Příspěvky uživatele

Owilah -->> Jezero slz
Žízeň mne stále držela a žaludek jsem měla těžký po bohatém jídle. Pohlédla jsem na zbytky srny. Mrchožrouti se stejně těší až zmizím. Pousmála jsem se při pohledu hlouběji do lesa. Vůně masa a krve už přilákala nějaký pohyb. Zvedla jsem pomalu své najezené tělo a vydala se volným krokem k jezeru. Tedy alespoň jsem tipovala že by tam někde mohlo být. Minimálně Zante tím směrem chtěl mířit. Užívala jsem si, že jdu zase sama a že mám prázdnou hlavu. I v takto klidném rozpoložení jsem ale těkala očima kolem sebe, kdyby někde byl sebemenší náznak nebezpečí. Zante se ukázal jako docela příjemná společnost. Ne každý ale musí být takhle v klidu. Povzdechla jsem si a rozklusala se. Půda mi ubíhala pod nohama a po nějaké době tohoto vyrovnaného klusu se mi nejen odhlehčilo v žaludku, ale uviděla jsem nedaleko vodní plochu. Bingo! Ušklíbla jsem se a stejným tempem pokračovala až k ní. Rozhlédla jsem se obezřetně kolem sebe. Nikde nikdo. Sklonila jsem tedy hlavu níž a lehce se napila osvěžující vody. Jo, tak tohle jsem potřebovala.

Mlčky jsem přikývla souhlasem s jeho nápadem na hledání vody. Opravdu by nám teď voda po tak vydatném jídle prospěla. Pohlédla jsem tedy naposledy na srnu a pousmála se. "Ale že nám dala zabrat. Teď si na ní pochutnají jiní." Vzhlédla jsem k nebi, kde už se v dáli třepetali ve vzduchu okřídlení strávníci, čekali jen než my odejdeme.
"Ani nevím jak to v takové smečce chodí..." Pronesla jsem zadumaně, spíše sama pro sebe, než že by to měla být odpověď pro Zanteho. Vydala jsem se stejným směrem, kterým zamířil on. "Pomocník?" zeptala jsem se po pár vteřinách z jistou mírou zvědavosti. Pomalu jsme vycházeli z lesa, porost byl velmi řídký

Zanteho slova mne vytrhla z přemýšlení. Že bychom mohli mít něco zlomeného mě vůbec nenapadlo. Naštěstí jsem neměla tlamu ani nijak špinavou, takže jsem se jen olízla. No jo, tak žízeň mám taky a pořádnou. Přikývla jsem. "Pití zní dobře." Souhlasila jsem. "Ale naprosto netuším kudy by to bylo k vodě, tys nějakou potkal?"
Stále mi zněly v hlavě moje myšlenky na smečku. Nedalo mi to a odhodlala jsem se zeptat. "Hodláš usilovat o místo ve smečce?" Úplně jsem cítila jak jsou mi ta slova proti srsti. Nikdy jsem moc nebrala autority. O tu jedinnou jsem přišla a nikdo mi poté už nestál za to, abych se mu podřizovala. Nebo nedej bože měnila styl mého života.

Stejně jako Zante jsem se mírně pousmála. Ten kus masa, který jsem si utrhla mi stačil, abych se najedla do sytosti. Věděla jsem, že pokud si dám více, budu tak minimálně den spát. Na běh nebude ani pomyšlení, vlastně k němu nebude ani důvod. "To tedy, i ty naaražené části těla, které budou zítra pěkně bolet." Poté jsem se zarazila, neměla bych dávat najevo slabost, nebo nějaké zranění přece. Vrhla jsem na něj rychlý pohled, ale ihned jsem se uklidnila. Měl asi tak tisíc možností a zatím mi neublížil. Možná by stálo za to mu věřit.
"Co dál?" Nechala jsem znít otázku ve vzduchu. Mohli jsme se nyní rozpojit a jít si každý po svém. Ani jsem nevěděla zda má Zante chuť se připojit ke smečce. Upřímně.. Ani se mi moc nelíbila představa být ve smečce. Být pod někým. Někomu se zodpovídat. Bojovat cizí bitvy...

