Příspěvky uživatele

Laň byla po celém tom divadle konečně mrtvá a mohutný potomek hraničářů si konečně mohl smlsnout a zaplnit svůj prázdný žaludek. Výhoda magií byla, že nepotřeboval při lovu vynaložit příliš energie, když měl hlad - stačilo se dostatečně soustředit a vědět, co použít. Už měl za sebou v tomhle oboru letité zkušenosti. Těžko říct, proč si nevšiml přicházejícího světlého vlka. Nebo si ho všiml, jen ho nepokládal za hrozbu? Ucho jeho směrem natočil, ale nenechal se vyrušit, minimálně ne v prvním soustě. Upečené maso chutnalo... Skvěle. Dlouho si nedopřál dobré hostiny. Nepřestal žvýkat, když jeho démonicky dvoubarevné oči konečně přistály na neznámém vlku. Ukousl si ještě jedno sousto a spokojeně ho snědl, nespouštějíc z něj zraky. Nezapomněl se přitom mračit, a když dokousal, z hrdla se mu vydralo varovné vrčení. Nehodlal se nechat okrást.

Jak dlouho byl mimo? Špatná otázka. Otázkou bylo, jestli nebyl mimo nyní, na což bohužel... Odpověď neexistovala. Mysl žíhaného byla chorá. Hlasy uvnitř jeho hlasy ho ovládly, už nerozeznal nereálné od reálného. Jeho chování bylo impulzivní a často agresivní. Snažil se zachovat si svou hrdost vypjatou hrudí a kamennou maskou. Neztratil však svůj důmysl, to ne. Strategické i logické myšlení to nepostihlo. A stále byl dosti při smyslech, aby svou kořist složil při hře, sledujíc a bavíc se z jejího utrpení. Jako dnes.
Vyhlédl si mladou laň. Počkal si, než se zatoulala dál od stáda a pak zasáhl. Úponky uvěznily její zadní nohy, znemožňujíc jí útěk. Pak se objevil žíhaný, obklopený žhnoucím ohněm. Než zasáhl, díval se do očí k smrti vyděšené kořisti s jistým vztekem a uspokojením. Vyslal k ní ledové střepy, které zajely hluboko do masa, než se jí vrhl na krk. Nechtěl ji zabít. Jen... Zapálil její srst a zase ustoupil stranou, sledujíc, jak vyje. Sedl si u stromu a s poklidem sledoval. Aspoň nějaké teplo oheň vyprodukoval. Když ho to přestalo bavit a oheň ponalu sežral všechnu srst, co mohl, Argdem vůlí zvedl ze země kámen. "Ještě chvíííli, amigo," zasyčel hlásek. Nahl hlavu na stranu a chvíli počkal, ještě hezkých pár sekund sledujíc doutnající živořící bytost. Až pak mrštil kámen směrem k její hlavě, aby konečně zemřela.
Jídlo se mohlo servírovat. Klidně došel k mrtvému ohořelému zvířeti, zůstávajíc na něj prázdně hledět.

