Příspěvky uživatele

Opatrně jsem se rozhlížela kolem sebe, kdy nově příchozího uvidím. Netrvalo dlouho a předemnou se začala rýsovat silueta vlka sedícího na jenom z balvanů. Nemířila jsem přímo k němu, ale zato jsem si dávala záležet, abych nevypadala že se mu chci stůj co stůj vyhnout. Prostě jsem čekala co bude, když mě nyní viděl. Už jsem veděla že je to vlk, ale to byla jediná informace, kterou jsem zatím získala. Dobré by bylo kdyby měl někoho s sebou, z vazeb mezi nimi se dá vyvodit jací vlci jsou. Mělce jsem dýchala a snažila se po očku si vlka prohlédnout. Jak jsem se blížila, moje nervozita mírně stoupala a začínala jsem koukat po okolí, abych měla pro případnou potyčku možnost využít terén.

Žaludek mi nespokojeně zamručel, dožadujíc se něčeho k snědku. No jo, no jo... možná není špatný nápad něco najít. Natáhla jsem do plic nový vzduch, abych vyzkoušela zda v blízkém okolí neucítím něco k zakousnutí. V okamžiku kdy můj čenich zasáhl nový pach jsem se celá napnula. Super, svačinka musí počkat. Někde byl vlk. Nemohla jsem ale odhadnout zda je to pach jednoho z vlků se kterými jsem se setkala, nebo úplně nový. Všechny pachy byly příliš blízko u sebe a mísily se. Nebyla jsem tak zkušená, abych to mohla s jistotou rozeznat. Jediné co jsem věděla, nebo si myslela že vím, bylo to, že tento pach není Sandré. Tipovala jsem spíše na vlka-samce. Pachy ale občas matly. Jestli chci jíst, budu muset nejspíš projít kolem. Opravdu jsem z toho neměla radost, nicméně žaludek se opět ozval s bolestným bodnutím. Proboha, kdy jsi naposled jedla? vynadala jsem lehce sama sobě. Popravdě už to pár dní bylo co jsem ulovila posledního ušáka. Tak, jak tě to učil. . Snížila jsem hlavu lehce k zemi a z mého těla se stal jeden spojený sval, abych byla připravena kdykoliv vyrazit za kořistí, nebo nedej bože na mého nového souseda, pokud by byl nevlídně naladěn. Lov slabé. Udržuj přirozený koloběh přírody. Nelov matky, protože díky matkám přežijí potomci. Ti mohou dál rozšířit rodinu a tak i výběr tvé kořistj. Opět se mi vzadu v hlavě rozezněl hlas ze vzpomínky na trénink s otcem. Nic jiného jsem neznala. Nikoho jiného. Úporně jsem se těch vzpomínek držela, jakoby mi to snad mohlo pomoci se do těch chvil opravdu vrátit. Pokračovala jsem pomalým krokem kupředu, zamýšlená a nevnímajíc, že jsem procházela jen pár desítek metrů od cizího vlka, který ležel na jednom z balvanů.

Musel mě trefit padající kámen odlomený od skal, jinak si nedokážu vysvětlit, proč jsem tak dlouho spala.
Potřásla jsem hlavou, bylo mi slabo od prázdného žaludku a motala se mi hlava. Když jsem drž zvedala z podivně tvrdé země, nohy se mi lehce zatřásly. Podařilo se mi je ale srovnat pod tělo a získat balanc.
Lehce jsem si zívla a rozhledla se kolem. Sandré ani toho vlka který nás vyrušil jsem neviděla. Museli být blízko, protože jsem stále cítila jejich pachy, ale na dohled nebyli. Nebylo se čemu divit, když to tu byl samý balvan a průrva. Pomalu a opatrně jsem začala shazet dolů ze skal, směrem víc a víc do území, které náleželo zdejší smečce. Smečce o které nic nevíš a vydavaš se na její území. Výborně, to zní jako dobrý plán na přežití.
Postupně jsem se dostala až k místu kde kamenitá skaliska přecházela v travnatý porost. Zůstala jsem sedět na jednom vyvýšeném balvanu a hleděla před sebe.

