Příspěvky uživatele

Isla kroužila nad lesem a potom přemýšlela, kam jít. Měla by nějak najít brášku, ale zrovna neměla ponětí o tom, kde je.
Hlasitě zavyla a dělala větší kruhy okolo, aby kdyžtak slyšela jeho odpověď.
Její hlad byl už moc silný, a tak to vzala střemhlav k zajíci, kterého viděla popásat se na mýtině.
Tentokrát neminula.
Zuby chytila jeho zadní nohu, kterou pevně držela i přes jeho kopance a stočila se do klubíčka, protože si byla vědoma příchozího nárazu.
Ten byl obzvlášť krutý.
Udělala několik kotrmelců a zastavila se o ostužiní, jehož trny se jí zahákly o srst.
Švihla hlavou ze strany na stranu a doufala, že zajíc se zklidní. Jeho kopance byly nepříjemné.
I přes obtíže se vymotala z trnů a lehla si tak, že si packami přidržela zajíce.
Chtěla ho kousnout do krku, ale cosi v tom, jak ztuhl, jí v tom zabránilo. Čekal na to, až bude moct vyskočit.
Znovu si stoupla a švihla hlavou- i zajícem- tak, aby tvrdě narazil hlavou do země.
Potom si ho spokojeně přidržela a ukončila jeho život jedním pečlivým kousnutím.
Bojoval jsi statečně, ušáku.. pomyslela si a oblízla ho jako cenu útěchy.
Poté se spokojeně pustila do jídla, ovšem dávala pozor, jestli okolo není nebezpečí.

Prosím 1 % dát do výdrže a 1 % do síly
(A 20VB schovat do kapsy nebo banky.. chápete )

Isle vajíčko zmizelo přímo z tlamy.
Chvíli se rozhlížela, čuchala kolem, ale když ho nenašla, tak mávla ocasem. Rozhodla se jít dál a něco ulovit. Vydala se po proudu řeky a našlapovala, jak nejtiššeji mohla- a zároveň se dívala kolem, jestli nenajde další vejce.
Snažila se zachytit pachy zvěře či nějakého jiného vlka.
Potom usoudila, že v dohledu žádná potrava není.
Vzlétla tam, kde bylo méně stromů, a kličkovala nad zemí.
Bylo to nebezpečné, ale věřila, že dovede létat tak dobře, aby se kmenům vyhla.
Letěla, jak nejopatrněji mohla, když tu v dálce cosi zahlédla.
Zastavila tím, že zaryla čumák do země a udělala pár kotrmelců.
Když se sebrala, šla k té věci.
Nepatřilo to sem a nebylo to jídlo.
Lesklo se to oranžově, žlutě a červeně. Tentokrát to byly oranžové a červené puntíky na žlutém podkladu.
Opatrně to olízla. Následně vzala do tlamičky a klusala lesem a čekala, až vejce zmizí.
Rozhlížela se a poté ztuhla na místě.
Pasl se tam zajíc na nízké šťavnaté trávě.
Vajíčko příhodně zmizelo.
Isla na nic nečekala, jako blesk vyrazila s pomocí křídel k zajícovi a scvakla zuby. Bohužel jen o pár palců vedle a zajíc mrštně změnil směr.
Isla tak obratná nebyla.
Přistála, tentokrát důstojněji, a dívala se směrem, kam zajíc zmizel.
Žaludek se jí ozval tichým zakručením.
však já něco ulovím...
Zde o ní už zvěř věděla. Bylo na čase najít jiné loviště.
Vznesla se na oblohu a kroužila tiše nad lesem.

