Příspěvky uživatele

Nahodil široký úsměv. Ta vlčice se mu začínala líbit. Tedy v tom smyslu, že nakonec nebude až tak odtažitá, jak se mohlo zprvu jevit. "Příjemnou, to by, myslím, šlo nějak zařídit." přátelsky několikrát máchl ocasem. "A jak říkají tobě. No a co tě sem přivedlo?" Zeptal se ji a potom se rozhlédl. Bylo tady dost míst a všechna byla pěkná. Tenhle les byl hezký dost. Na jaře bude určitě ještě "Jde o to, co bys tady ráda viděla. Samozřejmě jsou tady lesy, louka, jezero, hory ale i jiná místa." Airo sám všechna nestihl navštívit, ale věřil, že budou stejně pěkná, jako ta, kde už byl.

Vlčici slovy zastavil, alespoň pro tento krátký okamžik, nicméně modrorůžový vlk se rozhodl učinit zvláštní to kousek. Popravdě? I Airovi přišlo divné, jak se "sisinka" vytratil. Beze slova.
S povytaženým obočím se nechápavě podíval za vlkem, pak se pohledem zase vrátil k vlčici. "Jasně, porozhlédnout je fajn. Teď jenom záleží od toho, zda máš raději samotu nebo by ti společnost nevadila. Airo foukl nahoru, až se mu ofina nadzvedla a pak pokračoval větou: "Sisinka, asi společnost moc nemusí." Uchechtl se.
Teď to bylo na ni. On buď půjde s ní, nebo zase zůstane sám, jako tomu bylo po dlouhé zimní týdny.

Vlčice se nepředstavila a podle jejích slov mohl Airo usuzovat, že ji tato společnost moc po chuti není. Ale neměl tušení proč. Spěchá snad někam? Možná se zdržet nechce, každopádně se o území moc nezajímala, jak se Airovi mohlo zdát.
"Nikdo tě tady nedrží, ale ani nevyhazuje. Pokud někam spěcháš, tak tě nebudeme zdržovat. Jen procházíš?" Nijak by mu nevadilo, pokud by odešla, ale ani kdyby se rozhodla zdržet.
Stejně se zeptal, protože ho zajímalo, jestli tudy vlci i jenom procházejí nebo jestli se tady usadí a usnou, či odejdou. On sám v plánu odejít neměl. Tedy ne v dohledné době. Sice smečku nehledal, ale ani se mu nechtělo teď odcházet.

"No jo, je to tak. Já jim taky nevěřím. Jako, neříkám, že jim to nevyjde, je to jejich věc. Jen nemám rád utáhnutá, křídla, víš? Jestli víš, co tím myslím." zareagoval na důvěru v Alfy. Nevěřil jim, ale nebylo to o tom, že by nevěřil, že to dokážou, prostě nechtěl být svázaný a oni byli mladí, nezkušení a stejně o nich od podzimu neslyšel.
"My? Jak to myslíš? Já v tom mám, naopak, zcela jasno!" nevěděl o čem sisinka mluví.
"společenství... My jsme jen skupinka vlků, co si pomáhá. Když chceme být spolu, tak jsme, když chce někdo být sám, tak odejde. Nikdo nikoho nedrží a nic si nepřikazujeme, co je na tom k nepochopení." teda pokud měl modrorůžový na mysli jejich free grupu.
Pak si ale začal sisinka nějak pofňukávat.
"Proč myslíš? V čem bys měl být toxickej?" měl sice zvláštní se barevnou kombinaci, ale takových divně zbarvených vlků už Airo viděl dost na to, aby ho to nepřekvapilo.

