Příspěvky uživatele

Isla se zastavila a poskočila.
Někde za sebou slyšela další známý hlas.
třeba to nebude tak hrozné, jak si myslela!
Byla nadšená.
Zase vidí svou rodinu!
Ani si nevšimla, že jí lehce svítí čumáček.

Poté však přišla ta otázka.. "co jsi dělala?"
Nechtělo se jí vymýšlet různé záživné odpovědi, a tak radši mluvila narovinu.
Přecejen to byl její táta.

Víš... Já si to vlastně nepamatuju. Co jsem dělala. Jaksi jsem toho hrozně moc zapomněla.
Sedla si a poškrábala se za uchem, přičemž musela lehce roztáhnout křídla, jinak by to nešlo.
Upřela na tátu smutný pohled a sklopila hlavu.
Nebyla na to pyšná.
Jak toho mohla tolik zapomenout? A jak to, že neví, proč to zapomněla?

Sice se snažila o pomalou a klidnou chůzi, ale tlapky jí po měkké trávě kmitaly rychleji, než by bylo důstojné.
Téměř ke svému otci běžela, ale zároveň měla chuť schovat se za Icara, aby jí dělal mluvčí.
Isla byla velmi nervózní a zároveň nadšená.
Marně si snažila vzpomenout na některý ze scénářů, co si připravila v hlavě- z nervozity tam měla úplně prázdno.
Mrskla ocasem a zamračila se.
Slabá, nervózní, pitomá vlčice! Je to jen setkání s rodinou! Oni tě znají! Nemusíš se bát!
Na chvíli se zastavila a sama pro sebe si pokývla hlavou. Toto zvládne.
Čím více se blížila k Diegovi, svému otci, tím více zpomalovala, až před ním nakonec úplně zastavila.
Zírala na něj a chvíli jen otvírala a zavírala tlamu, neschopná ze sebe cokoliv dostat.
Nakonec z ní vyšel jen neidentifikovatelný pazvuk, co znamenal pozdrav, omluvu i nadšení.
V očích se jí zračila hluboká omluva za své chování.
Ocas měla nerozhodně na půl cesty mezi stažením mezi nohy a hrdým čněním do výšky, avšak křídla byla kdykoliv připravená roztáhnout a hanbou utéct.
Slabochu!, nadávala si v myšlenkách a pohla ušima.
Horší znovu-setkání si nedovedla představit.

Isla se s hlavou nakloněnou dívala na malého dráčka a potom vstala a zatřepala hlavou.
Byla celkem ráda, že se mláděti zalíbil Icarus. Byl to její kamarád- nebo alespoň za to ho považovala. Navíc ona by se o mládě nejspíš neuměla dost dobře postarat.
,,No.. já se s vámi asi bezy rozloučím. Ráda bych zkoumala, jaké krásy tento svět nabízí."
Protřepala křídla a podívala se na Icara.
"Zkus se nedostat do průšvihu..", vycenila zuby ve vlčím úsměvu a poté se rozhlédla po palouku.
Hledala onoho vlka, který jí byl otcem.
Chtěla si s ním ještě popovídat.

Isla se dívala na oblohu, která již byla normálně modrá, a měla lehké výčitky.
Tak obrovské zvíře a muselo snést tolik bolesti, než uteklo.
Bylo jí ho líto.
Zatřepala hlavou a mrskla ocasem.
Neměla by nic takového cítit.

Obezřetně se rozhlédla a stále hledala hrozby pro jejich vejce.
Také se pohledem chvíli zastavila na rohatém vlkovi, který se vedle ní postavil a nazval jí jeho dcerou.
Srdce jí tlouklo o něco rychleji než normálně.
Tak ráda by poznala svoji rodinu... pamatovala si toho jen málo. Byla dlouho pryč.

Ovšem na to bude čas později.
Nyní její oči upoutal pohyb, který vydalo samo vejce.
Přilétla k němu a očuchala ho.
Potom ve vlčím úsměvu vycenila zuby na Icaruse a lehce do něj drbla křídlem.
"Jsi pohodě?"
Lehce zatřelala křídly je poslušně složila na svém těle.
Znovu několikát přičichla k vejci a poskočila.

