Příspěvky uživatele

Emrys otci věnoval menší, téměř nepatrnou, leč jakousi i tak noblesní poklonku, řekněme pokývnutím hlavy. "I já tebe rád vidím vzhůru. Jaro snad vlky probere. Přivede k životu, stejně jako okolní přírodu." poznamenal Em. Zdálo se totiž, že jaro mělo velkou sílu a už i některé rostliny, když nepočítáme zpěvné ptáky, se snažily probudit a zazelenat se.
Sledoval otce, díval se mu do tváře a snažil se rozpoznat upřímnost či faleš. Chvíli mlčel, jen očima se podíval po své sestře, co ona na to řekne. Zda otci odpustí, či nikoliv. Pak, když zde vládnoucí chvíle napětí a ticha byla již dlouhá, odpověděl mu: "Jsi, přeci jenom náš otec, jak bychom se na tebe mohli zlobit dlouho. Také jsi jediným rodičem, který nám zbyl, nemýlím se, však?" Po jejich matce už poslední zbytky pachové stopy vyprchaly. Nikde tu cítit nebyla, jako by její tlapy tuto zem nikdy nepoznamenaly. Opustila je. Beze slova.
Emrys náhle pocítil něčí pohled v zátylku. Alespoň měl nepříjemný pocit. Však to jistě znáte. Když vás něčí oči pozorují, i když o nich nevíte. Rozhlédl se kolem sebe, aby našel viníka, jehož pohled je propaloval. Zavětřil, aby zachytil pach neznámé.
"Někdo tady je..." pronesl tiše, stále projíždějíc okolí svým zrakem.

Protáhl si křídla. Zjistil, že je tady sám, avšak nebyl tak daleko od vlků, kteří mu byli rodinou nebo, alespoň měli být. Také zjistil jednu znepokojivou zprávu. Tedy jistý si tím nemohl být, dokud si o tom nepromluví s otcem, ale tušil, že se něco stalo, zatímco bílá pokrývka zahalila kraj. Nyní spíš už tála, ale i tak. Něco s jeho matkou. Už dlouho necítil její pach. Mělo by ho to však znepokojovat? Mělo! Jenom ani ji skoro neznal. Pamatoval si takový malý střípek, jediný kousek zlata, který měl a pravděpodobně to teď měl být ten poslední a jediný střípek, který si mohl o matce uchovat.
Rozhodl se najít zbytek toho, čemu se mělo říkat rodina. Proto se vydal k vlkům, které viděl na obzoru. Za nějakou dobu, kdy se přiblížil, poznal sestru. Jedinou, která s nim kdy mluvila. Jedinou se kterou měl něco jako vztah. Byla s otcem. Důstojně došel až k nim.
Už nebyl malý vlček, co se učí létat. Byl po matce poměrně vysoký a štíhlý.
"Zdravím tě, otče!" pronesl hlubokým hlasem dospělého vlka. Pak pohlédl na sestru a usmál se na ni. Ji měl rád. před zimou se sblížili. "Ahoj sestřičko." Ne, že by otce rád neměl, ale spíš se neznali.

Odhodlaný bránit svou sestru, stál u ní, dokud nebylo po všem. Tedy dokud nebylo nebezpečí zahnáno pryč do díry v obloze, odkud sem přišlo. A jakmile to dlouhé stvoření s křídly zmizelo a díra se uzavřela, Emrys si oddechl.
"Už je to pryč. Teď už nám to neublíží. Nikomu už ten podivný tvor neublíží." řekl ochranářsky ke své sestře Eheze. Stále však zůstal u ní a trpělivě čekal na její reakci.
Na místě, kde se vše odehrálo, zůstávalo ještě několik cizích vlků, které Emrys ještě nikdy předtím neviděl. A taky nevěděl, co od nich může čekat. I když byl také zvědavý, odkud se tady objevili a co jsou zač. Přes to jim dával čas, patrně toho ještě měli hodně co si vyříkat a on by jim tam nejspíš jenom překážel. Jednoduše tam byl ještě pořád velký šrumec na mladého vlka.