Uznávám, že překladatel by se na tuto vlčici docela hodil. Ne že ne. Stejný problém to vypadalo že má i ona. Nicméně tlapama a zvuky jsme byly schopné se domluvit.
"Trochu mě štve že ji zneužívám, abych se dozvěděla něco o tomto místě." Pak jsem jen zatřásla hlavou, abych ty myšlenky zapudila. "Jí je to nejspíš docela jedno, je ráda že našla někoho svého druhu, kdo ji nezkusil sežrat hned napotkání."
Byla jako malý, fialový, kulový blesk. Bylo dost těžké ji sledovat, když jednu vteřinu byla tam a druhou zase zpět. Těkala jsem očima, protože mě tyhle její úskoky a rychlé pohyby docela znervózňovaly, i když jsem věděla že se není čeho bát. Nebo spíš jsem si to myslela a doufala, že můj úsudek není chybný.
"Vlastně jsme přesné protipóly." To byl fakt, Sandré reagovala instinktivně, rychle a nepřemýšlela nad tím tolik. .Já jsem analyzovala každý pohyb lístečku. Což bylo vedle ní tedy docela těžké, protože jsem nestíhala sledovat nic jiného než ji.
"Noška?" naklonila jsem zvědavě hlavu ke straně, ale nestihla jsem se zeptat co to znamená, protože přišla další věta. Nebo poměrně povedený pokus o ni. Muselo se jí nechat, že čím víc se snažila mluvit, tím lépe jí to šlo, věty se prodlužovaly z nejasných výkřiků až na docela smysluplnou řeč. Pokud jste jí tedy chtěli rozumět.
"Kamínci" řekla jsem její slovo svou mluvou "jsou tvoji. Jasně." střihla jsem pohledem na ametyst v její tlamě. "Jsou hezké, ale neboj. Nechci je." Ujistila jsem ji klidně. Jasně, že mě podobné různě zbarvené věci taky kdysi zajímaly.
"Možná tak před první lekcí s otcem, první rvačkou se sourozenci. A určitě před tím, než..." nestihla jsem ani dokončit myšlenku. Vytrhlo mne z ní blízké zavytí. Vlčí zavytí. Sandré se instinktivně schovala za mě, což jsem jí nemohla mít za zlé. Tohle vytí bylo sebevědomé, zvědavé, ale nemohly jsme ani jeda tušit zda přátelské.
Automaticky jsem sklonila hlavu níž, uši se mi přitiskly k hlavě a ucítila jsem jak mi vstávají chlupy po celém těle. "Odtud není kam utéct. Nahoru nevyšplháme. Zpátky je cesta moc příkrá na rychlý ústup." Mlčky jsem analyzovala okolí, ztuhlá jako socha. Nasála jsem vzduch přicházející k nám. "Vlk. No bezva." Čím víc jeho pach sílil, tím se moje nervozita stupňovala. Na konci se mi zuby draly přes ohrnuté pysky a z hlubin mé hrudi se dralo tiché výhružné vrčení.
Věděla jsem, že moc respektu neudělám svou velikostí, ale v takovýchto chvílích jsem si připadala větší než kdy jindy. Z jantarových očí mi čišelo podráždění. "Fakt super začátek, měla jsem si to tu nejdřív obhlídnout." Vlk se poměrně rychle blížil a já si uvědomila, že nás musel cítit mnohem dříve než my jeho. Šel na jistotu. Šel za námi.

