Příspěvky uživatele

Isla se probudila když mávala packami a zakňučela.
Otevřela oko a potom i druhé. Podívala se na Kanu a kdyby byla bezsrstá, učitě by se začervenala.
,,Ahoj..” zamumlala a otřela si čumák o trávu. Kýchla a protřepala křídla.
,,Jak se máš?” natočila hlavu na stranu a vyhrabala se do sedu. Určitě nevypadala elegantně.
Vybavila se jí dávno ztracená vzpomínka na vlčice, které i po spánku vypadaly okouzlující a elegantní.
…ona byla ten opak.
,,Nechceš si taky odpočinout? Je to tu super. Měla jsem pěkný sen, že jsem štěně a běhám s nějakými vlčaty. Bylo to pěkný..” stoupla si a protáhla záda.
Sice před sebou měla napůl cizí vlčici a měla by se snažit vypadat elegantně, ale po spánku to prostě nejde.
Po očku mrkla na Kanu a všimla si, že mladá vlčice nevypadá, jako by měla nějaký nedostatek elegance či vychování.
Až bude starší, vlci kvůli ní budou zakopávat.. pomyslela si a skryla úsměv.

,,To musíš být ze vznešeného rodu..” zamyslela se Isla. ,,Takže ty jméno nebo ten strom neuznáváš?” Isla na ni pohlédla s otázkou v modrých očích.
Znělo to tak, když Kana mluvila dříve. Jako by jí to bylo, neuznávala to- nebo jako by dělala prohlídky po krajině a říkala to už po dvě stě padesáté deváté.
Isla byla trochu smutná, že si nepamatovala příběhy o svých předcích. Ráda by vlčici také něco sdělila, ale… v mysli jí nezůstalo nic, o co by se mohla podělit.
,,Ah.. bájný drak.”
Zajímalo by mě, kde žije. Někde na zemi? Nebo má kutloch ve hvězdách? Umí přecházet mezi světy?
Isla se rozhlédla a zaklonila hlavu co nejvíc. Byla unavená.
Protáhla si hřbet a zívla.
,,Možná by byla příhodná chvíle na to, vyspat se pod krásnou oblohou, nemyslíš?”
Popošla trochu dál a ucítila pod tlapkami lehce suchý měkký mech. Bylo to ideální. Párkrát se po tom místě prošla v kolečku a poté si pomalu lehla.
Tak ospalá….
Poskládala křídla a mrkla na Kanu. Jen chvilku si odpočine…

,,Víš něco víc o té bájné vlčici?” Isla se okouzleně dívala na ten strom.
Byla už tma, a světlušky začaly poletovat okolo. Jakoby nechtěly, aby ten strom někdo přehlédl. Bylo na něm něco okouzlujícího… možná pocit toho, jak byl starý. Možná pohled na to, jak byl podivný.
Rozhlédla se okolo.
To místo mělo zvláštní atmosféru. Nebyla si jistá, jestli to Kana taky tak vnímá. Vypadala lhostejná.
Isla pocítila zvláštní pocit na křídlech. Protřepala je a zakroutila hlavou. Možná se nechala unést. Přecejen to byl pěkný pohled.
Podívala se na klidnou Kanu a pousmála se.
Ještěrky jsou při zemi, stejně jako černá vlčice. Isla asi má moc často hlavu v oblacích…
Možná je to tak lepší.
,,Co se tady mohlo odehrát? Je to zajímavé místo. Líbí se mi.” řekla a stále se rozhlížela. Pomalu si sedla a pozorovala tanec světlušek.
Jsem jedna z vás.. taky svítím! proběhlo jí hlavou. Potlačila nutkání zavítit čumáčkem a komíhat jím, jako by byla jedna ze světlušek.
Nemohla ze sebe udělat naprostého blázna…!

Stříbrolesí >>>

Copak? zeptala se Isla a podívala se stejným směrem. Trochu jí zaskočilo. Protřepala křídla. Byl to zvláštní strom.
Isla si trochu odkašlala a přešlápla.
Co to je za strom?
Uvažovala o slovech Kany. Ano.. ano. Vlastně měla pravdu. Isla se více spoléhala na sebe a svá přirozená křídla. Ale občas záviděla jiným, jak se ohánějí magií. Musel to být pěkný pocit.
Její myšlenky byly ale vyrušeny a přerušeny zjevem stromu.
Copak je to za místo? Proč je.. takový?
Ohlédla se na Kanu.
Věděla, co tu je? Vypadá trochu zaskočeně…

Isla se zasmála Kanině poznámce o ocasu.
Budu si muset dávat pozor, ať mě nepraští, napadlo ji s pobavením.
Strom? Byla zvědavá, o jaký strom se jedná.
Přemýšlela, že i černá vlčice musela mít určité obtíže s ocasem. Jaké to asi bylo, když si jako malá hrávala a dováděla s ostatními? Kolikrát někoho omylem zranila? Dávala si to za vinu?
Sice magii mám, ale moc ji nevyužiju. I když je občas praktická, zatím jsem ji moc nepotřebovala, usmála se a poslušně následovala Kanu.
Jsem zvědavá, kam mě zavedeš, řekla se zájmem.