Nenáviděl, když ho někdo měl za slabého. Ať už kvůli okolnostem nebo kvůli motivům. To byla jedna z mála věcí, ve kterých se sám se sebou shodnul v minulosti i teď. Jak rád by teď vstal a někoho ze vzteku či zoufalosti zabil. Nešlo to ale tak rychle, jak by chtěl. Stále se cítil jako v tunelu. Slyšel hlasy, vnímal podněty. Svět se točil. Síly se ale vracely. A už podle výrazu v jeho divých dvoubarevných očích, které otevřel, bylo znát, že není radno stát u něj blízko. Zante byl blízko až příliš, ale na jeho varování naštěstí nyní dal. Kdyby ne, asi by už teď skončil s urafnutým čumákem. Jdi ode mě, idiote! Odmítl rázně jakoukoli pomoc. Tedy chtěl, ale nahlas to neřekl.
Jakmile velký žíhaný vlk začal zaostřovat, dokázal si všimnout, že je zase v problémech. Rysy těhlech vlků znal. Až moc dobře, a to se mu nelíbilo. Poznával je. "Nebuď zlý hoch. Nech je přijít blíž. Zábava bude potom." Přátele si držte blízko, nepřátele ještě blíž. Přijmout pomoc bylo pro Argdema jako upsat se ďáblu, ale s vidinou šance udělat něco nepěkného ani necekl. Jen se mu zlomyslně zalesklo v očích. Zante Argdema znal - potkali se na setkání, když byl založen Úsvit. Dokonce se hádali, dokud se do toho nevložil velký otec. A teď tady jejich beta, který pro tu smečku pohřbenou v čase dal místo mezi svými, ležel a svou zmatenou hlavu se snažil přesvědčit, aby postupovala opatrně. Aby si neztratil své místo. "Jo," zabručel. Přijímal pomoc od vlka, kterého před nějakou dobou nazval hned několika nelibými slovy. Ironie. "Co vy tady děláte, Diegovy úlety?" Rozhodl se zachovat si svou chladnost. Krev přijde. Krev bude prolita. Ano, ano, já vím. Zpozoroval i vlčici, jak se skrývá za bratrem. Úsměvné. Jak by jí vlk, co se sotva drápal do sedu, mohl ublížit? Víc, než si umíš představit. Síly se mu vracely, ačkoli okolí neutichalo.

"Ticho tě doprovázelo doteď. Stěžoval sis na něj, proklínal jsi ho. Že jsi sám. A přesto tě ta touha po přátelství a lásce tolik vrací ke svitu, který jsi odmítl. Proto nás budeš mít rád. Ba ne, zamiluješ si nás! A už bude pozdě na ticho. Beze mne už nejsi nikým, beze mne nejsi ten, za kterého se máš. Stejně tak už ticho nikdy neuslyšíš. A pokud ano... Budeš toužit, aby jsi ho už neslyšel. To ticho bude zet prázdnotou, stejně jako ty teď. Nech mne pomoci a ukážu ti správnou cestu."
Náraz, který vysokého vlka uvedl do bezvědomí, nebyl nijak jemný. Ležel tam pod stromem v divné pozici, na boku s nohama pod tělem, z hlavy tekl uzounký pramínek krve. Co se mu stalo? Strom. Pro příchozí, kteří našli bezvládné tělo žíhaného ležet tam kdesi v lese, nejspíš muselo být záhadou, jak by se mu takový manévr povedl. Odpověď znal jen on. Nebyla to hmatatelná příčina. A na tu příčinu nebyl lék, protože nikdo to nemohl správně pochopit. Čím si teď Argdem procházel se neodehrávalo ani díky magii, ani kvůli zdejším podmínkám. Všechno to bylo jen v jeho hlavě.
Jakmile začal nabývat vědomí, smysly mu zahltil nepříjemný pískot zarývající se až do nitra jeho hlavy. Ustal, jakmile dokázal otevřít oči. Zmateně zamrkal a nadechl se, když si uvědomil, že zírá někomu na nohy. "Takhle tě má někdo vidět?" Zaskřehotal hlásek v jeho hlavě. Ne. Ačkoli kvůli bolehlavu stále nevěděl, kde začíná a končí zem, vydal ze sebe varovné zavrčení. Nepřibližovat se!

<< Bažiny

"Tak dobře!" Zoufalost z něj jen sršela. Jeho velké tlapy se míhaly vzduchem a odhazovaly sníh, jak běžel. Nechoval se tak běžně, měl strach. Strach sám ze sebe. Dobře věděl, že přízraky neexistují. Nejsou to reálné osoby, není to magie... Bylo to jen v jeho hlavě. Přesto v něm ty vjemy vyvolávaly úzkost. Smích stovek ho pronásledoval, srdce slyšel bít jakoby to byl zvon, nebe mu padalo na hlavu a okolí se barvilo do ruda. "Udělám, co chceš!" Chtěl se zastavit, už nemohl popadnout dech, ale sotva to udělal, celé tělo ho začalo pálit. Bolest, agónie. "Musím mít jistotu, že mě poslechneš, můj drahý příteli," zasyčel hlas. Žíhaný zavrávoral a téměř spadl. Smích zmizel, bolehlav nyní doprovázelo pískání. Bylo to jako by mu někdo bodal jehly do hlavy bez anestezie. Zaklel a znovu se rozběhl. Obraz se mlžil, všechno splývalo do sebe. Nebylo divu, že z toho pominutí, které nikdo jiný vidět ani cítit nemohl, narazil do stromu.
Zůstal ležet na zemi v bezvědomí.