Sandré vypadala jako by každou chvíli vystřelila do vzduchu. Naladila se přesně do té dovádivé nálady, kdy nevypadala jako vlk, ale spíš jako postavička na pružinkách. Kdyby poskočila ještě více, docela bych čekala, že skončí na vrcholku hor. Už jen ta představa byla vtipná.
"Pružinka." A tak získala v mojí hlavě Sandré první přezdívku.
Už už jsem se připravovala na další přihrávku kamínku, o to víc mne překvapilo že nepřišla. Najednou jakoby ji přestal úplně zajímat. Očividně měla něco zajímavějšího. Po slově šlofíkuju jsem se nahlas zasmála.
"Máš skvělý slovník!" Pronesla jsem mezi smíchem. Ne nijak pohrdavě, prostě mě ta volba slov v tu chvíli opravdu pobavila. Nikdy jsem nic takového neslyšela. Výraz spát, nebo lehávat, nocovat, a podobně samozřejmě ano, ale tohle opravdu ne.
Její nabídka byla přesně to, co jsem chtěla. Zahleděla jsem dolů ve směru kterým ukazoala. Jedno mě ale zarazilo. Kámošci, kamarádi. Víc vlků co neznám. A to znamená dost možné nebezpečí. Rozhodla jsem se že budu muset opatrně. Hodlala jsem celou cestu bedlivě sledovat, abych jí stoprocentně trefila zpátky a mohla zmizet případně v horách. Ještě že v těch horách moje zbarvění opravdu není vidět.
Otočila jsem na ni hlavu.
"Vzhůru na šlofík místo za kámoščíkama." Zavrtěla jsem hlavou. Tak to bylo hrozný. "Tobě to jde líp, zůstanu u svého slovníku."

Byla jako přerostlé nemluvně. "Nemluvňata se drží blízko rodičů." Jakoby mi blikla nad hlavou malinkatá žárovička. "To znamená rodiče. Ti znamenají rodinu. Rodina by znamenala smečku." Myslela jsem že jsem na to kápla. Možná. "Pokud tady má ta vlčice rodinu, mohla bych zjistit něco víc."
Moje úvahy přerušila její slova. Rychle jsem zamrkala, abych rozehnala svoje myšlenky.
"Bezva, je ze mě Péťa." samovolně jsem se tiše zasmála. "Jasně, Péťa." přitakala jsem. Nemělo moc smysl ji opravovat. Možná jsem to mohla zkusit později.
"Sandré."
Na moji snahu jí přisunout kamínek reagovala trochu přehnaně. "Jsi trošku jako plachý mladý zajíc. " zasmála jsem se jí. Byla to ale pravda. Kdyby byla jakýmkoliv jiným zvířetem, byla by něco malého a plachého.
Abych ji nevyplašila, přestala jsem se v moment jejího cuknutí hýbat a opatrně položila přední tlapu zpátky na sem. Na její zavrčení jsem jen stříhla ušima, dokonce mě překvapilo, že umí vrčet. Prostě to k ní nesedělo. Bylo to tak zvláštní, jakoby motýl měl žihadlo.
Když mi přistál kamínek mezi předníma tlapama a ozvalo se štěknutí s podtónem, jaký jsem nikdy neslyšela, vyvalila jsem oči. "Jakože si chce hrát?" Nějak mi nedocházelo, že to je přesně to co bych měla dělat já. "Hrát si. S jinými vlky mého věku." znělo to absurdně.
Chvíli jsem přemítala zda navázat, nebo se ztratit. Přešlápla jsem nerozhodně zadními. Ale nakonec jsem pomalu snížila čenich k zemi. Až se mi spodní čelist dotkla země. Zadívala jsem se na kámen. "Je to jen kámen. Proboha."
Opatrně jsem nosem strčila do kamínku. Sice jsem ho nehodila, spíš tak jen poposkočil, ale lepší než nic.
"Ráda tě poznávám Sandré." Ušklíbla jsem se. "To by bylo k normálnímu seznámení." Prostě jsem se nemohla napoprvé seznámit normálně.
"Žiješ tady?" Zeptala jsem se rovnou, když už jsem měla její pozornost. Přišla jsem si oproti ní tak dospělá. Ale vlastně jsem jí trochu záviděla.