2 vejce

Isla se nejistě podívala na Argdema a na směr, kudy bráška odešel.
Přešlápla a zatřepala křídly. Nechtěla tu být s tím vlkem sama.. a její hlad sílil.
Já budu hned zpátky, jo? Odpočívej
Jak to dořekla, už se odrazila a mávala křídly. Když se vznesla nad stromy, chvíli kroužila nad lesem aby našla místo na přistání.
O brášku si nedělala starosti. Věděla, že se potom zase najdou.
Přitáhla křídla více k tělu a doufala, že to nebude moc bolet.. avšak musela ochránit blány před ostrými větvemi.
A jee.. už bych se měla naučit přistávat! pomyslela si.
Když se dotkla předními tlapkami země, podklouzly jí a rozplácla se v troše bláta, co tam byla.
Opatrně si stoupla a rozhlédla se. Byla kousek od malého potůčku.
Aspoň se konečně napiju!
Pomalu šla k potůčku a rozhlížela se kolem. Pod kořenem jednoho stromu něco zahlédla. Chvíli se tam dívala, jestli se to nepohne. Nepohlo.
Rozhodla se nejdřív napít.
Přiklusala k potůčku a hltala tu úžasnou vodu, která svlažovala její vyprahlé hrdlo.
Když skončila s pitím, potichu, jak jen to bílý vlk od bláta dokáže, se plížila ke stromu.
Obešla strom a zlevé strany a zpravé nakoukla pod kořen.
Bylo tam něco barevného a malého.
Pruhované vajíčko!
Bylo pokresleno zelenými, fialovými a modrými pruhy.
Něžně do něho šťouchla čumákem.
Nyní přes pruhy bylo trochu bláta.
Přikrčila se, aby na něj líp dosáhla a opatrně ho vzala do tlamičky.
Vzpomínala si na příběh, co jim říkal táta.
Pár dní v roce lze najít barevná vejce. Za ty poté dostane nějaké překvapení.
Bylo to poprvé, co ho našla.. ale byla si jistá, že zrovna toto je jedno z pověstných vajec.
Teď už bylo její...

Vajíčko 1

Isla přistoupila trochu blíž a s klidným pohledem se podívala na neznámého vlka. Možná kdysi nebyl neznámý. To však nevěděla přesně. Kdesi vzadu v hlavě jí přrolétlo pár velmi neurčitých a rozmazaných vzpomínek, avšak nemohla si být jistá, jestli to byl zrovna tento podivně zbarvený vlk.
Podívala se na brášku a pak si uvědomila, že na jeho černé srsti krev nejde vidět, avšak na její bílé ještě trošičky zůstaly. Zašilhala na svůj čumák a potom se podívala znovu na neznámého vlka.
Nehodlala se rozptylovat ani svítit. Její svícení nebylo určeno pro každého.
Co si pamatovala bylo, jak se ií kdysi pár vlků smálo, že to je slabá a bezcenná magie.
Přišla ještě blíže k neznámému a čekala, kam až ji nechá dojít. Natáhla krk a pomalu k němu přičichla. Potom se zase stáhla.
Neznám tě. Ty znáš nás. Kdo jsi?
Ten neznámý musel mít určitě taky hlad. Avšak její otázka vylítla dřív, než se stihla zastavit.

Isla zvědavě vykukovala spoza bráškových ocasů a přemýšlela, jak se tu vlk mohl ocitnout.
Zároveň jí hlavou běželo, že je to od brášky vyzrálé, že se jí snaží bránit- i když by radši stála ona před ním, kdyby přišel útok.
S tím bohužel nic udělat nemohla a tak jen zatřepala křídly a nasála chladný vzduch.
Rozhodla se, že nechá jednat brášku a bude jen tiše pozorovat.
Chtěla vědět, proč se tu vlk octl, než na sebe přiláká větší pozornost.
Připadalo jí, že samci by si měli promluvit mezi sebou a navíc tak bráška bude budit větší respekt, než aby mu nevychovaně brala slova z čumáku a dávala najevo, kdo je tu starší- a jak poznamenal bráška- s krví vůdce.
Navíc otázky již byly položeny. Nyní pouze čekali na odpověď, která jim toho prozradí více.

Isla se rozhlédla kolem a vydechla.
,,Takhle nic nenajdeme ani se nikam nedostaneme. Vydrž chvilku."
S pohledem upřeným nahoru našla místo, kde byly stromy řidší. Protřepala křídla a vyskočila a vzlétla, aby se rozhlédla.
Chvíli jen tak kroužila nad hustým lesem, až si nedaleko všimla vodních ploch. Ryby jí nebyly proti srsti a nepodařilo se jí zahlédnout nic jiného. Vodní plochy byly nyní nejlepší cesta za pitím i jídlem.
Vrátila se k bráškovi a usmála se.
,, Když mám vůdčího ducha, tak poď za mnou."
Svižným krokem se vydala směrem, který si zapamatovala.
Po několika minutách zpomalila do normální chůze a rozhlížela se okolo. Nechtěla, aby bráška věděl, jak slabou výdrž má. Styděla se za to.
Když dorazili ještě dál, bylo už slyšet tiché vlnky.
Stromy prořídly a mezi nimi si všimla podivného úkazu. Bylo to jakési chlupaté.
Drbla do brášky a pomalu šli blíž.
Když se dostali dostatečně blízko, zjistili, že to je vlk.
Podívala se na brášku a zašeptala: ,,Co tady dělá? On spí?"