<< Strom Vittani

Kdyby se viděl, řekl by, že se z něj stal zbabělec. Utíkal sám před sebou. Věčně. Buď se nedokázal smířit s faktem, že je ve sviťácký smečce, nebo se změnil natolik, že ho to děsilo. Navíc, celý život někdo osnuje. Kdyby o tom někom věděl, udělal by cokoli, aby nebyl jen loutkou na provázku. Silný křik, který slyšel, se mu dostával až do morku kostí. Jakmile doběhl na další území, dál od velkého stromu, a z nepozornosti zahučel do bažiny, křik se změnil na výsměch. Zvedl hlavu a uviděl, že černých siluet přibylo. "Nech mě být!" Zařval. Měl strach, ani nevěděl z čeho. To něco nešlo uchopit. Místo pozitivní odezvy se však dav jen více rozřehtal. Siluety se začaly přibližovat a on se znovu dal na útěk.
"Nemůžeš mi utéct, Argdeme. Poslouchej, co ti říkám, a všechno bude v pořádku."

>> Owiliah

<< Fénixovy hory

Cestou z hor se zastavil. Ne k odpočinku, ale protože se mu naskytl výhled na krajinu. Nebylo to tu tak velké. V dálce vidět poušť a sopku. Museli být na nějakém poloostrově, jelikož to obklopovala voda. Do dálky už nedohlédl. Ráj, pomyslel si. Nechtěl žít v ráji. Všechno tu bylo tak mile naskládané na sebe, že se mu to protivilo. Uměle vytvořená krajina. Proč by tu měl žít?
Bolela ho hlava. Jít s tím z kopce bylo naprd. Až když zahlédl podivný úkaz, myšlenky mu to odvedlo jinam. Koruna velkého bílého stromu clonila oblohu. Majestátní strom, ale stejně jako celou krajinu, Argdem to ocenit nehodlal. Všechno bylo jistě umělé. Když vzpomínal na všechno to přecházení ze světů, říkal si, že je to jako žít ve snu. Neměl, kde se pevně zachytit. A už vůbec ho to nenabádalo někomu důvěřovat. Došel až ke kmeni a narazil do něj hlavou. Nikdo tu není, nikdo ho neuvidí. Mohl klidně rozmlouvat. "Vypadni," zavrčel. Hlásek ho trýznil. To kvůli němu ho bolela hlava, určitě. "Ne. Nikdy. Jsem tvou součástí, máš smůlu. A pokud mne nebudeš respektovat a poslouchat, udělám něco, z čeho budeš posraný i ty, horká hlava." Vlk zvedl velkou hlavu a uvědomil si, že není sám. Stál tam vlk. Opodál. Černý, bez očí. "A ty seš?" V domněnce, že se jedná o reálného jedince, se žíhaný naježil a zaujal bojovný postoj. "To jsem já!" Došel až k němu a vycenil zubiska. "Chcípni!" Argdem po něm skočil, ale dopadl na zem. Někdo si s ním hraje. Nebo to vskutku je jen jeho mysl? Zmateně se otočil, ale temná silueta zůstala nepoškozena. Popadla ho panika. Ne! Do uší se mu opřel ječivý pískot a on se nešťastně dal na útěk.