Airo se zasmál, když se modrorůžový vlk zaradoval, že alespoň tu je ještě někdo divnej. Taky potvrdil, že není zdejší a že tady dlouho není. Airo přikývl. "Ne, jedinej divnej tady opravdu nejsi, buď v klidu. Tady se nachází spousta podivínů. No máš štěstí, na jednoho si narazil. A už tady na tomhle území nějakou tu dobu jsem, takže něco málo i vím." Znovu se zasmál. Nevadilo mu si ze sebe dělat legraci. Však vlastně o nic špatného nešlo.
"Smečku? Hledáš smečku? No, jedna tady je. Tedy minimálně, ale kdo ví, třeba tu nebude jediná. Rozhodně to není jediná grupa vlků, co se tady na tomhle území pohybuje." Spustil Airo, celkem přátelský hovor. "To máš novou smečku, pak nás, jako skupinu volných vlků, kteří se zatím nechtějí vázat na pravidla smečky, ale zase si pomáhají, no a pak se tady pohybují i vlci, kteří se, podobně jako my, nechtějí vázat, nebo možná jenom nedůvěřují mladým alfám. A pak občas tuláci." O Společenství Stínu zatím Airo nevěděl.
"Ale jak to s tou mladou smečkou je, to ti teď přesně neřeknu. Naposledy jsem je viděl na podzim a teď už bude skoro jaro. Moc o sobě nedávají znát. Kdo ví, jestli už si našli území, kde se usadí." Pak se podíval taky na tu druhou vlčici, která, jak předpokládal je taky nově příchozí.
"Jo, jinak jsem Airo." Kdyby to někoho zajímalo a chtěl by s ním prohodit i víc řeči.

>>> Silhouette / BubbleGum

Probudil se pod jedním stromem. Zdálo se, že je tady sám. Možná nebyl, ale El nikde neviděl. Dorazila vůbec do lesa? Ani netušil jak se to stalo, ale byl prostě zase sám. Postavil se na všechny čtyři a protáhl se. Dokonce si protáhl i svá křídla, které pak zase složil na záda a vydal se na procházku lesem. Bylo na čase něco sníst.
No, příliš daleko se nevzdálil a zaslechl nějaké hlasy. Zatím však vůbec nevěděl, kde jsou. Byli někde mezi stromy a on by se i vsadil, že je ještě nikdy neslyšel. Zavětřil a vydal se směrem odkud šly hlasy slyšet a i odkud cítil pachy vlků.
Za chvilku uviděl dva světlé vlky, které předtím nikdy dřív neviděl, tím si byl už teď jistej.
Zjevil se mezi stromy jako duch a s rázným: "Čau, jak jde život?" se na oba vlky podíval.
Na první dojem Airovi přišlo, že tu něco nesedí. Oba vlci vypadali jako opaření, ale taky žádné nějaké zranění na první pohled vidět nebylo, takže... usoudil že je možná překvapil svým náhlým zjevením. No jestli ano, pak to byl jen jejich problém, že jo. Vždyť on přišel naprosto normálně. Ale možná se tady něco stalo jiného, ovšem co? Tak na to by se měl asi zeptat, že jo. "Děje se něco? Vypadáte jak kdybyste viděli duchy." Ti se tady měly vyskytovat, ale jaksi se neukázaly, což vlastně nikomu nijak nechybělo, protože o tom ani neměl potuchy, že jo. "No jo, tenhle les je asi trochu zvláštní, ale zdá se být celkem fajn." Hádal, co by cizince mohlo vyvádět z normálu. "Asi tu nebudete dlouho co?" Házel po nich jednu otázku za druhou.

http://niwatskesmecky.tode.cz/index.php?p=stribrolesi#post-609 - trénink výdrže 1 - 13.10.2020

Jezero slz >>>

Co by dal za kus šťavnatého masa? Možná by mu dokonce teď bylo i jedno, jaké a jak uzrálé maso by to bylo, hlavně, aby zahnal stále větší a větší hlad, který pociťoval s každou další minutou. Nepříjemný pocit svírajícího se žaludku nepřestával.
Na signál od své copaté zlatoočky se rozběhl a mířil v dalším rozverným závodě ke stromům, jenž slibovaly úkryt a jídlo. "Whohou..." zvolal vesele až nabíral rychlost s každým skokem.
Les nebyl zase až tak blízko, jak se zpočátku jevilo. Tudíž jejich rychlé tempo se muselo zpomalit, jinak by snad ani k lesu nestačili doběhnout a složili by se do trávy, jako leklé ryby.
Ještě než se dostali do příkrovu prvních stromů, cítil, že sotva popadá dech.
Zastavil se, aby se vydýchal. Urazili slušnou vzdálenost. Byl to takový dobrý trénink výdrže.
Podíval se na El. "tak co navrhuješ teď? Na co bys měla chuť?" zeptal se. On by zblajzl snad všechno.