—>> Strom vlčice Vittani

Isla vycenila zuby ve vlčím úsměvu nad poslední poznámkou Kany a vydala jakýsi podivný zvuk- tedy smích v jejím podání.
Potom se chvíli zamyslela a čumákem drbla do kousku trávy.
Nedokážu ti přesně říct, jaké to je, protože nevím, jaké to není. Ale zvykneš si spát na boku a moc se nepřelovat, když jsou okolo kameny, jinak by sis je potrhala. Zároveň si musíš dávat pozzor, jak chodíš a někdy se neprotáhneš malými skulinami. Je těžké se s nimi plazit třeba pod kmenem stromu. V tom měl bráška vždy výhodu,” pousmála se pro sebe a cítila lehký tlak okolo srdce. Stýskalo se jí. Určitě běhá někde, kde je hodně větru. On vítr má rád.
,,Moje magie? No…” blikla slabě a krátce čumáčkem a podívala se na Kanu.
,,Asi takto bych to řekla,” zamyslela se a potom pomalu promluvila.
,,Oproti jiným není nijak ohromná a může se zdát směšná. Jak jsi viděla,” mrkla na ni. Nestyděla se za svoji magii. Měla křídla, které jiní nemají.
Co na tom záleželo, že ostatní mají loutky, vládnou větru..?
,,Mně se tu líbí. Není tu vedro.. spíš tak akorát. Ale ráda bych nějakou vodu. Zchladit se.”
Přivoněla k nedaleké květině a potom kýchla.

,,Zajímavé,” řekla zamyšleně Isla a kývla.
Možná ten tvor taky má rád léto. V zimě by asi zmrzl. I jíje občas vkožichu zima. Možná to je nějak spojené mezi zvláštním poutem Kany a těmi tvory.
,,Musil být zajímavé mít tvé dovesnoti,” podívala se na ni a potom se rozhlédla kolem.
Les byl krásný.. ale jaksi.. stísněný. Nemohla tu volně roztáhnout křídla. Nebyla to úplná volnost. Lehce pocítila, že zde by se asi nechtěla usadit. Sice by tu byla snadná obživa, ale… ne. Ona potřebuje svibodu. Potřebuje vítr mezi chloupky. Potřebuje mít prostor pro křídla.
,,Ty vys zde tedy chtěla zůstat?”
Znivu se rozhlédla. Krásné místo, ale.. ale. Ne pro bílou vlčici. Její srdce se tu necítilo jako doma.
A co ještě dokážeš?
Je moc hodná.. ale rozhodně bych ji nechtěla naštvat. To nene. To bych dostala.. pomyslela si Isla a lehce zívla.
Hrklo v ní a protřepala křídla.
Jsem jen unavená, nebo to je ta podivná nemoc?
Aby zamaskovala své rozrušení, kýchla. To ovšem vyděsilo ptáka nedaleko na větvi a ten se s křikem rozlétl pryč. Isla se na něj smutně podívala. Nechtěla toho drobného tvora děsit.

,,U louky by mohlo být i jídlo..” zamyslela se Isla nahlas a stále přemýšlela nad piditvorečkem.
,,Jak ho ovládáš myslí? Prostě mu v hlavě přikážeš, co má dělat? Nebo si jeho činy představíš?”
Vydala se pomalu za Kanou a sledovala pohyb jejího ocasu.
Dokáže ta věc kousat?
Isla se rozhlédla okolo a zjistila, že stromy své stadium pozimního období vzaly vážně. Všude už se vyskytovala poupata listů, některé již rozvinuté. Vypadalo to kouzelně…
Z oblohy se sem snášely liány obalené malými zelenými lístky, místy se stříbrnými odlesky.
Už chápu název Stříbrolesí.. pokývla sotvaznatelně a poté se rozběhla za Kanou, která se jí trochu vzdálila.
Držela si křídla těsně u těla, aby se jí nezamotala do spadajících větví bříz.
,,Kdy a jak jsi své schopnosti objevila? Jak ses učila? Jak svoji magii trénuješ na lepší?”
Nepřestávalo ji to udivovat a občas pomyslela na své dovednosti…
Opravdu.. čím se magie řídí?