>> Bažiny

"Myslíš jako sviťák," zasyčel hlásek a Argdem se jen uraženě ošil. Měl ale pravdu. Co mu bylo do toho, jestli z těch skal spadne nějaké vlče smečky? Stejně je neměl rád, byli nanic. Smečka byla nanic. "Proč to děláš? Je to k ničemu. Ani tě to nebaví!" "Jo," zabručel. Plně s jejími slovy o špinavé práci souhlasil. Pohledem na chvíli došel k Seely. Myslela dobře, byla mu i svým způsobem sympatická, ale přesto ji neměl rád. Neměl rád nikoho. Jak se to z něj stalo? Byl s tím ale spokojen.
Zatímco Seely se obrátila k cestě zpět, že se prý něco děje, on s nezájmem zůstal u prozkoumávání jeskyně. Možná chtěl být sám, možná jen nechtěl mezi vlky. Neovládal se. "A ovládat nebudeš." Postupoval dál do temna, když mu kožich zaplál ohněm. Mé magie ovládat nebudeš. Brzy plamen uhasl. Do té doby však stihl zjistit, že jeskyně je poměrně velká. Otočil se za Seely, ale uvědomil si, že už tu není. "Nenásleduj ji. Je blbá jako všichni. Jdi se najíst." Neotravuj, odsekl, ale musel přiznat, že to bylo logické řešení. Hlad už měl. Bude v průzkumu pokračovat sám.

>> Strom Vittani

<< Owiliah

Jeho dvoubarevné oči se na chvíli ukotvily na opeřenci, který se zjevil poblíž. Měl pocit, že už ho viděl. Co se týkalo jeho, taky měl mazlíčky. Neměl ale ani trpělivost, ani chuť je nějak vychovávat. Otroci by se možná hodili. "Vychovávat je? Nepotřebuješ je. Nepotřebujeme nikoho. Vlastní tlapy stačí... Když poslouchají." V tu chvíli zakopl, naštěstí ale nespadl. Cesta k vrcholkům zrovna vedla po kamenném moři, takže by se jeden nedivil. On o tom věděl své. Přestaň si hrát! Dobře víš, že tohle tělo sám potřebuješ, pomyslel si. V tom si uvědomil, že na onu osobu možná našel hák.
Kráčeli v tichosti, dokud se nevrátil Seelin opeřenec. S nezájmem ji pozoroval, jak s ním komunikuje. Jen se ušklíbl, když podala hlášení. "Horská zvěř. Nic zajímavého. Ale ten vedlejší les byl jídla plnej. Zde úkryt, tam loviště..." Zamyslel se a obrátil pohled k vysokým skalnatým štítům těch majestátních hor. Jo, bylo by tu fajn útočiště. Ale jeden by se dříve ztratil nebo zranil, než by tu našel místo, kam chtěl. "Budou tu i pumy," dodal spíš tak mimochodem. "Co je, bojíš je jich? Posera! Posera!" " Kameny, suť, dravci... Převýšení, labyrinty. Drak ví, co je v podzemí. V zimě tu budou laviny a kosa. Nic pro vlčata. A smečka jich teď má dost. Dál," konstatoval nezaujatě. Neměl zrovna náladu na rozdávání. Stále však byl natolik optimista, že věřil, že na nějaké náhorní plošině by tu mohli najít i slušný bejvák a bezpečné místo. "Jednou tě roztrhají," zasyčel hlásek. Žíhaný se ohlédl po místě, kterým hleděla jeho společnice. "Díváš se jak na ducha," rýpnul si, zvedl nos a nezaujatě pokračoval dál. Medvěd, drak, cokoli, neměl chuť na potyčky. Jeho vnitřní démon možná ano, ale jeho záměr byl jiný. Neplýtvat síly, dokud to nebude nutné. A když jo... Udělá rychlý proces.
Čím víc stoupali, tím byly stromky zakrslejší. Pak zmizely úplně. Argdem slyšel vzdálené zurčení potůčku. Procházel kolem úpatí jednoho z horských štítů, když koutkem oka zahlédl cosi... Díru. Zřejmě jeskyni. Ohlédl se po Seely, kterou nechal jít vzadu. Ona si stvoření u lesa první všimla. "Ať to schytá první, jestli je to nebezpečné." Do té doby se nazajímám. "Umíš i svítit?" pozvedl obočí a vykročil ke vstupu do nitra hory.

