Příspěvky uživatele

Beze slova jsem se jen zazubila. Kdyby věděl jak si pořád hlídám únikové cesty a nejsem si jistá kýmkoliv kolem sebe, možná by změnil názor. Naklonila jsem hlavu ke straně. "Nebudu se hádat s očividným profesionálem přece."
Jeho zívnutí bylo tak nakažlivé, že jsem měla co dělat, abych udržela čelisti zavřené. Uznávám, taky by nebylo špatné se natáhnout a na chvíli se prospat. Překvapilo mne ovšem, jak se zatvářil nervózně a najednou otočil. Pohlédla jsem stejně jako on na strom nad námi. Aha, jasně. "Bojíš se, že je tohle území něčím zvláštní?" Zamyšleně jsem hleděla na větve stromu. "Nemůžeš být vzhůru navždy.." Konstatovala jsem pouze fakta. Mírně jsem se pousmála. "Můžu zůstat vzhůru a vzbudit tě, jestli chceš.." Nabídla jsem pomalu.

Lehce jsem se zazubila. "Ty neumíš plavat?" Ale v okamžiku mi to přišlo vllastně logické. Nepotřeboval umět plavat, mohl vodní plochy, řeky a jezera přeletět. Navíc to bylo i mnohem bezpečnější. Ale v létě v horku není snad nic lepšího, než si namočit srst v chladné řece. Zahleděla jsem se mezi stromy a pochopila, že s rozpětím křídel jaké má nemá šanci se mezi ně vejít. "To chápu, co vídá jeden běžně mu pak nepřijde zvláštní, nebo nějak odlišné." Zahleděla jsem se na oblohu nad námi. Jak vysoko je vlk schopný doletět?
Vrátila jsem se očima zpět na Rowa právě ve chvíli, kdy dokončil poslední větu. Kdybych mohla, možná bych zrudla. Zamaskovala jsem překvapení uchechtnutím. "Vždyť to říkám, to co přijde jednomu běžné, je pro ostatní vzácné." Zahleděla jsem se detailně na kresbu na jednom z balvanů, jako bych nikdy žádný předtím neviděla.
"A sebevědomí se snadno hraje, horší je ho opravdu získat." Přiznala jsem s lehkým ironickým úsměvem.

Tiše jsem stála a pozorovala jej. Ta křídla musejí mít hroznou sílu, aby jeho tělo zvedla do vzduchu.. Byla obrovská. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jaké to je tam nahoře ve vzduchu. Ta svoboda musí být nádherná. Možná jsem pocítila lehkou závist, tu ale přerušilo jeho vypadnutí z rovnováhy. Nestihla jsem se téměř ani nadechnout, než dopadl pod balvan k zemi. Přemohla jsem touhu se rozesmát, protože jsem ho nechtěla naštvat. Stejně mi ale cukal levý koutek tlamy směrem vzhůru. Naklonila jsem zkoumavě hlavu ke straně a uvelebila se nahoře na balvanu. "Jaké to je?" Neodolala jsem tiché otázce. Prohlédla jsem znovu pomalu na jeho křídla. Víš, ne každý máme takové štěstí být něčím takovým výjimečný. Dodala jsem s lehkým podtónem jakéhosi zklamání sama ze sebe.

Můj hysterický obranný reflex nekomentoval, na což jsem byla vděčná. Naklonila jsem zamyšleně hlavu ke straně. "Nikdy jsem člověka neviděla, takže nevím. Ale netuším kdo by chtěl způsobit komukoliv tolik bolesti." Pohodila jsem hlavou a zašklebila se. "Od té doby si dávám fakt bacha kam šlapu ale." Což byla nutno dodat pravda.
Přikývla jsem. "Odpočinek by možná nebyl úplně od věci, tedy..." Zatřásla jsem hlavou. Neměla bych dávat najevo že jsem unavená, to by znamenalo dát znát nějakou slabost a to bych opravdu nechtěla.
Přerušilo mne šustění křídel. Pohlédla jsem na Rowa a poprvé si všimla křídel. Nebyla jsem zvyklá na to, že je někteří jedinci mají. Nedařilo se mi zvyknout si na tenhle zvláštní nový svět. Opět jsem si přišla trochu obyčejně, tiše jsem se usadila a sledovala ho. Něco ale nebylo pořádku. Hleděla jsem na něj s němou otázkou v očích, ale nepřišlo mi slušné se ptát nahlas. Zranění z poslední bitvy nejspíš..