Nebyli zase tak daleko od dění, které se odehrávalo poblíž této dvojice okřídlených vlků, ale ani tak blízko, aby je přímo zasáhlo. Mohli vidět tu zvláštní bouři, nebo co to vlastně bylo? Slyšeli vlky, ale byli v bezpečné vzdálenosti od té smršti.
"Co je to, sestřičko?!" Tolik vlků už dlouho pohromadě neviděl. Snad když byl úplné vlčátko. Než se začali vlci rozutíkat po okolí. A kdo ví jestli jich bylo tolik. Co ho však znepokojovalo, že spící vlci spali dál. Neprobudili se. Alespoň pro zatím. On nechtěl běžet do té vřavy. I když jedna jeho část ho k tomu pobízela, ta druhá mu velela bránit sestru. Zůstal u ní, každopádně.

"Ano, byla by to velká škoda. Sice jsem je nestihl poznat, ale zcela určitě by mi chyběli. Vždyť jsou to naši sourozenci. Naše krev, naše rodina." Něco k nim přeci jenom cítil i když to bylo zvláštní pouto a on si nemohl k nim vybudovat pouto silnější, nemohl ani však říci, že by mu nebylo líto toho, kdyby o ně přišel. O to víc byl vděčný, že poznal alespoň dvě své sestry. A s čistým svědomím mohl říci, že Eheze má nejraději. Také s ní trávil většinu času a ona byla jeho nejmilejší sestra a kamarádka, kterou měl. Jistě, možná, že kdyby měl šanci poznat všechny své sourozence, mohlo by se klidně stát, že by si sedl i s někým jiným třeba víc, ale on byl spokojený i tak. Neměl vůbec důvod si stěžovat, leda tak na podivnou spavou nemoc, která zachvátila některé členy jeho rodiny a také členy smečky.
"Jasně. Můžeme se po nich poohlédnout třeba i teď, když budeš chtít." usmál se na sestru a pohlédl k západu, kam odešla Ramiel. Najdou ji? A bude vzhůru, nebo bude spát neprobuditelným spánkem? "Třeba máš pravdu." nechtěl být pesimistický a tak podpořil optimismus sestřičky.
Ano ano, chvíli přeci jen plachtil.
"Oh, ano, ale i tobě to šlo. Za chvíli už budeme létat. No... jako ptáci nevím, ale určitě podobně. Možná jako draci?" napadlo ho skrz blanitá křídla, která měli.

"To asi ano," přece jen to bylo pravděpodobné. Z území jistě ještě neodešli. Emrys měl spíše obavy, že někteří se neprobudí. Bylo-li jich šest a on poznal dva a třetí právě někam odešel, znamenalo to, že s ním jsou čtyři vzhůru a dva se ještě ani neprobudili, zřejmě. Nad svými úvahami pokrčil zamyšleně obočí. "Jenom jestli se ti dva zbylí vůbec probudí." dodal k tomu tak trochu smutným tónem. Zatímco oni dva byli vzhůru, další dva spali neúprosným spánkem a Em mohl jenom doufat, že ne věčným.
Podívat se po nich by šlo. "Dobře, můžeme je zkusit najít." přikývl na souhlas. Ne neznal je, takže na její další otázku jenom zavrtěl hlavou. Už ji na ni odpovídal, ale možná, že zapomněla. Bohužel znal jenom ji a Ramiel, ale tu neznal jménem.
Pozoroval sestru a když ho pobídla, aby to zkusil taky, učinil tak s nadšením.
Roztáhl křídla svá blanitá a tak jako Eheze, i on se rozběhl a zamával. Překvapilo ho, když se trochu vznesl a několik metrů plachtil nad zemí. Ačkoliv ani on se nedostal o moc výš než ona, i tak si užíval prvních pocitů z plachtění.
"Viděla jsi to? Já letěl."