Líbilo se mu její vyhýbavé chování. Už dříve poznal, že jako správný člen temnoty prostě neříká všechno, co si myslí. A když jo, tak to říká tím úlisným způsobem, že ve výsledku ani nevíte, jak to myslela. Pokud ji neznáte. Jeho případ. "Jednou tě zabije ve spánku." Hodil po ní očkem. Věděl, že nesmí věřit nikomu, ale ji znal možná i lépe, jak ostatní. Proto jí více důvěřoval. "A to je tvoje chyba. To je vždycky chyba! Měl by ses zbavit všech, kteří jsou nebezpeční. Přijde den, kdy se proti tobě obrátí." Rozebírat své vnitřní démony s ní nechtěl. Ona ale vypadala, že pro to má určité pochopení. "Buď první... Buď ten, co přežije. Společně se mnou." Ne. Jestli někdo zemře, budeš to ty. Pro něj to však stále bylo něco nového. Tak vzdálené, a přesto reálné jak kdyby stáli vedle něj. Byl zmatený, a zmatený muž musel vynaložit hodně snahy, aby udržel svůj bídný život ve starých kolejích.
"Neměly na mě žádný efekt," zareagoval ostře na její slova o blízkosti těch proklatejch kamenů. Pak už mluvil klidně, "ale budou v sobě mít staré magie, o kterých nic nevíme. Máš pravdu, držet se dál bude lepší." Když Seely poukázala na přítomnost Niry, sám zavětřil a všiml si. Druhý? "Druhý. Ale bude to horší, jestli mě nezačneš poslouchat. Budeš ten POSLEDNÍ. Slyšíš to?! To je hlas moci!" Blázne. Nebudu délat, co poručíš. "Blázne! Vždyť už to děláš! Ty jsi já!" Byl si vědom toho, že ukázat se u vůdkyně v tomto stavu by nebylo nejpovzbudivější ani pro ni, ani pro něj. Důvod se z toho vyvléci přišel záhy. "Nemá cenu ji rušit ve službě, když nemáme žádné... Důležité novinky. Matky... Matky s mláďaty můžou být krapet... Vzteklé, když nedostanou, co chtějí. Ať vychovává potomky, kteří zesílí a budou sloužit správné věci," řekl. Rozhlédl se do lesa, jakoby někoho čekal. Pozoroval, nebo byl pozorován? Každopádně, nechtěl vyrušovat Niru z jejího výchovného plánu, který jistě měla. Vždyť byla samozvaná vůdkyně temna, ne? Ty by měly pracovat. "Je neschopná. Neudělá víc, než tvá matka." Nira je vůdce. Respektuji ji. "Nerespektuješ. Nerespektujeme," ucítil určitou zášť. Ta modrá vlčice ho nechala ve smečce s vlky svitu a sama si jen vychovávala mladé. "Tábor nebude tady, když si přeješ. Jen... Záložní místo. Teď je čas pokračovat. Bude tu ještě plno prostoru," rozhodl a vydal se dál, směrem do hor.