Dva vlci obyčejně srnu přemohou jako nic. Dva vlci, kteří se ale dobře znají a mají s lovem vícero zkušenosti. Neměla jsem již sílu trhat srnu na kusy, jako Zante. Nejspíše mne unavil běh a přecenila jsem své síly. Nedala jsem však na sobě nic znát a pomohla mu srnu statečně dorazit. Srnčí maso nebudu chtít po pomhle nějakou dobu vidět. Krev byla téměř všude kolem, já i černý vlk jsme na sobě tudíž měli velké slepence rudé mazlavé tekutiny.
Když srna poklesla na zem bez dalších známek života, potěšeně jsem štekla jako malé vlče. Pak jsem teprve prohlédla na svého loveckého společníka. Naklonila jsem nejistě hlavu stranou. Nechápala jsem, proč bych měla mít první sousto za nahánění kořisti. Při lovu jedné z těch pro mne jednodušších činnostií. Nicméně jsem měla příliš velký hlad a postupně se dostavovala bolest všech částí mého těla, takže jsem neměla čas se hádat.
Jedním kousnutím a trhnutím jsem odkryla jeden z těch lepších kusů masa. Ne, že bych byla vybíravá, ale vnitřnosti jsem povětšinou nechávala být, pokud bylo na výběr. Kromě nejisté chutnosti mne nezvládly ani nikdy pořádně nasytit. Věděla jsem, že jsou výživné a pro mnohé tím nejlepším. Já se toho ale raději zdržela.
Utrhla jsem si tedy kus svaloviny a popotahla si jej asi metr od mrtvého těla, abych Zantemu uvolnila přístup ke všem částem těla. Nejistě jsem na něj prohlédla a pustila se do jídla. Instinktivně jsem ho ale stále sledovala, zatímco mi teplé kusy masa putovaly do žaludku utišit můj hlad.

Zadýchaně jsem pokračovala kupředu, protože srna byla opravdu rychlá. Náhle jsem ji viděla jak srna zapadla mezi křoví a skácela se k zemi. Zante ji sundal! Nepovolila jsem ovšem v rychlosti, chtěla jsem mu s ní pomoci. Ještě že jsem to tak udělala. Uviděla jsem Zanteho držícího srnu za nohu ta úporně, až se zvíře zděšeně bránilo ze všech sil. Chudák Zante schytal pár nehezkých ran. Zatraceně, vždyť ho zkouší umlátit... Zavrčela jsem a jedním skokem se dostala dostatečně blízko k naší oběti. Bez přemýšlení jsem se ve skoku srně zakousla přesně do krku a stáhla jí tak dolů i hlavu, kterou držela do té chvíle zvednutou. Byla jsem ale moc lehká a malá, abych ji tam udržela dlouho. Držela jsem ji všemi silami a ucítila v tlamě krev. Nebyla jsem si jistá, zda se mi podařilo trefit tepnu, nebo ne. V okamžiku mi srna vyklouzla, sklapla jsem čelist naprázdno a dostala od srnčího spárku pěknou ránu do hrudi. Rychle jsem se nadechla a pokusila se po ní skočit znovu. V tuhle chvíli už byla srna zacákána krví, která jí vytékala z krku. Bylo znát že slábne, ale sama bych ji stále nedodělala. Když na ni skočíme oba, možná ji udržíme na zemi dost dlouho aby vykrvácela. "Potřebujeme větší váhu, aby zůstala na zemi!" křikla jsem krátce na Zanteho a vrhla se na srnu znovu, doufala jsem, že mě v tom nenechá a pomůže mi.

