Příspěvky uživatele

Isla přikývla a zamířila za Kanou.
,,Nejsem si jistá, že bych tam byla. Ale možná už ano. Kdo ví?” usmála se a srovnala s ní krok.
Moc milá společnice..
,,Jak se ti létá? Máš s něčím problémy?” otázala se a zavětřila. Vonělo to tu hezky. Přírodou. Měla přírodu ráda.
,,Neboj. Jsem v pořádku, jen jsem si vybavila své první pokusy o létáni. Záživné,” zasmála se a přemýšlela, jak asi vypadají křídla černé vlčice. Mají taky rohy? Trny? Jsou blanitá? Připomínají křídla toho ještěra ze Zelené louky?

—> Stříbrolesí

Isla kývla a usmála se. Bylo zvláštní, že by předmět dokázal darovat křídla.. a moc je odvolat, když se vlkovi nehodí.
,,Létání je moc fajn… a mít je od narození? To si spíš dřív odřeš čumák, když se to učíš,” zasmála se Isla. Najednou jí myslí probleskla známá bolest, i když jí nic nebolelo. Že by to byla vzpomínka na to, kdy se učila létat?
,,Můžeme si o tom později popovídat, jestli chceš. Teď bych šla někam jinam.. kdyby přišel silný vítr. Nebo noc,” navrhla Isla a mávla ocasem. Černá vlčice se jí líbila.
,,Jinak taky mě těší. A ano, byla jsem to já. Pěkně akční zážitek,” usmála se a kývla.
,,Hodně jsi vyrostla. Myslím. Zahlédla jsem tě tehdy nejom krátce. Ale taky už je to doba.. nějak to letí. Cos od té doby dělala, Kano?” podívala se na ni a potom se rozhlédla. Byl čas najít nějaký úkryt nebo něco. Chtěla si odpočinout..

,,Ty taky umíš létat?” podivila se Isla a pohlédla na Kanina bezkřídlá záda.
,,Jinak já jsem Isla… no.. Isla” znejistěla a protřepala křídla. Neměla ráda, když si některé věci stále nepamatovala. Vzpomene si někdy?
,,Jinak.. vítr je hodný. Jen občas dělá naschvály,” usmála se a natáhla čumák k nebi. Vítr byl kamarád jejího bratra a občas jí připadalo, že je to živá bytost. Vítr jí jemně zčechral srst a Islu přepadl zvláštní pocit kolem srdce. Zahýbala ušima a podívala se na Kanu.
,,Mám pocit, že jsem tě viděla.. je to možné? byla si tím jistá. Pamatovala si léto, slunce.. a také zběsilý úprk před drakem. Ach, ano.. to malé štěně, co se mu zarylo do šupin. Odvážná a udatná bojovnice. Už tehdy k ní měla obdiv! Jen nevěděla, kdo to je.

,,Jasný. Dobrý. Jen mi poryvy větru dělají problémy. Na rychlost dobrý, ale na přistávání děs a hrůza,” usmála se Isla a podívala se na černou vlčici. Měla pocit, že už ji viděla- jen jako mladší.
,,Doufám, že jsem tě nevyděsila tak jako sebe,”pohlédla ji do modrých očí a protřepala křídla. Byly na nich jen miniaturní oděrky- nic, co by dřív neměla. Brzo se to vyléčí a křídla budou opět ve skvělém stavu.
Nenápadně si cizí vlčici prohlížela. Její ocas se zdá být nebezpečný, ale černá zatím nevypadala, že by ho chtěla použít.
Chová se úplně jinak, než ta zjizvená z lesa.. ale asi si budu dávat pozor, řekla si Isla. Měla však tušení, že to nebude úplně potřeba.
,,Jak dlouho jsi tu? A odkud jsi?’’