On měl jasno hned. Vlastně neměl nikoho, koho by na palouku nechal, takže ani neměl důvod se tam teď vracet. Neměl potřebu ani chuť a proto přikývl hlavou a řekl: "Dobře, já taky ne." jediný na kom záleželo jemu, byl tady s ním a možná ještě u jezera. Ale pravdou bylo, že jediní živí tady byli Airo a El. Takže vlastně vše pro koho by cokoliv udělal byla ona tady s ním.
Mrkl na ni. "Co takhle jít do lesa? Tady už nic k jídlu nebude, po tom velkolepém divadle na palouku. Hádám že všechno velké plachlo na nějakou dobu pryč." z jejích krásných zlatých očí se podíval do dálky na jihovýchod. Tam byl les, který by jim mohl poskytnout jídlo i přístřeší. "Budeme mít víc šancí třeba tam." znovu se na ni podíval, co ona na to.

>>> Stříbrolesí

Zdálo se to jako dobrý plán. Ale jenom do chvíle, než se nedaleko nich obloha zatáhla, nebo spíše byla zastřena jakousi podivnou černou dírou, která svým zjevením a hlukem vyplatila všechnu potenciální kořist v okolí. Tak jejich lov skončil bleskově, takovou rychlostí, jako začal.
Stejně jako se k obloze upíraly zlaté oči Eleanor, tak se k podobnému úkazu upíraly i zelené oči Aira. Oba vlci strnule, přinejmenším minutu, sledovali nehnutě nebe nad loukou.

Po celou tu dobu stáli jako sochy a sledovali z velké dálky to nezvyklé představení. Byli jim oběma, snad tedy, jasné, že lov nebude v tento okamžik vhodný, natož úspěšný a tak vyčkávali, než se všechno uklidnilo.
Airo vycítil neklid u Ley. "Chceš se tam jít podívat?" zeptal se jí a přemýšlel, jestli to vůbec probudilo ostatní z jejich skupinky, ale spíš se zdálo, že ne.

Skupina stromů byl slušný nápad. Poskytovaly stín, jakous takous ochranu. Pro ptáky útočiště a menší hlodavci, ale i větší, tam určitě budou mít doupata. Airo pohodil lehce hlavou, až mu hříva zavlála, po té vykročil daným směrem.
K uším dvou vlků se linuly zvuky mnoha živočichů ukrývajících se mezi stromy a v tamním porostu. I bílý zavětřil do vzduchu a do čenichu jej udeřil pach, mimo jiné také, vysoké.
Následoval ji víceméně s myšlenkami, kterak to béžové vlčici sluší a jak ladně se dokáže pohybova, proto chvilku trvalo, než si dal jedna a jedna dohromady a vyčetl otázku z pohledu vlasaté společnice.
Přikývl a souhlasil s návrhem. Inu, proč si nepochutnat na kýtě srnčího, že ano? Olízl si tlamu a už strojil plán, jak by mohli nejjednodušeji srnku lapit.
"Co kdybys je vyhnala na louku a já bych na ně zaútočil ze vzduchu?" navrhl. Kdyby měli srny štvát přes louku dlouho, nejspíš by jim kopytníci uprchli.

Jaké by to asi bylo, jenom jí tam zavrtat čumák a prodírat se těmi krásnými hnědými - vlasy? uvažoval nad tou čupřinou. Určitě by to bylo příjemné. Její dlouhé chlupy na hlavě musejí být jemné a heboučké.
Ostatní spali a další přítomní byli daleko od této skupinky. Prakticky vzato, byli v tuto chvíli jediní.
Střihl uchem, až se mu náušnice lehce zahoupaly a zaleskly se v jasném denním světle. "To zní jako velice dobrý nápad, se kterým můj žaludek nemůže jinak, než-li souhlasit!" zazubil se na zlatookou a rozhlédl se kolem sebe, zda něco neuvidí.
"Možná támhle u těch stromů." navrhl, že by mohli s pátráním po něčem na zub začít.