Pohlédla jsem na Zanteho zalehajícího do porostu a zhluboka se nadechla. Fakt jsem teď nechtěla sama sebe ani jeho zklamat. Soustřeď se sakra. Napomenula jsem sama sebe a opět se mi v hlavě ozval otcův hlas. "Srna moc dobře ví, že je kořist. Přemýšlej tak, jakobys byla v nebezpečí, někdo by tě mohl ulovit třeba i jen tak pro zábavu. Sleduj svoje instinkty, všichni to v sobě máme." Potřásla jsem hlavou abych zahnala slzy a soustředěním zatnula zuby. Rychle jsem se otočila, abych svou chvilkovou slabost neprozradila Zantemu a pustila se do houštin.
S čenichem u země jsem pomalu kráčela lesem, sem tam jsem udělala pár rychlejších kroků, nicméně jsem musela dávat pozor, abych nešlápla na jedinou větvičku, nebo cokoliv co by mne mohlo prozradit. Očima jsem propátrávala podrost. Nasála jsem opět okolní pachy a ztuhla. Byla blízko. Srna.
Oči se soustředily na jakýkoliv pohyb v mém okolí, Podle směru větru jsem tušila kterým směrem by srna měla být. Pokračovala jsem pomalu dál a jak jsem se soustředila na své okolí, nevnímala jsem kam šlapu. Noha mi sjela na kluzkém podloží a zavrávorala jsem. V tu samou chvíli vystrčila srna hlavu z křoví přímo vedle mne. Nezaváhala jsem ani na chvíli, musela jsem ji hnát hned teď. Nebo bylo po večeři.
Pustila jsem se za ní plným tempem a manévrovala tak, abych ji udržela ve směru který jsem potřebovala. Srna byla mladá, mrštná a zatraceně rychlá. Stíhala jsem ji jen díky dobrému terénu, poměrně rovná měkká lesní půda mi dost pomáhala.
Už jsme se blížily společně se srnou, teď téměř bok po boku, jako staré známé přímo k místu kde byl schovaný Zante. Zvolnila jsem a připravovala si zbytek sil, abych mu pomohla srnu skolit. Tak jestli tohle nevyjde, tak už doopravdy netuším..

Zamyšleně jsem na něj pohlédla a zkusila se realisticky podívat na to, zda mám sílu tu srnu strhnout. Nebyla jsem zase ale moc rychlá. [/i]Jenže Zante určitě váži víc než já, bude mít výhodu. Bude lepší když mu srnu nadeženu a pak mu případně pomohu.[/i] Tak a měla jsem rozhodnuto. Srna zatím nebyla vidět, takže jsme měli i čas a na nějaké taktizování. "Myslím že budeme mít lepší šanci když ti ji nadeženu, budeme mít moment překvapení." Vyčkávala jsem jak na to bude reagovat. Už jsem si očima vyhlížela cestu, kterou se vydám srnu hledat. V našem okolí bylo spoustu houští a okraj lesa nám dával velkou možnost sledovat srnu na otevřeném prostoru, kdyby bylo nejhůře. V lese byly ty potvory mrštné a rychlé, takže bylo těžké je sledovat. Ale začínala jsem mít pocit že se nám lov vydaří na první dobrou. "Mohl bys zůstat zde, najdu ji a přiženu postupně blíž, tady máme výhodnou pozici." Přešla jsem plynule v myšlení do mluveného slova.

Zante na to neodpověděl, ale držel se za mnou. Brala jsem to tedy jako souhlas a známku toho, že měl nejspíš taky hlad. Zpomalila jsem, abych mu byla po boku a jakmile jsme se dostali do postupně houstnoucího porostu. Moje pohyby se zpomalily až k tichému plížení, zbystřovaly mi instinkty lovce. Muselo se nechat, že lovu mne otec naučil dobře. Využívat své nenápadnosti, momentu překvapení a síly. Nesměla jsem se nechat kořistí unavit, nebyla jsem pronásledovatel. Pokud se mi nepovedlo složit ji na první skok, většinou jsem to vzdávala. Chce to najít ideální výchozí pozici pro útok, val, křoví, cokoliv... z přemýšlení mne vytrhl náhlý závan větru a pach který s sebou přinášel. Pohlédla jsem úkosem na Zanteho a pro sebe se usmála. Máme tě... Ucítila jsem pach zvěře, nejspíš srny. Nebyl příliš silný, ale byl. Obrátila jsem se na Zanteho s nevyslovenou otázkou. Složíme ve dvou srnu? Prohlédla jsem si svého společníka. Byl jistě silnější než já, ale stále mladý. Nechtěla jsem ho jakkoliv podceňovat, ale nevypadal jako zkušený lovec. Mohla jsem se ale plést. Sama jsem se o srnu pokusila jen jednou a odnesla jsem si z toho dost ošklivé zranění. Jenže to jsi byla zesláblá po zimě, nevyspalá, hladová a srna byla silná dospělá samice, která se zvládala ubránit tobě podobným už několik let. Moc dobře věděla co dělá, narozdíl od tebe. Vynadala jsem si v duchu. Stále jsem s nevyřčenou otázkou hleděla přímo na Zanteho.