Jakmile jsem uviděla její reakci, opravdu se mi ulevilo. Lehce jsem po jejím podřízeném stažení uší povolila svůj výstražný postoj. Svaly se mi uvolnily, stejně jako výraz v obličeji. Ale stále jsem byla ve střehu. Mohl to být jen trik, jak mě ukonejšit, abych odkryla své slabé místo. "Uklidnit a zaútočit." Znovu jsem zvídavě překlopila hlavu nastranu. "Ne, na tohle nevypadá. Má co dělat sama se sebou." Dospěla jsem ke svému prozatimnímu závěru. Nebezpečí nehrozilo.
"Jsem Peithó" Kývla jsem na ni a pomalu se posadila. Držela jsem tělo v klidu. vypadala že si mě potřebuje prohlédnout. Nicméně jsem pořád nehodlala se nechat očmuchávat v takové blízkosti. Chtěla jsem nějaký svůj odstup.
"Potřebuju se k ní nějak dostat. Možná je to divoška, ale mohla by mi aspoň říct..." Tiše jsem se pro sebe zasmála. "Nebo aspoň ukázat jestli tu žije někdo jiný, nějaká smečka." Přemýšlivě jsem sjela vlčici sedící předemnou pohledem. Ten mi utkvěl na fialovém valounku ležícím kousek vedle jejích nohou. Pomalu jsem natáhla packu a posunula jej blíž k ní. Při tom jsem se ušklíbla a zvedla packu. "Ale nejíst." Pronesla jsem s bublavým smíchem.
Tohle byla vážně zvláštní konverzace. "Tak málo slov a tak moc vyřčeného.."

Překvapeně jsem zamrkala. Vždyť vypadala skoro stejně stará jako já. "Možná žila divoce a s vlky se dlouho nesetkala" Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu. Měla jsem chuť ji obejít a prohlédnout si ji, trochu jsem se ale bála toho, že by ji to vyplašilo a utekla by.
Bavila mě a chtěla jsem zjistit víc.
"Mám používat ukazování packama?" Přemýšlela jsem jak se k tomu postavit. Než jsem se stihla rozhodnout kráčela si to vlčice pozvolna pryč. "No tak nic, tak nic nezjistím. Fakt dobrá práce Peithó!" Naštvaně jsem kárala sama sebe. Nebylo by to poprvé co bych něco takhle nezvládla.
A z ničeho nic stála přímo přede mnou a civěla mi přímo do očí. Byl mezi námi rozestup, který velice překračoval hranici, která by mi byla příjemná. Instinktivně jsem zavrčela a přikrčila se. Nechtěla jsem se prát, ale pokud by se do mě pustila, rozhodně jsem se hodlala bránit. Celá jsem ztuhla připravena ke skoku a zvažovala své možnosti. "Musím ji sejmout hned k zemi, mám určitě větší sílu, ale ona bude rychlejší." Hlavou mi běhalo tisíc myšlenek. Bylo to opravdu dlouho co jsem viděla jiného vlka. "Kam udeřit. Mysli, mysli!" Zhluboka jsem se nadechla.
"Nehledám problémy, jen procházím." Zkusila jsem zabránit boji ještě slovně. Nebyla jsem právě ve formě kdy bych se mohla prát a rozhodně jsem nehodlala přijít k úhoně. Jenže jsem nebyla rychlá, to bylo velké omezení. "Navíc to tu neznám, asi stěží bych utekla. Třeba je někde poblíž její rodič, smečka cokoliv. Mohla bych na ně s klidem narazit. Musím to vyřešit bez boje." Moje instinkty jely naplno, stejně jako mysl. Za chvíli by se mi mohlo klidně kouřit z hlavy.