"Vy dva jste sladcí! Jako dvě hrdličky!"
Isla se rozplývala nad Icarem a Zachem a obezřetně se k nim přibližovala.
"Máš v tom trochu bordel, Zachu. Můžu ti tak říkat? Já vaše cosi, co mezi sebou máte, respektuju a nehodlám se mezi vás plést. Jen jsem tady s Icarem podnikla menší výpravu, ze které je teď celkem průšvih. Což mě dostává k dalšímu problému- a to tomu velkýmu hadovi, takže prosím pěkně, nech si své žárlivé sklony na potom a pojďme už s tou stvůrou něco udělat! Potom si můžeme v klidu sednout a promluvit si, jo?
Mrskla ocasem a nervózně se podívala na vlky okolo a na plaza.
Nebýt jich, nebyl by tu ten had. A nebýt šamana, nebyli by ho přivedli- a další vlci by nebyli v ohrožení.
Sama sebe se ptala, jestli si někdy přestane klást za vinu, pokud se zde někomu něco stane.

Protáhla si křídla a potom se s výskokem vznesla do vzduchu.
Neletěla přímo, ale kličkovala, zatáčela a dělala vývrtky, aby ji plaz- nebo kdokoliv, kdo by se snažil jí ublížit- měli co nejmenší šanci.
Zamířila k levému křídlu a doufala, že se jí podaří ho poranit s pomocí drápů a zubů.
Byla to však jen otázka štěstí a reakcí plaza.
Nevěděla, jestli bude její rychlost dostatečná.

Isla poslouchala rozmluvu mezi vlky a odhadla, jaké city chovají k Icarovi.
Naklonila hlavu na stranu a podívala se na nyní zaujatého hada.
,,Prosím tě, odnes to vejce do bezpečí," upřela prosící oči na skvrnitého společníka, Icara, a pošťouchla předmět k němu.
Potom nejistým krokem, ale s odhodlaným pohledem, přešla ke hříchům.
,,Co mám dělat?"
Neustále sledovala situaci okolo a zvažovala, kde by mohla být nápomocná.
Nechtěla dělat nic bez svolení této čtveřice, kteří vypadali sehraně a očividně už měli plán. Nechtěla jim to nijak překazit.
Plaz byl nyní největší hrozbou pro všechny okolo. Bylo potřeba se ho zbavit.

Islu udivovalo, kolik vlků znalo Icaruse a bez váhání- i když s otázkami- se přidalo na jejich stranu.
Nyní už to nevypadalo tak bledě.
Vlastně nastal velký zvrat a dokonce zde přibylo pár dalších tvorů, i když stále jí nebylo jasné, jak.
Ovšem stále zde byla hrozba rozzlobeného plaza.
Podívala se na oblohu a spatřila bílého okřídleného vlka, co zkoušel své štěstí- a zároveň jim získával čas během jejich nerozhodné debaty.
Nerozhodně přešlápla a zvažovala, co udělá.
Nechtělo se jí nechávat vejce samotné jen s Icarem v okolí tolika neznámých vlků, co by ho mohli chtít pro sebe- ale zároveň získala již dostatek sil, aby mohla pomoci tomu jednomu odvážlivci.
Příčilo se jí, že by proti hadovi bojoval sám.
Znovu se rozhlédla kolem a zatřepala křídly.
Nejlepším řešením se zdálo, dostat plaza na zem- zde by proti němu měli největší šanci, protože ne každý měl křídla.
Ovšem to znamenalo mít někoho, kdo by odnesl vejce, aby nepřišlo k úhoně.
Přejížděla pohledem po všech a zvažovala své další kroky.

Isla si protřepala křídla, pomalu se zvedla a lehce položila vejce mezi ní a Icara.
To si myslí, že se za svou kořist nebudou rvát?
Krátce pohlédla na oblohu a poté zrak zaměřila zpět na skupinu vlků a snažila se odhadnout, co plánují.
Moc dobře slyšela jejich slova a věděla, že situace ní a Icara není nejlepší.
Kdyby teď museli uletět, tak by moc daleko nedorazila.
Natočila hlavu na stranu a mávla ocasem. Pevně věřila, že Icarus se rozhodne stejně. Nebo v to alespoň doufala.

Isla přivírala oči a sledovala krajinu pod nimi. Na louce spatřila několik teček, které se každou chvíli zvětšovaly, až v nich poznala vlky.
Věděla, že přistání bude těžké, obvlášť s nákladem, který svírala v tlapkách. Snažila se vymyslet nejlepší taktiku, ale zatím žádné kloudné nápady nepřicházely.
Po očku se podívala na skvrnitého vlka, Icaruse, který letěl kousek od ní.
Na chvíli přitáhla křídla k tělu a přetočila se, čímž vznikla ladná vývrtka.
Snažila se ho tímto gestem uklidnit a doufala, že si to nevyloží jinak.
Poté se s obavou podívala na přibližující se louku a rozhodla se, že toto bude nejschůdnější řešení.
Byla si však vědoma, že přistání už nebude tak ladné jako její vývrtka a v duchu se na to již připravovala.