Cesta byla dlouhá a Isla cítila, jak ji bolí křídla. Ne křídla. Jen svaly u nich, které zajišťovaly mávání.
Zavrčela sama na sebe. Žádná slabost!
Podívala se okolo a všimla si plošiny, na které by se dalo přistát, aniž by u toho narazila čumákem do hory.
,,Pozor!’’ zavolala a náhle ucítila silný závan, který ji vůbec nepomohl při zpomalování. Vyhla se neznámému vlkovi jen o pár drápků a stočila se do klubíčka- tento pohyb měla už naučený z dob, kdy se teprve učila létat.
Vykvikla, když narazila na zem a bodlo ji v žebrech.
To jsem nevychytala….
Pomalu se postavila a protřepala křídla aby zjistila, jestli jsou v pořádku. Nenápadně přitom zavětřila a podívala se na neznámého vlka.
,,Ahoj. A promiň.”
Tento vlk nevypadal nepřátelsky.
Snad nemá nic proti bělosrstým…

Isla se napila z potoka a potom protřepala křídla. V noci spala pod nějakým ohlým stromem a nebylo to úplně nejlepší místo na odpočinek- bylo však bezpečné.
Po shledání s onou podivnou vlčicí začala být víc opatrná. Rozhlédla se okolo a pomyslela si, že je čas podívat se dál. Pomalu šla na malou mýtinku a od tama vzlétla.
Ve vzduchu se podívala okolo, jestli náhodou nezalédne brášku nebo tátu a pak si povzdechla. Nikde neviděla ani mávnutí jejich ocasu.
Zamířila ke Kayovým horám. Vypadaly majestátně. Určitě si v přítomnosti skalnatých obrů nebude připadat tak sama. Měla pocit, že musí někam na otevřený prostor. Vysoko.
,Ten strom v noci měl asi moc málo místa. Byl to hrozný pocit..’

Owilah -> Kayovy hory

Isla pokrčila čumák a pomyslně i ramena.
Neznámá byla protivná a zřejmě s ní měla problém, i když Isla netušila, proč. Nikdy ji neviděla a tak neměla tušení, proč je na ni ta podivná vlčice tak protivná.
Mrskla ocasem a rozhlédla se.
No.. asi nemáš zájem o moji společnost.. zamumlala a vznesla se ještě výš.
Tak se měj hezky.. rozloučila se a potom vyrazila opačným směrem, než kde stojí Kyselka- jak ji nazvala.
Párkrát mávla křídly a vyrazila rychle pryč.
Hlavou se jí honily všemožné myšlenky a byla trochu smutná. Zároveň pocítila stesk po rodině. Možná by je měla najít..

Taky bych ráda poděkovala za Vánoční akci a taky ne moc těžké úkoly.
Rozdělení: všechno Isle.
Soví ponožky nasadit, jmelí schovat do inventáře, 550VB do pokladničky.
Ráda bych rozdělila dovednosti takto: 5% síla, 7% obratnost, 7% rychlost, 6% výdrž. (Tímto vypotřebováno 25% celkem z odměny).
1 lvl magie bych ráda dala na svítící čumák, 1 lvl magie do té nové (kterou ještě nemám vymyšlenou. Doplním doufám tento týden).
Děkujuuu

Zapsáno

Isla chvíli přemýšlela a potom se vydala za podivnou vlčicí.
Sice ji neustále urážela a snažila se ji vyprovokovat, ale Isla nechtěla být sama. Nikoho kromě brášky si moc nepamatovala a ráda by měla přátele. Co se asi stalo s Icarem po tom souboji na Louce? Stýskalo se jí.. a jak je asi vejci?
Zatřepala hlavou a potom si pořádně prohlédla neznámou. Její pach byl jaksi podivný. Sice jí potkala v lese, ale bylo tam cosi divného- nepodobného pachu okolo.
,,Odkud si zač? A co máš proti bílým vlkům?’’ zkusila to z jiné strany- stále však ve vzduchu a bezpečné vzdálenosti. Už se poučila, že ta zjizvená vlčice je nebezpečná.
,,Máš nějaké přátele? My bychom mohly být, nemyslíš? Můžeme si třeba pomáhat s lovem! Společně bychom dokázaly ulovit i vysokou! To by bylo moc fajn!” básnila Isla a na souhlas jí zakručelo v žaludku. Taky jí pomalu trápila žízeň.
,,Nemáš žízeň? Je tu moc dobrý potok. Mohla bych tě k němu zavést. Ale musíš na mě přestat být protivná. Já žádné vedlejší úmysly nemám,” zamumlala a potom se odvážila trochu blíž.
Umí ta vlčice házet lávové koule? To by bylo děsivý…