Ano, bylo jich šest. Jedna jeho sestřička šla kamsi na západ, oh ano, ale kam to šla? To bohužel Emrys netušil. Ostatní by měli být zde? Asi. Nebo... Ano, ano, jedna jejich sestra před chvílí odešla. Ale vůbec netušil kam.
Je to divné, neznat své sourozence. Škoda, že se nechtějí seznámit, tak jako my dva? Budou se s námi chtít vůbec kamarádit? To byla otázka, na kterou možná znal odpověď Drak, ale dvěma mladým vlčatům ji rozhodně nedal.
"Jsou tady někde, avšak přesně kde nevím. Jen jedna šla na západ a druhá před chvilkou na sever." pořád tady někdo odcházel a přicházel, také nemuseli dávat pozor a tak si všimnout, zda tady někdo ze sourozenců ještě zůstal. Museli by hledat.
Po té sledoval nový pokus sestry a zdálo se, že tomu opravdu přichází na kloub.
"Hurá, ano, jde ti to!" samozřejmě, že ji viděl a měl z toho ohromnou radost, což dával na jevo veselým smíchem a doběhl za sestrou, aby ji dal jemný polibek na tvář. "Ještě párkrát a budeš létat."

Nad odpovědí se musel zamyslet a v duchu si to spočítal, po té teprve své sestře odpověděl. "Já jsem pátý, takže myslím, že je nás šest." alespoň tomu tak bylo a pokud bude Drak přívětivý, tak tomu tak bude i nadále. Jestli někteří z jejich sourozenců nezůstanou už spát na věky věků.
Usmál se na ni a dokonce se i zasmál nahlas, když se ukázalo, že jsou na tom shodně. Pak se ale uklidnil a uklonil se jako gantleman. "Velice mne těší, drahá sestřičko Eheze."
Sledoval její počínání s křídly. "Jojo, děláš to, myslím dobře. Asi to chce se do toho opřít, možná se odrazit, jako nohama, ale těmi plachtami." povzbuzoval sestru a sám to zkusil zopakovat. Pohnout křídly byla nakonec hračka. Ovšem vzlétnout to nebylo tak snadné ani pro Emryse.

Přikývl, "ano, máme další sourozence." potvrdil okřídlené vlčce. "Poznáš je podle vůně." pravil a zamyslel se. Vzpomněl si na černého vlka, jejich strýce. Jeho pach byl trochu podobný. Ne nijak moc, ale údajně byli nějakým způsobem příbuzní. Bude to muset ještě zjistit. Takže vlčata toho černého, voněla podobně jako oni sami, jenže rozdíl tu byl.
"Ramiel šla před chvílí někam támhle." kývl hlavou směrem k západu, kam odešla jejich sestra. "Tihle dva asi taky budou naši sourozenci, ale netuším jak se jmenují. Pořád jenom spí." ve svých úvahách se snažil pátrat, jestli jejich jména přeci jen nezaslechl, ale ne.
"Já jsem Emrys a... promiň, nevím jak bych měl měl říkat tobě, dráha sestřičko." bylo mu to sice trapné, že neznal její jméno, ale co měl dělat? Bylo lepší ho zjistit teď a ne až za pár let.
Když navrhla hru na honěnou, zdálo se mu, že byť to vybrala, příliš se jí do toho nechce. On sám uznal, že ta hra může být značně nebezpečná, pokud není řádně promyšlená. "No... možná." stále ještě rozjímal nad honěnou, ale napadlo ho něco jiného. "A co kdybychom si zkusili svá křídla? Nevím sice jak přesně to funguje, ale ptáci s tím létají velmi dobře." k čemu by jim křídla jinak byla, když ne k pohybu vzduchem?

Pozoroval ji s nepřestávajícím úsměvem k čemuž přidal i zavlnění dlouhého ocásku, když vlčka zareagovala kladně. To byl dobrý začátek. Popravdě i on sám měl malé dilema se jménem své sestry. A to byl též důvod, proč bylo nutno se lépe poznat. Měl bych znát jména svých sourozenců, to je pravda, ale nejsem si jist, že bych je všechna slyšel. Trošku se i styděl za to, že to neví. Měla i ona snad podobné myšlenky, jako on? Mohl hádat. A možná, kdyby se i snažil, zjistil by, že by občas mohl zaslechnout i to, co není vyřčeno hlasem, jenže to malý vlk ještě netušil.
Přikývl. "Ano, je-li mi známo, tak jsem. A ty jsi má sestra." Zazubil se opět a pohlédl též na ostatní kolem. "To zní jako prima nápad." Hra by byla velmi přijatelná. "Máš nějaký plán, co bychom mohli podniknout?"