Stejně jako Row jsem se zahleděla na strom stojící před námi. "Minimálně vypadá jako dobré místo k odpočinku. A ani strategicky to není špatné." Poznamenala jsem, když jsem se zahleděla na výhled. Strom určitě skýtal dostatek stínu v horkých letních dnech. Zhluboka jsem se nadechla vzduchu a cítila jsem tu něco zvláštního. "Něco na tom bude. Ale vlastně nevím jestli je to příjemné, nebo jsem z toho nervózní..." zamyslela jsem se, ale ze slov mne vytrhl jeho pohled, který byl nečekaně blízko. Automaticky se mi naježila srst a svaly se mi zacukaly. Ihned jsem se stáhla, ale bylo dost možné, že si téhle podvědomé reakce všiml. Bezva. Asociál Peitho. Pohlédla jsem rychle dolů a zahýbala onou tlapou. Věděla jsem, že pod srstí se skrývá obrovská jizva, ale vidět už nebyla. Jen odstín srsti byl v tom místě výrazně světlejší. "Chytla se mi tlapa do pasti." Pronesla jsem pomalu. A tak radši vynecháme to, jak jsem se z ní několik desítek hodin nemohla dostat a v horku málem vypustila duši žízní, ne? "Občas na to zapomínám, ale na kamenech mi ten jeden dráp přeci jen chybí. Dá se na to ale zvyknout." Lehce jsem se pousmála a zas se zadívala na strom. "Jak dlouho tady musí tenhle obr stát..?" Rozhodla jsem se odvést téma řeci na něco jiného.

Zcela upřímně jsem zůstala stát jako opařená. Pokud jsem byla předtím v šoku z pojmu armáda, teď by se mi čelist měla dotýkat země. Neříká mi nic jediné stvoření o kterém mluví. Samozřejmě kromě medvědů. Ty jsem znala, naštěstí jsem je zahlédla párkrát a jen z veliké dálky. Stopy jsem ovšem potkávala jeden čas dost často a ani to nebyl příjemný pocit. Tiše jsem si odkašlala a pustila se znovu do pohybu. Chvíli jsem zahanbeně mlčela. Znáš toho tak málo Peith. Tak strašně málo. Byla jsem ráda, že moje překvapení přerušil výzvou k běhu. Byli jsme opravdu dost blízko. Co se stane až budeme v cíli? Řekneme si že: "Páni to je pěkný strom, tak ahoj"? Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, bylo příjemné s někým takhle více mluvit. "Čekáš že najdeme něco více než strom?" Zasmála jsem se tiše, ale následovala jsem ho. Díky své stavbě jsem byla o dost lehčí, než vlk po mém boku, a tak jsem nemusela vynaložit žádné úsilí stačit jeho delším krokům.

Zarazila jsem se. Doslova jsem se po jeho slovech zastavila v pohybu. Zaraženě jsem hleděla pár vteřin před sebe. Otec. Vyhnal. Servali. Zhluboka jsem se nadechla a dala se opět do pohybu. "Nevím jestli být z tohohle zmatená, nebo znechucená. Co musí syn provést aby ho jeho otec měl právo vyhnat z prakticky vlastní rodiny?" Tiše jsem zavrčela. Možná to byla až přehnaná reakce. Nicméně pro mne byla adekvátní. Potřásla jsem hlavou, abych to téma setřásla. "Nemusíš odpovídat. To bylo spíš...no prostě mi to uteklo."
Zastříhala jsem zaujatě očima při zmínce o armádě. "To jako existují armády vlků?? Prosím?" Zazubila jsem se. "Jasně proč ne, chtěla jsem poznat svět. Tak tady přichází momenty překvapení." Naklonila jsem ale na konci zmateně hlavu ke straně. "Takže se je teď snažíš najít?" Trochu mi to nesedělo. Někdo kdo někoho hledá, vypadá jinak. Než jsem domluvila, dělila nás od stromu pouhá desítka metrů.