>> Fénixovy hory

<< Ruiny Druidů

Číst runy vyryté do vysokých kamenů neuměla, ale také to od ní nečekal. "Co bys chtěl? Aby vedle tebe chodila a dělala první poslední? Tak ji přiměj!" Pohodil hlavou jako kůň a zívl si. "Vim já?" Zabručel krapet nepřítomně. Jakoby zapomněl, o čem se bavili. Ptal sem se na věk. "Nono, madam má ráda vždycky pravdu, že?" Vrátil se do reality a uculil se, když po ní vrhl pohledem. Kolik mu bylo nevěděl přesně, ale pokud by měl tipovat... Je to podle zim. Jo. Sedm let mu bylo. "Seš v nejlepších letech. A kam tvůj život vede? Nikam, vždyť přidat se k nové smečce byl schod dolů! Shodili tě, aby se mohli dívat, co to udělá." Je to plán! Ohradil se proti rýpavému hlásku a myšlenky se mu vrátily k jeho poslání. Ať se však díval kam chtěl, neviděl, že by smečka nějak prosperovala.
Když opustili ruiny, nepříjemný pocit odešel. Ať už bylo v runách psáno cokoli, asi to nebylo nic z jeho oboru. Něco se ale nezměnilo. Vzdálené hlasy, vzdálený šepot neutichal. Rozhlédl se kolem, ale neviděl nic. Nikoho. Se Seely byli sami. Jestli ho to znérvózňovalo? Ano, ale nedal to najevo. Tupě zíral pod své nohy, soustředíc se na cestu lesem. "You can´t ignorate me forever, Argdem," ozvalo se až příliš blízko a jasně, než aby nijak nezareagoval. Zvedl hlavu, ale pak se jen letmo rozhlédl. "She can die." Střelil pohledem po Seely, která pronesla podivnou větu. "Myslíš patrona?" Pozvedl obočí, jakoby o tom nic nevěděl. "Dozví se to. Všichni. Nemůžeš mě držet dál, mám právo na interakci!" "Jsi,-" jen iluze, nemáš právo na nic! Nemáš existovat! "- ho přivolala, nebo si našel tebe? Ale ne, já žádná zvířata v mysli nechovám, jestli ti jde vo tohle," dokončil začatou větu. Chtěl se vyhnout zastávkám jako "jé, vážně, a jak se jmenuje? A co umí? A ukážeš mi ho?" Vědět to chtěl, ale tušil, že naráží hlavně na něco jiného, a o tom nechtěl mluvit. Tohle je nepřijatelné! Sklopil uši dozadu, ale Seely chytře vybruslila pryč. Nikdo nechtěl, aby druhý znal jeho slabiny. Ani ti, co se dají považovat za spojence. A Argdem považoval za slabinu vše, co nedokázal ovládat.
"Bude tu hodně zvěře," konstatoval, když se tak díval po lese kolem. Občas musel zvedat tlapky, aby překročil kdejakou spadlou soušku. "Nebylo by od věci se zde podívat po případném... Táboře pro smečku," zabručel, když si vzpomněl, proč byli vlastně na cestě.

<< Vlčí palouk

Že by byli samci důvěryhodnější, tomu věřil. Vždyť on byl ten, který je často podceňoval ve schopnostech. Možná to bylo z milosti, že vlčice by se radši měly starat o vlčata a čistit bejvák, než dělat špinavou mužskou práci. Sám však věděl, že to tak nefunguje. Zdejší holky byly... Tak trochu feministky. Rády byly v čele a rády ostatním dokazovaly, že nejsou něco méně, i když by to tak dle zákonů být mělo. Argdem se naučil je nepodceňovat, ačkoli svou nadřazenost už krotit nedokázal. O to víc ho překvapilo, když něco takového jeho společnice z tlamy vypustila. Ušklíbl se. "Jednou tě překvapí něčím, co neustojíš, protože jí nevidíš do hlavy... Nevěř jí!"
Už z dálky vnímal obrysy vysokých obelisků vcelku zřetelně. Ačkoli takový kámen obvykle není nic zvláštního, tohle bylo jiné. Nejen, že kameny byly posety podivnými znaky, z toho místa se mu ježila srst na zádech. Divná aura, tichá a klidná. Mírumilovná, ale zároveň děsivá. "Dávej si větší pozor na stíny... I ty, které kráčí s tebou," zasyčel hlásek v jeho hlavě. Nejsem pověrčivý. Nezajímá mě, co se děje, - "Tak poslouchej! Dívej se!" Otočil hlavu ke kamenům ve chvíli, kdy vstoupil do kruhu. Mráz mu přejel po zádech, když zjistil, že z kamenných run na něj hledí tvář. Zamračil se, ale jakmile mrkl, už tam nebyla. Jen okolo se rozezněly šeptající hlasy. Rozhlédl se kolem, než mu došlo, že na něj Seely promluvila. Není to reálné. "Neříkej, tady vážně žijou kočky?" Zatvářil se, jakoby to dávno věděl. Narozdíl od ní mu bylo jedno, jestli tu někde jsou a že by je náhodou mohl vyrušit. Oni tady přece obsazovali území, ne nějaké zaprášené kočky. "Pak není reálný tvůj život... Ani nevíš, co všechno nebylo reálné." Zavřel oči a rychle hlas odehnal. Vypadni. Překážíš.
Zavrtěl hlavou a rozhlédl se po kruhu. Něco ho hnalo pryč. "To není tímhle místem, hlupáčku. Je to mnou." "Nic tu není. Teda pokud to neumíš číst. Jdeme," rozkázal a rozešel se dál, na sever. "Jak seš stará?" Zeptal se, aby zabil ticho. Bylo to první, co ho napadlo, a i když se tvářil chladně a že ho to vůbec nezajímá, vlastně si přál ji poznat lépe.