Isla se vděčně podívala na brášku a jako poděkování mu oblízla čumák. Chutnal po krvi.
,, Větev? Někde tady byla.." zasmála se a podívala se na zajíce u jejích tlap.
Bráška vyrostl, napadlo jí a s přivřenýma očima si vychutnala čerstvého zajíce. Nebylo to dost pro plný žaludek, ale cítila, že už v něm nehřmí jako před chvílí.
Podívala se přemýšlivě na brášku a dle vzpomínek, které měla, se ho snažila porovnat s přítomností.
Zatřepala křídly a poté je úhledně složila k tělu jako pravá dáma.
Poté si stoupla bokem k němu a s úsměvem protřepala kožich, až na něj dolétly vločky, které na sobě měla.
,,Myslím, že je čas na to, abychom zkusili, jak nám jde lov", vycenila zuby a zavětřila.
Zavrtěla ocasem a rozhlédla se kolem.
,,Slabě jsem slyšela potok. Nemáš žízeň? Taky tam může být něco dobrého na zakousnutí" bráška to zde měl určitě projité a navíc on byl samec. Proto ochotně čekala na jeho názor.

Isla začínala být nervózní.
Ztratila svého brášku z dohledu a čas se nekonečně táhl.
Několikrát mávla křídly ve snaze vyvolat aspoň lehký vánek- a zkontrolovala, jestli jí neomrzají, neboť byla přecejen zima.
Rozsvítila čumáček co nejvíce dovedla, ale poté se zamyslela a vzdala to.
Pochybovala, že její srst uvidí snadno a světlo z její magie by mohl považovat jen za sluneční paprsek.
Potichu zavrčela, aby vyzkoušela své hlasivky a poté vydala hlasité, táhlé zavytí.
Doufala, že stromy zvuk nezkreslí tolik, aby nasměrovaly brášku špatným směrem.
Podívala se na oblohu a přivřela oči.
Ne.. kdyby vzlétla, koruny jí zabrání Zanteho vidět.
Rozpřáhla křídla a lehce s nimi mávala.
Snad bráška slabý vánek ucítí nebo uvidí nezvyklou modř jejích blanitých křídel skrze hnědo-bílou krajinu.

Isla se snažila potichu odejít po tom, co znovu popadla dech. Zvažovala, že větev někde jen tak nechá. Nikdo by nevyhrál a ona už začínala mít hlad. Dívala se okolo skrz husté houští a přemýšlela, co dál. Brášku někde za sebou slyšela, ale měla pocit, že se zde zvuky hrozně moc odráží o kmeny stromů. Začínala se zde cítit divně. Ta ozvěna okolí jí nedělala dobře.
Změnila názor.
Pomaličku našlapovala zpět směrem k bráškovi, aby ji neslyšel a ozvěna ho nezavedla jiným směrem.
'Tady bych neměla šanci ho najít. Lítat zde by bylo o křídla a bloudit bychom zde mohli celé dny,' pomyslela si.
Zvažovala, že zvěř v této části nejspíš nebude. Bylo to tu moc husté a cestičky vyšlapané kdo ví jakým zvířetem, byly lehce zarostlé.
Podívala se skrz koruny stromů a viděla jen šedou přikrývku a semtam se zde objevila vločka.
Lehce rozsvítila svůj nos, aby lépe viděla před sebe v tom šeru a snad si té záře všimne i bráška, až bude dostatečně blízko.
Pachy jiných vlků nezavětřila, a tak se jí to jevilo jako bezpečné řešení.

Skrz mírně stojatý vzduch s občasným vánkem se jí nedýchalo dobře. Cítila, že brzy bude muset zvolnit- a nejspíš svou větev poraženecky předat bráškovi.
'nedám!' zavrčela ve své mysli a začala přemýšlet nad plánem, jak na brášku vyzrát.
Počkala na další závan, aby věděla, odkud fouká a poté na chvíli zastavila, aby slyšela zvuky okolo.
Bráška dusal někde za ní.
Zamířila tedy k malému potůčku, jehož zvuk zachytila už předtím, a ten přeskočila s pomocí křídel a téměř na pokraji svých sil se schovala i s větví za jeden ze spadlých stromů, aby vánek foukal k ní.
'Hustý či řídký les- bráška nevyhraje!'
Byla odhodlaná slova řečená v mysli dodržet.