Neodpustila jsem si to a tlumeně jsem se zasmála. "Jasně a pak se divíš, že tady všichni spí. Přitom jsi profesionální uspávač." Zamyšleně jsem mu pohlédla na záda. To si dokážu představit. Sice měli za zády starší vlky, ale zároveň byli odkázáni jen sami na sebe. Štěňata. To je síla. Teprve mi začalo docházet jak náročné to pro něj a sourozence nejspíš bylo.
Zamyšleně jsem se zahleděla do dálky. Už jsme byli za polovinou jezera a strom před námi se zdál každým krokem větší a větší. Vlastně. Něco takového. Pousmála jsem se.
"Starý, moudrý, neústupný a tvrdohlavý. Nikdy neustoupil, dokud jsem neuspěla. Ukázal mi věc jednou, někdy ani to ne a nechával mne dělat chyby. Ale chyby pod dozorem jsou něco jiného než ty opravdové." Zasmála jsem se. "A rád mluvil. O všem co bylo kolem. Bylo to jako kdyby vědomosti byly všude kolem mě a pořád. Hezky jsme si ty role měli vystřídat. On mne chránil, dokud jsem byla slabá. Ale když zeslábl on, já nebyla ještě dost silná." Pohled se mi stočil opět ke stromu. Ale takhle to prostě na světě chodí. "Připravil mě na to že tu jednou nebude. Dřív jsem byla smutná, když o tom mluvil. Teď ale vzpomínám s úsměvem." Tiše jsem se usmála a najednou se zarazila. Zase meleš! Omluvně jsem pohlédla stranou.
"Promiň, já jsem se nechtěla takhle rozpovídat." Naklonila jsem hlavu na stranu.
"Můžu..." nervozně jsem se ošila. "Se zeptat proč jste se rozdělili? Nebo jsem si nikoho tedy nevšimla." Bylo mi do toho prd, samozřejmě. Vyzvídáš a ještě moc mluvíš. Šikulka Peith.

Pokračovali jsme pomalu podél jezera. Naštěstí to vypadalo, že na téhle straně nás žádné bahno nečeká. Ale nechtěla jsem to zakřiknout.
Naklonila jsem hlavu lehce ke straně. Takže ani život ve smečce není žádná pohádka.. Přišlo mi to hrozně zvláštní, jak úplně obrácené osudy mohou vlci mít. Tiše jsem se zasmála, i když se to zrovna nehodilo. "Velký bratr, velká chůva." Pohlédla jsem na něj, abych zjistila jestli to nebylo přes čáru, ale do obličeje jsem mu neviděla. Jestli to ale jejich pouta utužilo tak jako to bylo u mě s otcem...
Chvíli jsem zvažovala, jestli je dobrý nápad se ptát. Nakonec jsem se rozhodla lehce riskovat. "Takže vztahy se sourozenci byly dobré?" Chvíli jsem měla chuť sklonit hlavu, ale potlačila jsem to a nechala hlavu s klidným výrazem vzhůru. No a co, když už se svěřuju já...