,,Za celý život jsem si nevšimla, že bych měla prasečí hlavu.. a ty chceš boj. Copak bych se měla vzdát své výhody? Zabiješ mě!” zavrčela Isla a rozhlédla se kolem. Až moc rychle šlo do tuhého. Neznámá se jí nelíbila. Vůbec. Koukaly z toho velké potíže.
Sice jí ta podivná vlčice zvala slabocnem a hlupákem, ale jedno bílá vlčice věděla. Nechat se vyprovokovat a zůstat na zemi- v dosahu lávy a zubů- by bylo opravdu hloupé. Poodletěla dál a přemýšlela.
Pomohla by té neznámé vlčici, kdyby neůtočila. Ale kolik šancí může vlk dát, dokud nebude jen mluvit do skály?
Nehodlala ukázat této vlčici její laskavé srdce- už to zkusila a dostala za to pouze krvežíznivost.
,,Nech mě být a můžeme si popovídat.. já ti dokážu utéct,” navrhla a potom potichu dodala: ,Je to moje poslední nabídka. Nechci ti ublížit.”
Isla byla slabá a věděla to o sobě. Avšak nikdy nebojovala a zabíjela zbytečně. Nechtěla to. Copak by měl vlk uplatňovat právo, že je silnější, jen aby mohl plýtvat životy slabších?
Znovu si neznámou prohlédla a hledala slabiny. Tělo se zdálo svalnaté a silné. Úder její tlapy by určitě bolel.. hodně.
Možná kdyby se jí podařilo zabořit tesáky do nějaké šlachy..? Ne, to ne. Jen v nejhorším případě. Neznámou by to mohlo doživotně zmrzačit- a dlouho by nepřežila.
,,Udělala jsem ti něco? Nebo ti tak vadí, že jsem slabá? Proč mi jdeš po krku? Vidím tě poprvé v životě… jsi ten nejvíc nepřátelský vlk, co znám. Nebo alespoň co si pamatuji…”

Isla nevěděla, jestli je bezpečnější být na zemi nebo ve vzduchu. Hrála však hru neznámé. Zakňučela a potom se pro sebe usmála. Když se učila létat, tak neuměla přistávat- většinou to prostě vzala nárazem a kotrmelcem. Byla to dobrá zkušenost, kterou teď mohla využít a tak se šetřit. Když strom byl nízko nad zemí, skrčila se, vyskočila a potom dopadla kousek dál.
Musela rychle přemýšlet. Už dál neřešila, proč na ni vlčice útočí. Teď musela přežít.

,,Možná jsem slabá, ale s kamarádem jsem dokázala ukrást dráčí vejce!” zavolala hlasitě a poskočila na místě.
Možná by pomohlo změnit názor toho rozzuřeného stvoření. Slabí musí umřít.. tak to ona hlásá.
´Jenže já nejsem slabá’ pomyslela si Isla a mávnutím křídel na vlčici poslala další proud vzduchu.
Byl to trik, který se naučila kvůli bráškovi. Trochu mu záviděla, že ovládá vítr a vzduch… kam by s tím dokázala doletět! Stačilo by vytvořit závan a… a nic. Musí se soustředit.
Zamračila se a pozorovala vlčici na proti sobě.
Nezměnil se jí dech? Držení těla? Trošku ano.. dobrá. Stačí uhýbat, dokud se vlčice nevyčerpá.
Znovu vzlétla a tentokrát se držela nad korunami, aby neznámá nemohla udělat tu věc znovu.