,,Loutka?”
Isla nechápala, jak tato věc může být jen loutka. Vypadala tak… ještěrkovitě.
To musí být velice zajímavá schopnost, zamyslela se a šťouchla do té věci.
Cítíš to?
Šťouch-šťouch. Zrovna do bříška se trefila.
Takže chceš říct, že jsou tu okolo? Všude?
Nikde nic neviděla. Asi byla slepá…
Není to něco, co vidí jen ti s danou schopností? Ta myšlenka se jí zdála bláhová, ovšem…
Podívala se pod nedaleký keř v domnění, že tam spatří malé tělíčko plaza, ovšem nic a nikdo tam nebyl.
Jak bych je asi mohla najít? Jen tak?
Ráda bych to viděla. Navíc si tím trénuješ schopnosti, myslím?
Šťouch-šťouch. Tentokrát do packy.
A cítíš toto?
Připadalo jí to zábavné. Ale bylo to velice zajímavé a zvláštní…!
Kolik tohoo světě ještě nevím? Stihnu to všechno někdy objevit a dohnat?

Isla naklonila hlavu na stranu a sklonila ji k té malé… věci.
Čichla k ní a zahýbala ušima.
,,Takové tvory vidím jen občas na mžik oka… ale ještě nikdy jsem neviděla Takového,” zamumlala a skoro švidrala, jak si tu věc prohlížela.
Ty oči… pohlcují, napadlo ji a zatřepala hlavou. Bylo to zvláštní.
,,Takže ty umíš zavolat tyto podivné tvory? A oni na tobě jezdí?”
Byla hrozně zvědavá. Sama nic takového nikdy nezažila.
Ohlédla se okolo a přemýšlela, jestli někdy takto zbarveniu ještěrku viděla. Nejspíš ne.
Znovu se k tvorovi naklonila a jemně ho šťouchla čumáčkem.
Je tak drobý a křehký… a divně uhýbá. Je to zábavné. Šťouch. Na tváři se jí objevil vlčí úsměv a zkusila na něj fouknout vzduch.
Potom si všimla Kanina pohledu a narovnala se.
Ehm.. teda… protřepala křídla a vycenila zuby v úsměvu.
,,Těší mě, věcičko,” kývla směrem ke stvoření.

,,Rituál?” Isla přestala na chvíli pít a podívala se nechápavě na Kanu.
Mrkla na potok a na svoji namočenou packu.
,,Jo toto! To není rituál.. jen zjišťuji, jestli je dobrá. Ani nevím, odkud to mám. Kdyby na vodě byl povlak- který by zbarvil mou tlapku třeba do zelena- asi by mi z té vody bylo špatně. Nebo by mohly být pod hladinou rostliny. Je nepříjemné pít a najednou mít na jazyku namotanou vodní trávu,” usmála se a ukázala sněhově bílou tlapku.
,,Tato voda je dobrá a krásně studená.”
Když ukojila žízeň, protřepala křídla. Ještě malé oděrky na nich byly, ale nic hrozného. Podivně rychle se občas hojily.
,,Někdy bych se chtěla někoho zeptat, jak se magie odvíjí. Možná někoho starého a zkušeného. Ten by mi mohl dát odpověď.”
Zamyslila se nad svojí mocí a pousmála se. Magie je magie… někdo ji má dosti překvapivou.
,,Copak svedeš ty? Prozradila bys mi to?” posadila se do příjemného stínu stromu a naklonila hlavu na stranu.
Vlčice, ač byla milá, mohla být také dosti nebezpečná.
Už samotná stavba jejího těla napovídala, že by v boji nebyla slabý protivník.
Čekala, jestli se Kana také napije, a přitom si v zamyšlení rovnala křídla, aby byla pohodlně.

,,Strýčkovi? A kde je?” Isla se zařadila po boku Kany a chvilku přemýšlela.
,,Vlastně ano. Potkala jsem pár vlků, ale byli tací podivní. Ta poslední mě neměla ráda, nevím proč. Musela jsem utéct. Byla černá a asi měla magii spojenou s lávou.”
S uspokojením slyšela potůček stále hlasitěji.
Nevědomky zavrtěla ocasem a na sucho polkla. Už samotný zvuk byl lahodný..!
,,Na tom být sama je nejhorší to, že se musíš spoléhat sama na sebe… a nikdo ti nepřinese pod tlapy králíka. Upřimně mi lov moc nejde. Občas skončím čumákem ve stromu, zasmála se a pošťouchla čumáčkem Kanu.
,,Zkusím tě nenechat samotnou a neztratit tě jako brášku, ano?”
Ani se jí nechtělo Kanu opouštět. Byla to moc příjemná a milá vlčice. Jaksi k ní cítila přátelskou náklonnost.
Drbla do ní packou a potom se poklusem rozeběhla k potoku. Když k němu dorazila.
Nejprve namočila tlapku, aby zjistila, jak studená je a jestli tam nejsou nějaké vodní rostliny nebo něco, co by značilo špatnou vodu či místo na pití. Když závadu nezjistila, sklonila se a začala pít s vrtěním ocasu.