Postupovala jsem pomalu za směsí pachů, která tu za sebou zanechali předchozí návštěvníci. Některé byly opravdu staré, jiné o něco čerstvější. Ale byla jsem si téměř jista že jsem tu sama. "Možná je to dobře, alespoň budu mít nějaké místo kde teď můžu být v bezpečí. Ještě tak, kdybych se najedla.
Zprvu to znělo jako hlas z opravdu velké dálky. Už při prvním zaslechnutí ozvěny jsem se přikrčila a sledovala okolí. Když jsem ten hlas uslyšela znovu, rychle jsem se vyškrábala na nejvyšší kamenný výstupek, na který se dalo stoupnout. "Rozhled je důležitý. Nemůžeš se ukrývat před nikým, když nevíš kde je." Zase otcova věta nabádající mě k opatrnosti. Potřásla jsem hlavou. "Je pryč, nemusím si ho připomínat." Hlavně jsem si nechtěla připomínat tu bolest a slabost, která se po pár dnech dostavila. Tušila jsem původ té bolesti, ale byla tak strašně dlouhá a táhlá, že jsem se ji snažila vytěsnit.
Nikoho jsem neviděla. "Jsi paranoidní." Pokárala jsem sama sebe a postupně slezla zpět na místo, odkud jsem začala šplhat. Sotva jsem se na něj plně vrátila, ztuhla jsem. Zpoza rohu se vyřítila podobně mladá vlčice. Štíhlá a hubená. Taky ušmudlaná jakoby se o sebe dokázala postarat asi stejně jako já. Neboli nedokázala. Narozdíl ode mě měla ale křídla a mnohem výraznější zbarvení.
Zůstaly jsme na sebe chvíli civět, ona upustila z tlamy fialový kámen a dívala se na mě jako na ducha.
Narozdíl ode mě vypadala křehce. Já oproti ní vypadala silněji, pod špinavou srstí se mi stále držely svaly z tvrdých tréninků, co jsem kdysi mívala. Postupně jsem se k nim snažila vrátit a tak jsem byla sice ošklivá, ale sebevědomá. Měla jsem proč.
Tak jsem lehce pohodila ocasem, zvedla hlavu a přes obličej mi přeběhl lehký úšklebek.
"Zajímavý úlovek." Poznamenala jsem. "Ale víš že to se nedá jíst, že jo."
Tiše jsem se zasmála. Byla o kousek vyšší než já, ale to mi opravdu nijak nevadilo.

Podél řeky >>> Kayovy hory

"Stopy, nic. V dohledu nikdo. Ještě zkontrolovat pachy." Nasála jsem okolní vzduch a hledala jakékoliv stopy po někom živém. Nebo ideálně spíš něčem. Byla jsem už z cesty dosti vyhládlá, posledních pár dní jsem se držela u řeky a postupovala po jejím břehu. Doufala jsem totiž, že u řeky by se mohlo pohybovat něco živého. A malého. A nepříliš rychlého. "Neulovíš si sama pořádně ani potravu, ale hrneš se prozkoumávat svět." Úplně nevědomky jsem se řídila známými pokyny svého otce, dokonce kdybych fakt chtěla uslyším jeho hlas. Potřásla jsem hlavou a začala stoupat po balvanech a úzkých cestičkách mezi nimi. Nebyla jsem na nic vůbec výrazná, měly stejnou barvu jako má srst a já tak s nimi krásně splývala. Aniž bych si to uvědomila, oddalovala jsem se postupně od řeky a stoupala podél jednoho z pramenů.
Když jsem znovu nasála vzduch, zarazila jsem se.
"Tohle je zabrané území." "No jasně že jsem nenašla nic k snědku, tady jsou zvířata na vlky zvyklá." Pronesla jsem nahlas a tiše se uchechtla. Poplácala jsem nedaleký valounek packou jako starého přítele. "Tak kdopak tu s Vámi bydlí, co?"