Hlavně nebude tak krátká vzdálenost od jednoho břehu k druhému. Pomýšlela jsem si, ale nechtěla jsem vypadat že si hraji na chytrou. "O ledovou vodu opravdu zájem nemám, možná tak v letním horku bych si to vyzkoušela. Možná.." Blabolila jsem, ano. Protože jsem byla nervózní z toho, že jsem se vlastně svěřila. Zavrtěla jsem mlčky hlavou a chvíli byla zticha. Sestry, bratři... rodiče... bodlo mne u srdce, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát. Lehce jsem pozvedla hlavu vzhůru a dál si klidně vykračovala. Nechala jsem ho jít o hlavu napřed, zcela sobecky z praktických důvodů. Pomalu jsem se nadechla. "Matka byla slabá když jsme se narodili. Sourozenci nepřežili první týden, matka zemřela než jsem se naučila lovit. Nepamatuji si na ni. Vychoval mne otec. Byl to starý moudrý vlk, který nás zplodil nezvykle pozdě." Nedala jsem na sobě příliš znát, jak je to téma bolestivé. Potřásla jsem hlavou a nadechla se k dokončení. "Zemřel když jsem byla nevycvalane pubertální štěně. Stihl mne naučit strašně moc, na to jak málo měl času. Teď vím že byl tak tvrdý a neústupný, protože věděl že je to zapotřebí." prohlédla jsem na Vlka vedle sebe a zastyděla se. Přerušila jsem ho v řeči o jeho rodině. Vážně Peith. Úplně mistr v konverzaci. Sakra.
Potřásla jsem hlavou a s mírným úšklebkem pokračovala. "Spousta sourozenců zní jako hodně práce pro rodiče. Nevím ale jak to ve smečkách funguje. Pro někoho jako já je to noční můra. Žádné soukromí, pořád spousta hluku a spousta osobností které je třeba poznat a vědět jak s nimi mluvit." Ušklíbla jsem se. Jo, tak to by mi vážně nešlo. Nepoznám ani jestli tenhle vlk vedle mluví pravdu nebo ne. "Nebo se mýlím? Opravuj mne".

Stejně jako Row jsem se zasmála. Už o dost uvolněněji než na začátku než přišel, nutno říci. "Ryby si taky nechtěly povídat..?"
Další otázka mne ale zarazila. Přemýšlela jsem popravdě, kolik na sebe toho chci říct. Ve výsledku pravda není nijak extra zajímavá a žadné slabiny tím neukážu. Lehce jsem polkla nervozitu a pohlédla směrem stranou.
"Nejsem tady dlouho. Vlastně tohle území teprve prozkoumávám. Takže spoustu času mi zabere jen přejít z jednoho místa na druhé. Občas něco ulovit, nebo se vyhnout vlkům v dálce, protože nechci problémy..." Zadumaně jsem se zahleděla do dálky. Pojď Peitho, jen to řekni. Ve výsledku ze mě vyšel jakýsi kašlavý smích. "Reálně jsi čtvrtý vlk v životě, se kterým mluvím." To by asi tak shrnulo moji situaci.
Z přemítání o mojí situaci mne vyrušil pohled na strom, o kterém mluvil. Přikývla jsem, pomalu a s rozmyslem. Prohlédla jsem si břehy jezera a ušklíbla se. "Jasně, proč ne. Jen snad nezapadnout nikde do bažiny." Mezitím co jsem očekávala odpověď jsem přemítala, co by bylo horší. Obejít jezero, nebo ho zkusit přeplavat, ačkoliv vzdálenost vody zkresluje. Zdá se to kousek, ale?

Podívala jsem se vedle něj na jeden z kamenů, které se pomalovaly u jezera. "Tě podceňuje, já vím.." Pronesla jsem směrem ke kameni. Zvedla jsem pohled zpět. "Nejsem šílená, jen jsem prostě...zvyklá být sama. " Ušklíbla jsem se nad tou větou. Pokud jsem doteď nezněla jako asociál, teď jsem to rozhodně vylepšila.
Jeho klidná reakce se mi líbila. Mohl si rýpnout nebo to myslet nějak ironicky. Ale to jak to vzal vážně, je fajn. Naklonila jsem hlavu ke straně. "Tohle zní docela fér." Pronesla jsem zamyšleně. Poposedla jsem si o kousek stranou, začínala jsem mít ztuhlé svaly. "Nebudu ale dobrý společník.." Ušklíbla jsem se. V mém vyjadřování tohle znamenalo přijmutí jeho nabídky. V hlavě se mi vybavil nesouhlasný pohled mého otce, ale podařilo se mi ho zatřesením hlavy vyhnat. Věděla jsem že by se mu tohle nelíbilo. Ale to by se mu nelíbilo spoustu věcí, které jsem za ty roky udělala. Je načase se naučit žít podle svého úsudku, přece...