Isla pozvedla čenich a narovnala se. Zastrašit se nenechá, ať si vlčice ryje drápy do země, jak chce.
Věděla, na co asi myslí. Myslelo na to hodně vlků. Křídla. Poškodit, zneškodnit… potom bude slabší.
,,Chápu, nemáš náladu si povídat..” pronesla klidným hlasem, avšak srdce jí divoce tlouklo. Neměla dobrý pocit. Bylo lepší zmizet dokud se to nezvrtlo. Podivný lesk v očích neznámé a její úsměv jí v tom utvrdily.
,,Víš.. znám vlka-“ nedokončila a prudkým máchnutím křídel se rychle a ladně vznesla přímo do díry mezi stromy, kterou si vyhlédla předtím. Neměla v plánu větu dokončit. Nevěděla, co by řekla. Prostě musela do bezpečí.
Zastavila se až nad stromy a zavolala na neznámou: ,,Nejsem blbá! Ale nechápu, proč bys hned útočila..?”
Nechápala to. To nepřátelství.
Zamávala křídly a poslala na zjizvenou vlčici proud vzduchu. Potom zalézla dál mrzi stromy, aby nebyla na dohled. Přecejen nevěděla, jestli má neznámá také nějaké schopnosti a musela být opatrná.

Isla měla chuť utéct, ale nedala to na sobě znát. Ať si o ní ten vlk myslí co chce, nemůže mu nahrát do karet.
Cítila, že se spletla. Z očí i postoje neznámé bylo jasné, že nebude přátelská.
Isla přemýšlela, jak se nyní zachovat. Musela udržet chladnou hlavu- a zároveň nedát vlkovi žádné vodítko k jejím slabinám. Nesměla si ji pustit moc blízko. Vlčice měla jizvy a určitě už mnohokrát zabila. Její slova Islu děsila.
‘Nemají existovat? Nemůže jen tak chodit a zabíjet slabé..’ pomyslela si a protřepala křídla.
,,Odkud jsi přišla? Už nějakou dobu jsem zde a dřív jsem tě tu necítila’’ pronesla zvučným hlasem a pozorně sledovala neznámého vlka. Odhadovala.
Nejspíš by zaůtočila na krk. Nejspíš neznámá nemá ráda si jen tak hrát a testovat. Asi raději chladnokrevně zabije. Hned. Jediným zarytím zubů a trhnutím. Silná vypadá dost na takový čin.

Potichu znovu přistála. Tentokrát kousek dál. Odhadovala neznámého vlka. Hnědá srst bylo skvělé krytí mezi kneny stromů, ale Isla věděla, kde se vlk nachází. Oči měla dobré.
Držení těla vyznačovalo bojovnost. Takto chodili vlci připravení zaůtočit každou chvíli.
Potichu zavyla a čekala na reakci.
,,Co od tebe můžu čekat?” zavolala na neznámého vlka a připravila se na útěk, kdyby se věci zvrtly. Nikdy neškodilo být připravený.
Podívala se nad sebe a zjistila, že mezi stromy je dostatek místa akorát pro její štíhlé tělo. Kdyby potřebovala zamířit vzhůru, cesta bude volná.
Postoupila pár kroků vpřed a znovu zavětřila. Snažila se zapamatovat si pach onoho vlka- do budoucnosti by se to mohlo hodit.

Isla měla znovu hlad. Připadalo jí, že ho má stále. Nahlas zavyla a znovu vzlétla. Byl někdo okolo? Připadala si sama. Brášku neviděla už nějakou dobu a stýskalo se jí.
Kroužila nad krajinou a rozhlížela se. Jakýkoliv náznak zvířete, které by mohlo utišit její hlad, by byl vítaný.
Mezi stromy dole zahlédla pohyb. Zakroužíla nad tím místem a přiblížila se. To nebyla zvěř. Byl to vlk. Vzdálila se a potichu přistála. Už jí to šlo lépe.
Našlapovala směrem k neznámému vlkovi a větřila. Neznámý pach ji udeřil do čumáku. Zastavila se a přemýšlela. Vlk mohl znamenat nebezpečí- nebo přítele.
Rozhodla se neriskovat a znovu vzlétla. Kroužila nad neznámým vlkem a odhadovala ho.