Od té chvíle se nic moc nedělo. Sluníčko hřálo, všude kolem byl poměrně klid a jeho společníci i nespolečníci usnuli jako kdyby je do vody hodili. No, ano, dokonce i včetně Aira. Když už všichni spali, tak proč by nespal i také on, že?
Ovšem, když už se poblíž jeho těla něco začalo hýbat, tak ho ta ona bytost přiměla, aby se probudil. Však už toho naspal dost. Měl tedy spánku pořádné zásoby, takže mohl pařit směle i několik dnů.
Zívl si a protáhl se, načež se zvedl a šel se napít vody z jezera. Byla podstatně teplejší, než před pár dny, ale i tak byla svěží. Pohlédl na zlatookou a pak došel až k ní, přičemž se posadil vedle ní.
"Dobré ráno." řekl a uchetl se. Ráno sice nebylo, ale oba moc dobře věděli, kolik toho prospali.
"Co podnikneme?" zeptal se a přitom si prohlížel její roztomilou čupřinu.

I když vlastně pozoroval cizince, neodpustil si ani pohled na tvář své soupeřky v plavání. Kdyby se mu ona vlčice nelíbila, ani náhodou by se tolik nesnažil nevyhrát, proto si i on užíval spokojený výraz ve tváři El. Ten pohled si rozhodně ujít nenechal a navíc když leviatan nevypadal, že by hodlal zaútočit, což by zřejmě nebyl ani dobrý nápad.

Střihl ušima. I jemu přišlo, to co řekl nový, poněkud zvláštní, leč vykolejeně se tvářit nehodlal. Někdo měl to a někdo zase tohle a co? Rozhodně se tvářil, jako by cizinec neřekl vůbec, ale vůbec nic podivného. Musel být přeci před holkama nad věcí, no ne?

Pár kapek vody dopadlo Airovi do kožichu. Stočil pohled k El a usmál se. Klidně by ji hravě svrhl na zem, ale oba nyní museli věnovat novému vlku.

"Airo," ani on neřekl svůj rod nyní. Proč taky? Co by asi tak řekl onomu cizinci? Nejspíš vůbec nic. Jeho rod neměl žádný vznešený původ. Pocházel odtud, ano, vlastně z bývalého území Niwatu, ale to bylo vše. Paradoxně on se zde nenarodil a přesto tady nyní byl.

El se na toho vlka dívala, snad se zalíbením? Stejně jako Dessie? Airo nakrčil téměř nezřetelně čenich v jakémsi náznaku, snad žárlivosti? Když si to uvědomil, velmi rychle se začal tvářit zase pohodově a nad věcí. Konec konců, ten vlk nevypadal zase až tak zle, takže by dokázal pochopit určitý stupeň pobláznění u vlčic.

"Jo, no. Zatím jsme se tak rozhodli, páč o samotě to je nuda a toho jsme si všichni užili dostatek, takže tak." prohodil téměř ležérně.

Desdemona se přesunula k místu, kde se nacházel jejich pomyslný cíl závodu, takže po zbytek souboje v plavání ji měl Airo na očích, čímž si všiml i příchodu dalšího vlka. Příchodu... Musel se trochu opravit, ten neznámý totiž nepřišel po svých tlapách, nýbrž přilevitoval si na jakémsi zeleném polštáři. Inu, k prozkoumání bude času dost, až se dostanou s El na břeh.

Jelikož zlatooká opět zrychlila, musel přidat i on, aby mu neutekla a tak se stalo, že jim závod ubíhal značnou rychlostí a jeho konec se blížil kvapem. Zbývalo už jenom pár metrů a i ty ubíhaly, jak dva vlci mocně bušili tlapami do vodní hladiny. Má ji nechat vyhrát? Bojoval se svou soutěživostí. Nakonec tedy se značným úsilím nechal El, aby se jako první dotkla břehu. Na samotnou travnatou pevninu však vyskočil dříve, aby byl venku jako první, kdyby bylo potřeba bránit své kamarádky.

S bystrým pohledem si prohlížel zvláštního cizince. Nezdálo se, že by leviatan hodlal zaútočit. To podstatné už řekla Dess, takže nyní spíše vyčkával, co od nich bude cizinec chtít.