Pokývala jsem hlavou. Znělo to rozumně. A rozumné věci byly teď přesně to, co jsem potřebovala. Kromě toho upustit ze sebe stress z předchozích minut. "Zajíc zní dobře. Nebo králík, to je fuk. Teď bych snědla i starého veverčáka." Poslední větu jsem dodala tišeji, aby ji nezaslechla Tekka. Na tu jsem se otočila hned po pronesení těchto slov. "Tak třeba zase někdy." Kupodivu to znělo dost přesvědčivě. Na nic jsem nečekala a rozklusala se mezi sněhovými vločkami směrem k blízkému lesu. Kde jinde by se mohla naše budoucí večeře asi schovávat? Ohlédla jsem se na Zanteho. Ulevilo se mi natolik, že jsem úplně cítila nával energie. Přidala jsem na tempu a to už jsem běžela klidným cvalem. Natahovala jsem štíhlé tělo v klidných skocích. Bylo to jako balzám na duši. Věděla jsem, že moc dlouho nevydržím, proto jsem tempo nijak nepřeháněla, držela si klidný dech a zbytečně se nevysilovala. Les se blížil velmi rychle, nebylo to od těch divných kamenů nijak daleko. Zatím jsem žádný pach necítila, ale spoléhala jsem na to, že přijde.
=>>> Owilah

K mému překvapení bylo zakručení zjevně hlasitější, než bych čekala. Zante se ke mě přiblížil a usadil se naproti mě. Zahanbeně jsem se pousmála. "Tohle byl stoprocentní hladový žaludek." Snažila jsem se na sobě nedat znát nervozitu. Jak mu mám vysvětlit svoji reakci? Naštěstí moje uvažování přerušilo promluvení našeho společníka. Pohlédla jsem na mizejícího Emryse. Naklonila jsem hlavu ke straně a pohlédla na Zanteho. "Chceš jít s ním? přeci jsi taky chtěl najít alfu?" Nabídka to byla ode mne štědrá, bála jsem se totiž hned dou věcí. zaprvé mě může jako tuláka vyhnat ze svého území a zadruhé tam může být spousta vlků. A nemusí být zrovna tak v pohodě jako tihle dva.

Tiše jsem si prohlédla všechny tři stojící kolem mne. Stále jsem si je držela od těla a zůstávala o krok vzadu. Asi jsi nebyla právě zdvořilá. Napomenula jsem sama sebe.
Omluvně jsem se tedy podívala směrem k vlčici a opět si bolestně uvědomila jak mám oproti ostatním vlkům krátké a nezajímavé jméno. Bez rodiny, bez původu, bez smečky. "Omlouvám se, jsem Peithó." Prohodila jsem směrem k ní, ale z mého hlasu bylo lehce znát, že se do žádného kamarádíčkování pouštět úplně nehodlám.
Otočila jsem svůj pohled zpět k Zantemu. Jeho odpověď mne překvapila. Věděla jsem že můj otec něco takového ovládal a já sama jsem občas pocítila něco, čemu jsem říkala spíš pátý smysl. Naklonila jsem zkoumavě hlavu ke straně. Musím ho požádat, aby mi řekl více. Nechtěla jsem jim teď narušovat konverzaci s Tekou, která je samozřejmě oba zaujala. Lehce jsem se ušklíbla. Vlci mají hold rádi nevšedně vypadající vlčice. Malinko mne píchl osten žárlivosti. Teka byla sebevědomá mladá vlčice, která navíc zaujala na první pohled. No upřímně, i Zante a Emrys nevypadali úplně jako já. Každý měl nějaký zvláštní znak.
Moje přemítání přerušilo další zakručení v žaludku. Dělala jsem sice jakoby nic, ale bylo mi dost jasné, že tohle museli slyšet všichni. Začala jsem i uvažovat že se od skupinky odpojím, abych si sehnala něco k jídlu.