>> Owiliah

"Víš, je to příjemné, být tu takhle sami... Máš víc času si uvědomit, jak důležitá je naše spolupráce."
Argdem se ošil. Stvůry jeho mysli ho sužovaly ve dne v noci.
"Přijde čas, kdy to uvidíš taky. Jak jsou všichni slabí, výstřední, naivní a hloupí uvnitř. A začneš s tím něco dělat. Ten čas může přijít klidně hned," hlásek zaskřehotal další větu. Tiše, ale stále to byl pro zmatenou hlavu ten nejhlasitější zvuk
v okolí. "Možná přijde čas takové jedince... Odstranit."
"O tom rozhodnu sám," procedil skrz zuby. Dopaloval ho i fakt, že ona bytost se snaží rozhodovat za něj. A on v tu chvíli při pohledu na vlky v dálce vskutku pocítil chuť po krvi. Chuť zabořit zuby do masa, máčet si tlapy v cizí krvi. Dost! Trhl hlavou stranou a posadil se. Byl stále poblíž kamene, kde se stal betou nové smečky. Čeho se bál nejvíc bylo, že ztratí svou racionalitu. Už párkrát byl mimo, když se o něčem jednalo. Za jak dlouho to dojde na úroveň, kdy nebude okolí vnímat úplně? Kdy bude muset o svůj hlas bojovat? "Idiote," zavrčel nevrle. Možná jen proto, aby slyšel něco z reality.

"Smečka je hloupost..." Zvedl hlavu, když se dostavila osoba. Chvíli mu přišla nesmírně vzdálená, pak naopak hrozně blízká. Seely, jo. Zívl si na znamení nezaujatosti. Vždycky měl rád, když se vlci v jeho okolí museli o jeho zájem snažit. Připadal si pak... Cennější. Respektovaný. Nadřazený. "A neměl by si pro ni hnout ani tlapkou..." Zamrkal a s ledovým výrazem v očích poslouchal, co šedá vlčice povídá. Průzkum? "Můj nápad!" Hlásek to bral jako urážku, ale tentokrát byl zatlačen do ústraní. "Potřebuje snad doprovod na takovou misi?" Skoro. "Potřebuješ doprovod?" Zeptal se otráveně, jakoby to byla absurdní otázka. Na jeho tváři se však objevil úšklebek značící nepatrné díky, že ho pozvala. Vstal a prošel kolem ní velmi těsně, přičemž jí věnoval významný pohled. "Dem. Třeba najdeme tábor i pro tu... Druhou stranu," mrkl na ni lišácky. "Tam můžeme plánovat genocidu..."