Tiše jsem se zasmála. Spíš sama pro sebe. "Jo, to by byla záživná konverzace, kdyby ti říkali všichni celým jménem..." Pronesla jsem lehce ironicky. Poznámka o osamělosti zněla tak skoro soucitně, že jsem napřímila hlavu. Na nezávislosti jsem si zakládala. "Žiju o samotě víc než polovinu života, vlk si zvykne být sám velmi snadno." To mi ale neznělo moc přesvědčivě. "Akorát kameny a pařezy mi teda většinou neodpovídají když si chci popovídat..." Dodala jsem se smíchem. Podezřívavě jsem si jej prohlédla. Nevypadá že by měl problém lovit. Vypadá dokonce o dost větší než já. A ještě to brnění... V tu chvíli mne něco napadlo. "Jestli to má být chrabrá nabídka k ochraně, tak tě ale odmítnu. Postarám se o sebe bez problémů sama." Odvětila jsem odměřeně se vzdorovitým pohledem.

Napětí svalů se mi mírně uklidnilo, čím víc mluvil, tím víc jsem se uklidňovala. Znovu jsem se pobaveně ušklíbla, když ze sebe šel očistit zbytek rybníkových ozdob. Neodpovídala jsem, protože jeho očista nepotřebovala komentář ani žádnou poznámku. Uh, dobře. Tomu říkám dlouhé jméno. "Co je tohle, území dlouhých jmen? Tak tady jsem asi blbě." Potřášla jsem nechápavě hlavou. Opět mi přišlo moje jméno obyčejné, krátké a nezajímavé. Paradoxně mi to vyhovovalo a to hodně. Být šedým stínem byla nejvýhodnější pozice, kterou jsem si mohla v životě přát. "Jsem Peithó a máš štěstí že jsi tu vůbec někde někoho potkal." podotkla jsem. "Za dobu co jsem zde jsi druhý vlk kterého jsem potkala. Ne že bych si tedy stěžovala." Naklonila jsem zamyšleně hlavu ke straně. "Kde jsi ti tedy bohužel úplně nepomůžu. Vím že tu sídlí smečka, ale nenašla jsem jejich tábor, nebo alfu. Ne, že bych někoho vůbec hledala ovšem." Tiše jsem se zachechtala.

Z klidného pití vody mne vytrhl křik. Kus stranou pil jiný vlk. Doprčic.. Podezřívavě jsem trhla hlavou vzhůru a automaticky se přikrčila. "Jasně, hej ty tam zní jako správný oslovení cizince.." Zamručela jsem si pro sebe. Než jsem ale stihla zareagovat, vlk se jakýmsi způsobem sám vykoupal ve studené vodě. Pobaveně jsem sledovala, jak sebou plácá jako ryba na suchu, brnění které měl na sobě tomu nejspíš úplně moc nepomáhalo. Neudržela jsem se, ale nahlas jsem se uchechtla když se vydrápal ven. Jo tak tenhle vypadá fakt komicky. Držela jsem si ale stále přihrbený postoj, kterým jsem naznačovala ať si nechá odstup. Úplně nemám v plánu se přátelit a plácat se s ním ve vodě. Snad to pochopí. Při jeho otázce jsem ale nechápavě naklonila hlavu ke straně. Usnout? Očima jsem si nenápadně prohlédla okolí, abych měla přehled kudy se případně vydat, pokud by nebyl přátelský. "Běžně uspáváš ostatní vlky?" Pomalu jsem se posadila, stále ovšem lehce napnutě. "Než začneš zkoumat můj spánkový režim, nebylo by dobré vědět kdo jsi?" Mimoděk jsem se lehce uchechtla a pobaveně tenhle komický výjev sledovala.