Když vběhla do lesa, málem po pár metrech narazila do stromu.
Oproti sněhovému a lehce zamračenému nebi na louce, bylo v lese šero a jen občasná vločka padala mezi stromovím.
Pochopila, že toto je hustá část lesa.
Proplétala se podrostem a cítila, jak se jí občas nějaké trny- snad ostružiní- odírá o srst.
'Musím najít lepší část, než se mi tu bráška ztratí nebo zasekne mezi keři,' pomyslela si.
Na chvíli položila klacek a s pomocí křídel vyskočila, jak vysoko jen mohla.
Lehce zakvikla, když jí do křídel udeřilo pár větví stromů, ale naštěstí se přelomily a její křídla zůstala nepoškozená.
Vlevo zahlédla světlo v tomto šeru.
Když dopadla zpět na zem, uslyšela brášku už velmi blízko. Také zde byl slabý, bublavý zvuk, který téměř přeslechla. Byl velmi slabý.
Popadla větev a kličkovala s ní směrem, kde zahlédla ono světlo mezi korunami.

Bráška vyrostl, pomyslela si. Choval se dospěleji. Jako vlk a už ne vlče.
Podívala se kolem zahlédla na zemi nedaleko od nich větev.

Baví ho ještě staré hry?
Vrhla na něj nejistý pohled, rozběhla se k větvi, kterou popadla mezi zuby a z bezpečné vzdálenosti od něj s ní zamávala.
Vzpomněla si, že takto ho kdysi obvykle zvala ke hrám. Doufala, že se připojí.
Tak moc jí to chybělo!
Přitáhla křídla těsně k tělu, aby viděl, že nehodlá využívat svoji výhodu a rozběhla se k lesu.
Jejich táta mezitím upadl do dřímoty.
Jen byl unavený a usl, pomyslela si. Určitě ho nedostala ta podivná nemoc. Jen si odpočine a bude zase v pořádku!
Uklidňovala se a ohlédla, jestli míří bráška za ní.
Vrátí se, než se po nich táta začne shánět.
Je přece stále starší sestra. Musí být zodpovědná. Zrovna teď na to ale neměla ani pomyšlení... Chtěla si s bráškou hrát a vzpomínat. A taky ulovit nějaké jídlo. Žaludek se jí už ozyval.

Zatřepala hlavou, aby se zbavila sněhových vloček, které na ni napadaly.
Zavrtěla ocasem a čumák jí lehce svítil.
,,Ahoj bráško! Já bych šla někam jen tak... Podívat se a objevovat. Co jsi celou tu dobu dělal? Kde jsi byl? Viděl jsi nějaká zajímavá místa? Mám hlad!" samým štěstím nemohla přestat mluvit...
Po bráškovi se jí moc stýskalo. Připadalo jí, že zrovna našla části sebe, o kterých ani nevěděla, že chybí..

Jemný nehmotný dotek na hřbetu ucítila hned. Bylo to její citlivé místo.
Zvedla hlavu a nenápadně začichala po větru. Co to bylo?
Postavila se, zatřepala křídly a rozhlédla se.
Nejdříve si nevšimla, co se změnilo, ale poté zahlédla černého dvouocasého vlka pomalu mířícího k nim.
Byl ji jaksi povědomý...

Otočila se na otce a znovu na černého vlka.

Snažila se zachytit pach, ale vánek všechny jeho pachy odnesl od ní.

Znovu zatřepala křídly a natočila hlavu na stranu. Snažila se ho zařadit mezi útržky vzpomínek...

Kdo to jen byl?

A poté se jí jako blesk z čistého nebe zjevila vzpomínka.

Byl pozdní večer a oni se dívali na hvězdy.
Uchváceně je sledovala, zatímco jemně mávala křídly, aby je ochladila v teplém ovzduší.
Obloha byla tehdy vymetená a hvězdy nádherně zářily.

Čumáček jí začal svítit ještě víc, když si vzpomněla.
Poskočila na místě.

Vůbec ji nenapadlo, že je bráška nechtěl přerušovat..