>> Ruiny druidů

S politikou bylo prozatím dokonáno. Jeho alfy se rozběhly na všechny strany a on zůstal sedět na vyvýšeném místě sám. O pozornost nestál, jen se nijak extra neměl k pohybu pryč. Místo toho soustředěně sledoval okolí. Jsem beta. První krok byl tedy úspěšný. "Jednoduší by bylo si nárokovat post alfy, než se dřít na místě zástupce!" Ne. Takhle je to bezpečnější. Oni jsou tváře plesu, a to je přesně ono... Ticho! Zatřepal hlavou, aby odehnal myšlenky na svůj vnitřní nesouhlas s tím, že se přidal ke smečce sviťáků. "Budou si z tebe dělat bodyguarda nebo se tě budou bát. A víš co? Ta rozdílnost tě dovede k šílenst-..." "K tomu mě doženeš leda ty," sklapni. Měl štěstí, že většina už odešla. Nepřál si, aby slyšeli, jak si povídá s... Se... Sám se sebou. Ať chtěl sebevíc, hlásku poručit nedokázal. "To je přece to, co chci." Pevně sevřel víčka, jakoby mu bylo nevolno, když uslyšel přibližující se kroky. Už podle intervalu poznal, kdo to je. Nasadil svůj obvyklý nečitelný výraz a přesměroval barevné zraky na Seely. "Přijde na to," ušklíbl se. Ženská. To mu mělo poskytovat útěchu po celou dobu, co s vlky ze svitu bude? No, aspoň měla pořád něco inteligentního na jazyku, byla hezká a hlavně sdílela správnou ideologii. Byly dvě černé ovce, měli právo na vlastní ostrov. A přesto nebyl nadšený, že bude výše postaveným. Jakoby nebyl rád, že konečně má, co vždycky chtěl. Uznání. Sílu. Moc. Respekt, zastání. Jestli se na něj začnou dopadat všechny následku odchodu z Ishimury, když byl ještě mladý, bude mít co dělat s nepřáteli. O to nestál. "Nebyl bych tak optimistický," odpověděl a seskočil z kamene přímo k šedé. Ovšem, temní měli svou hrdost. Ale nebyl natolik naivní, aby věřil, že také nemají své chyby. "Kývla si na to, protože se chceš dostat Niře do zadku, nebo protože seš labilní a nevíš, co se svým životem udělat?" Řekl protivně a zamířil směrem jinam. Znal situaci, kdy někteří šli za šancí, protože mohli. Ne protože by byla logická, ale protože mohla přinést zisk. Jenže tohle nebylo ani jedno. Tohle bylo šílenství samo o sobě, spojit temno se svitem, a on sám byl magor už když se k tomu donutil.

Na kontě mám 4 285 VB.

Nákup:

Argdem:
3 levely do vrozené magie (na max.) - 150 VB
6 levelů do Telekineze (na max.) - 300 VB
Čtení myšlenek - 50 VB
Komunikace v myšlenkách - 50 VB
Protecto Emotio - 50 VB
Náušnice hraničáře - 100 VB
Náhrdelník Krále - 300 VB
- zvířátka:
> komunikace se středními a velkými živočichy - 30 VB
Střední živočich: Dikobraz srstnatonosý, samec, Moreau - 40 VB
> komunikace s ptáky - 20 VB
> komunikace s hmyzem - 5 VB
Hmyz: 3x Sršeň mandarínská - 15 VB

Celkem: 1110 VB

Sandré:
9 levelů do magie (na max.) - 450 VB
patron - 150 VB
Pírko 'srdce' Fénixe - 300 VB
Koruna Afrodity - 300 VB
Neviditelná bezedná brašna - 100 VB
- zvířátka:
> mega mazlíček 2x + komunikace s nimi - 200 + 50 VB
Přímorožec africký, samec, Giovanni
Los evropský, samec, Edison
> malý ptáček a komunikace s ním - 15 + 20 VB
Sýkorka modřinka, samice, Curie
> velký pták - 30 VB
Raroh lovecký, samice, Valentina

Celkem: 1615 VB

Volný slot: živočich (mám z kalendáře)
Neviditelná bezedná brašna - 100 VB
Čtení myšlenek, komunikace v myšlenkách - 50 + 50 VB

Celkem: 200 VB

Sečteno podtrženo: utrácím 2925 VB
Zůstatek: 1 360 VB

---------------------------
Zapsáno