,,To je pravda. Já osobně chci objevit svět a ne být na jednom místě. Bohužel to tak mají asi všichni..” povzdechla si Isla a mrkla na Kanu.
,,Ale aspoň teď už nejsme každá sama, ne?”
Moc ráda by se o Kaně dozvěděla víc. Vypadala jako mladá, ale moudrá vlčice.
Zavětřila a zkontrolovala, že necítí žádné cizí vlky. Bylo pěkné být příjemný, ale vlk nikdy neví, kdy se po něm může někdo ohnat tesáky. Bylo lepší občas kontrolovat okolí.
,,Jak jsi vlastně žila od té události na Louce? Cos celou tu dobu dělala?” zajímalo Islu. Pohla uchem, když zachytila tiché bublání vody a usmála se.
Měla žízeň a moc ráda by se konečně napila.
,,Tamhle myslím,” ukázala čumákem vlevo, protože odtamaď jí připadalo, že se zurčení vody nese.
Rozhlédla se okolo a všimla si, jak se poupata na stromech zvětšují a pod packama jim zelená mech.
Přichází jaro…
Cítila tu změnu i na sobě. Bylo jí teplo a někdy na houští utkvěl bílý chlup z jejího kožichu. Ptáčci se poté slétli a sebrali je na stavbu svých hnízd. Na oplátku jim zpívali a děkovali- nebo ne?
Jinde by její srst byla velmi nápadná, ale zde, mezi těmi podivnými stromy s občasnou bílou kůrou to nebylo tak vidět. Konečně si připadala nenápadnější a ne jak pěst na oko. Líbilo se jí to.

,,Jenom mi chybí rodina.. nejvíc asi bráška..” zamumlala Isla a obdivovala černá křídla.
,,Jsou krásná! Jak se s nimi létá? Neškodí to mihotání? To máš speciální slovo na to?” zajímala se a zkoumala každičký detail.
Dávalo jí to smysl. Ještěří rohy, ještěří ocas.. a dračí křídla. A také, že jí je milejší teplo.
Usmála se a rozhlédla.
Nevíš, jestli tu je potok? Ráda bych se napila.. teče sem voda z hor? Musí být výborná!
Protřepala křídla a pokusila se koutkem oka přeměřit, kdo je má větší. Větší křídla znamenala větší záběr, rychlost, větší šanci zachytit vzduch…
Ušklíbla se na sebe v duchu kvůli těm myšlenkám a pomyslela si, že se chová ošklivě ve své mysli.
,,Určitě můžeme.. ale nejdřív bych si někde odpočinula, jestli dovolíš. Nevím, jak tvoje, ale moje křídla potřebují odpočinek,” zasmála se a mrkla na Kanu.

Isla se nechala vést Kanou a usmívala se. Vypadalo to, že to tu černosrstá zná.
,,Úplně to rozumím. Chladno a létání je nepohodlné. Ale zas nemůže být moc horko. To pak nemáš myšlenky na mávání křídly.. jen hledáš vodu.”
Podívala se na oblohu a přemýšlela, jestli ten modrý vlk taky dostal tu zvláštní nemoc spánku. Už jich několik takto viděla.. bylo to děsivé.
Jen taktak se vyhla stromu a protřepala křídla. Musí dávat pozor na cestu.
,,Jak vlastně vypadají tvoje křídla? A je to s tou šupinou nějak omezené? Nedokážu si to představit.. já je mám pořád.”
Uvědomila si, že má celkem žízeň, a tak se zaposlouchala do přírody. Zatím žádnou vodu neslyšela.
,,Na obratnost je vlastně dobrý létání mezi stromama, třeba v lese. Ale taky to může být bolestivý. Ale rozhodně je to lepší než mezi kameny.. i když to jsem ještě nezkoušela,” zasmála se a pohlédla na vlčici vedle sebe. Bylo moc příjemné mít takovou společnost.. ale trošku jí chyběl bráška.
Obdivovala tvary stromů a větví a pomyslela na to, jak se mu asi daří? Nějak ho ztratila v Owilahu a od té doby ho neviděla.
Možná by si s Kanou rozuměl.. usmála se sama pro sebe a znovu se na ní podívala.
Je to hodná a pěkná vlčice. Zajímavá.