si všimnul lehkého pohybu na kraji svého zorného pole. Row zvědavě zvednul hlavu a konečně si všiml vlčice několik desítek metrů od něj. Olízl si mokrou tlamu a pár vteřin jí sledoval. "Je skutečná?" Blesklo mu hlavou a okamžitě se k ní rozběhl. "Héééj ty tam, počkej prosím!" Zavolal na neznámou a běžel podél břehu. Byl tak nadšený tím, že konečně někoho našel, že si nevšiml podemletého břehu a ve chvíli, kdy na něj došlápl se hlína sesula a Row se k vlastnímu překvapení skutálel do jezera. Kopal nohama na všechny strany a mával křídly, jako obří poraněný pták, než se konečně vydrápal na nohy. Když pak konečně doběhl k neznámé jeho dříve ohromující vzhled byl ten tam. Row byl totiž úplně mokrý, pokrytý bahnem ze dna jezera, za brněním a na hlavě měl kusy zeleného žabince. S překvapenou žábou, která kvákla a odskočila zpátky do vody. "Prosím neusneš, že ne?" Vyhrkl ze sebe Row na neznámou.