Chtěla bych poprosit o rozdělení % a to 10% do rychlosti, 5% do obratnosti
Díky moc

Zapsáno

Nechápala jsem v tu chvíli naprosto nic.
Nikdo si mne přespříliš nevšímal, což pro mne bylo v tu chvíli to nejlepší co snad mohli udělat. Zante i Emrys se soustředili na nově příchozí vlčici a když se mi začal zrak rozjasnovat, uvolnovaly se mi postupně i svaly. Křeč ustala a konečně jsem mohla jasně uvažovat. Pohlédla jsem omluvne na vlčici, ale neměla jsem v úmyslu jí skákat do řeči. Napřímila jsem se, nicméně stále zůstala opodál.
Její láva mne zaujala, oproti ní jsem své schopnosti nebyla sto používat zatím nijak prakticky. Ale jedna věc mne zarazila a musela jsem se zeptat. "Každý z Vás má magii, jinou magii?"
Střihla jsem ušima do stran. Podívala jsem se opět na onu vlčici. "jo a omlouvám se, nejsem zrovna zběhlá v navazování nových známostí.." stále jsem cítila stress pulzující mi tělem. Víc už nepotřebují vědět. To že jsem se seznámila s prvními příslušníky mého druhu až v tomto věku nebylo nejspíš nic co by zde bylo normální. Skvělé, pokud si doteď nemysleli že jsi blázen, tak máš po reputaci....

Dál jsem jen seděla opodál a naslouchala všemu co říkali. Emrys vypadal jako dobře vychovaný vlk, žádný divoch. Byl možná jen o trochu mladší než já, ale vůbec by mi to tam nepřipadalo. Stále jsem si prohlížela zaujatě jeho křídla, v životě jsem nic takového neviděla. Počkat co? Šlehla jsem očima po Zantem a v ten moment jsem si hrozně přála umět komunikovat v myšlenkách. To se snaží si založit vlastní smečku, nebo chce jen být zadobře s členem smečky o kterou má zájem. Má to nějaký důvod, nebo je jen zdvořilý a chce udělat něco pro dobro jiných vlků, nebo... z přemýšlení mne vytrhl další cizí zvuk. V tu chvíli už toho na mne bylo za jeden den příliš. Vlčice, která vylezla z křoví na začátku nedalekého lesa a došla bez jakéhokoliv varování až k nám nepozorovaně, vypadala divně. Byla cítit divně a v neposlední řadě i divně mluvila. Tentokráte jsem vycenila zuby během okamžiku, ostře štěkla a po vlčici vystartovala. Přihrbeně jsem k ní přiskočila. Zatraceně kolik vlků se dá na tak malém území potkat za tak krátkou dobu?! Byla jsem vyděšená, ačkoliv bych si to nikdy nepřipustila. Zanteho jsem bez problému přijala jako sobě rovného, jenže vypadal a choval se jako vlci které jsem znala. Narozdíl od těchto dalších. Zahanbeně jsem přestala vrčet, když mi došlo, jaký je důvod mého vystartování po vlčici, nicméně jsem beze slova poodešla o nějakých deset metrů stranou. Stále jsem ji sledovala a ostražitě stála až u prvního z balvanů tvořících ruiny. Dál už jsem ustoupit nemohla, což mne znervoznovalo ještě víc. Vypadala jsem jako bych měla v hlavě o kolečko méně, jak jsem zdánlivě bez jakéhokoliv důvodu vyšilovala. Seber se, sakra. Jsou to všechno jen vlci. Jako ty. Nic se neděje. Zhluboka jsem dýchala s ušima přilepenýma k hlavě a viděla jsem rozmazaně, jak se mě zmocnil stress.