Příspěvky uživatele

Značkovala dál, když tu k ní přivál vzduch nějaké pachy vlků. Ani jeden z těch pachů neznala a nejspíš by měla být znepokojena, že jich je víc. Ale to by nebyla Danta, kdyby dala najevo obavy, že by se ji na území mohli vkrást nějací pobudové. Obavy byly na místě, měla by být ostražitá. Na druhou stranu, doposud nepotkala nikoho, kdo by byl nebezpečný, takže i když měla uvnitř sebe dobrý úsudek být opatrná, nedávala jej nijak výrazně najevo. Tedy alespoň ne tak, že by se snad snažila ukrýt před případným nebezpečím. To ne. I kdyby to nebezpečí bylo, ona mu ustupovat nebude. K čemu by ji byl život, kdyby se jen schovávala v lesích a vyhýbala každému živému tvoru?
Kdepak. Tohle bylo přece dědečkovo území! Ne, počkat, to bylo její území!
I když nebyla ještě dospělou, neměla ještě ani rok, byla dost velká na to, aby odstrašila potencionální vetřelce už jen tím, že ukáže, že není slabá. Už teď byla vysoká jako velký vlčí samec. To měla po dědečkovi, patrně bude v dospělosti velká jako nadprůměrný samec. Nasadila klidný výraz, ale patřičně i odhodlaný a sebejistý. Ona byla na svém území, měla právo vystupovat jako sebejistá vlčice.
Připravená na kontakt se vydala směrem odkud vítr přinášel pachy. Brzy je uviděla. Aby taky ne, oba byli hodně světlí, měli na sobě dost bílé, zatímco ona byla dost tmavá. Ale i ona na sobě měla výrazné žluté znaky, které mohly upoutat pozornost. Klidným a vyrovnaným krokem se k nim přibližovala. Zdálo, se oni o sobě ještě ani nevěděli. Pokud nehráli nějakou hru na obklíčení, což se jí ale nezdálo jako správná úvaha. Ani jeden se nesnažil ukrýt. Hádala, že brzy na sebe ti dva narazí a brzy si všimnou i jí samotné. Však také k nim kráčela bez ostychu.

Úkryt >>>

Vylezla z úkrytu a rozhlédla se po jeho okolí. Bylo to krásné místo. Byla ráda, že žije zrovna tady. Jediné co ji mrzelo, že její dědeček musel odejít. Teď tady hlídala ona. Ale jak to zvládne, když je úplně na všechno sama? Jako první však měla v plánu přeznačkovat území, aby si tuláci nemysleli, že je tohle místo volné. Pak může teprve přemýšlet, co dál.
Ale co bude dál? Bude tady určitě nějakou dobu zcela sama. Nejspíš. Ale aby společenství mohlo být společenstvím, musí mít pár členů. Tedy lépe řečeno více než-li pouhý "pár"!
Co na tom, že byla mladá, někdo by ji považoval za děcko. Nebyl tady však už nikdo, kdo by ji kryl záda a ona s tím byla smířená. Mohla odejít, ale ona chtěla zůstat.
Pomalým krokem tedy obcházela území a obnovovala staré značky. Brzy bude zima. Věděla, že by dalším jejím krokem měl být lov. Na to byla připravená. Stačilo to jenom uskutečnit. Také si byla vědoma, že jako jedinec si bude muset vystačit s menší kořistí. Proto také chtěla začít s lovem co nejdříve. Ideálně hned, jak skončí se značením.

Mezitím, co Naberius odešel pro jídlo, zase se vrátil a nakrmil vlčata, včetně ní. Krmil je pečoval o ně, možná i s Gowtherem, možná bez něj. Kdo ví? Její dědeček s nimi ale trávil dost času. Vlastně téměř všechen ten čas. Davis zůstával většinou v úkrytu. Asi se tam cítil bezpečněji, než venku. Darius naopak opustil úkryt a potuloval se po kraji. Možná se svým otcem, možná bez něj. Ale ona? Danta? Ta trávila veškerý čas se svým dědečkem, protože ten jej věnoval právě jí.
Aisiri se neukázala jako dobrá chůva. Vlastně neudělala vůbec nic z toho, co ji Naberius přikázal. Nebyla dobrá ani jako členka Stínu, tudíž nikdy nepostoupila na vyšší příčku. A tak jednoho dne prostě zmizela. Dědeček Naberius ji nejspíše vyhnal, nebo něco takového. Mohla si myslet Danta. Co se s ní však stalo, těžko říci.
Babičku Niru moc nepoznala. Jen velice málo, než i ta zmizela z jejího života. Podobně jako její otec Gowther. Proto se držela dědečka, který jako jediný ji provázel životem nejdéle.
Naučila se od něj spoustu věcí a dokonce i trochu té historie. To, co Naberius věděl nebo co slyšel o Niwatu, to ji povyprávěl a tak i ona měla určité povědomí o tom, co se stalo. Možná, že už bylo toto povědomí trochu zkreslené, což by nebylo divu, za ta léta se obrousí hrany i ostrých předmětů, ale i tak nějaké to povědomí měla. Nyní, když zmizeli její bratři a i otec, zůstala zde úplně sama. Nechtěla však odejít, byl to její domov. Také bylo na čase označit území. Tedy přesněji oživit staré značky, aby si tuláci nemysleli, že je toto území prázdné, proto vyrazila z úkrytu na obchůzku.

>>> Území Stínu

Vlastně první, co cítila, byl podivný, neznámý pocit, kdy bubny, které doprovázely celé její bytí, pomalu ustávaly, až utichly nadobro. Bylo to divné, ale ona nevěděla, co by si o tom měla myslet, jediné, co cítila, byl nepříjemný pocit, který si neuměla vysvětlit. Potom bylo dlouho ticho a vše kolem ní chladlo a jako by se zastavovalo. Byl to snad konec? Konec toho všeho? Ale vždyť to měl být začátek, tak jak by to měl být konec?
Potom, po dlouhém pocitu divné prázdnoty, se něco pohnulo a jí začala být zima a konečně se také mohla nadechnout. čert ví, co všechno musela prožít uvnitř matky, po té, co tělo, které ji chránilo náhle přestalo fungovat.
Snažila se pohnout a něco snad ze sebe i vydala. Snažila se najít zdroj potravy, který byl však jako náplast. Studna, která až se vyčerpá, vyschne a už nebude.