Malý vlček pozvedl hlavu, aby spatřil už jenom ztrácející se siluetu své sestřičky Ramiel mířící kamsi na západ. Dění kolem něj zůstávalo podobné tomu, které ještě před pár dny poznaly jeho oči jako první.
Nedaleko si hrála malá temně fialovo černá vlčka s někým mu neznámým, na něž dohlížel velký černý vlk, jenž mu byl představen jako strýc.
Kolem něj se pohybovali vlci a vlčata, anebo jiní spali. Zkrátka to mohl mladý považovat za, nejspíš, všední den.
Pohledem přejížděl z jednoho těla na druhé, až zakotvil svůj zrak na zajímavě zbarvené vlčí slečně, která se dost podobala jemu samotnému. Tedy tvarem a něčím, co měla ona i on. Křídly. Poznal, že to je jedna z jeho sester. A rozhodl se, že by ji mohl poznat lépe.
Celkem i šlechticky došel k ní, aniž by nad tím musel přemýšlet, jeho pohyb začínal být elegantní zcela přirozeně sám o sobě. Jako by v něm bylo snad něco dračího. "zdravím svou sestričku." pronesl a věnoval ji přátelský úsměv.

Bude to v pořádku, jen se neboj sestřičko. řekl v duchu i svým pohledem, aby ji dal najevo, že se nemusí bát.
Potom přišla maminka a sdělila jim, že ten velký černý vlk by měl být jejich strejda. Dokonce měl i jméno. Hato. Takže je to někdo známý? Blesklo mu hlavou.
"Kdo to je stlejda?" zeptal se mámy. Dokonce pohlédl i na sestru, zda-li třeba ona neví, kdo strejda je. Pak jeho zrak padl nejdříve na další dvě vlčata, která se tady objevila jako dva hurikáni, přičemž jedno narazilo do malého černého a druhé do jeho mamky, skoro smetlo i jeho samotného, tak tak stihl uskočit stranou, než se to černorůzové rozpláclo na zemi.
Po té pohlédl i na nového sourozence, kterého donesla máma.

Usmíval se na sestřičku a byl z její přítomnosti potěšen. Když dorazili ke druhé vlčí rodině, bez ostychu zastavili u malého a velkého černého vlka. Oba byli černí jako noc, akorát ten malý měl na hrudi bílou skvrnu. Jeho sestra byla černým vlčkem zcela zaujatá a zdálo se mu, že si velkého snad ani nevšimla. To on ano, ale nebál se ho, nicméně se trošku postavil tak, aby byl mezi sestrou a tím velkým vlkem, aby sestru chránil. Co kdyby. Musel být on ochránce.
"Ahoj." zopakoval po sestře. Hádal, že se to sluší, avšak před velkým vlkem byl na pozoru. Pozor, na mě. Nepokoušej se sestře ublížit.

S každým dalším krokem si byl jistější a své chůzi věřil více a více. Zkušenosti mu dodávaly potřebnou odvahu a sílu pro objevování světa a sestra v jeho blízkosti mu dodávala většího sebevědomí. Kromě toho se jejich pouto prohlubovalo a stávalo pevnějším.
Emrys se usmíval a z očí mu sálalo jakési hřejivé teplo. Byl spokojený a momentálně mu nic nechybělo. Pohlédl na místo, kam směřoval pohled jeho sestry. "Ano, tam." souhlasil a ihhned se vydal k rodině své tety. Samozřejmě si počkal, až i ona vykročí, potom už mu nic nebránilo, aby dokonce využil i prvních pokusů o běh.

Naplněn nadšením z úspěšného pokusu o chůzi, pokračoval dál, ba co víc, sestřičku dohonil jako nic. "Kam?" vypadlo z něj slovo, které ani nebylo máma ani táta, nýbrž prostá otázka. Neuměl ještě skládat věty, ale tohle slovo bylo jednoduché.
Bylo však jedno, kam kráčeli, neboť všechno kolem nich bylo nové a nepoznané. Měli mnoho věcí na pojmenovávání. A také tu byli další velcí vlci.